Jak jste se ke sportu dostal?

Od dvanácti let jsem dělal závodně sportovní gymnastiku, žil jsem jen tím. Hrazda, bradla, to bylo moje. Sport pro mě byla droga. Učitelka ze školy mě poslala do oddílu gymnastiky na Bohemce. Tam jsem měl dobré výsledky, tak si mě převzala Dukla Praha.

Pamětníci - manželé Arnošt Vašnovský a Jiřina Vašnovská.
V roce 68 měl každý názor. Hlavně v hospodě u piva

Předcházelo vašemu sportovnímu vrcholu hodně pádů?

Žádné velké zranění jsem nikdy neměl. První, co vás totiž trenéři učí, je dobře spadnout. Nejlépe na zadek, protože tam je hodně masa. Ale je pravda, že jednou jsem dělal veletoč a za mnou byla zeď, ten cvik mi nevyšel a já z té hrazdy ulítl. Rozplácl jsem se na té stěně jako Ježíš na kříži. Navíc jak jsem spadl dolů, tak jsem si vyrazil dech a ztratil jsem vědomí. Ale naštěstí to nic nebylo.

Kde jste se seznámil s Věrou Čáslavskou?

Poznali jsme se při trénincích, jelikož jsem byl dva roky v reprezentaci. Byla to ale hrozná dřina. Pamatuji si, jak jsem při trénincích už kolikrát nemohl a prosil jsem trenéra, aby mě nechal odpočinout. Řekl, že až to udělám správně, tak si teprve odpočinu. K vrcholovému sportu jsou totiž nutné dvě věci, je to talent a píle. Já měl asi třetinu talentu a dvě třetiny píle, kdežto Věrka měla dvě třetiny talentu a jednu třetinu píle.

Podle čeho se to pozná?

Přece podle toho, jestli jste, nebo nejste na bedně. A Věrka byla sedminásobnou olympijskou vítězkou. Měla to dané do vínku.

O čem jste si spolu povídali?

Byli jsme oba hrdí Čechoslováci. Takže jsme se často rozčilovali nad tím, jak vypadali reprezentační dresy. Český lev, což je oficiální státní znak, neměl na hlavě korunku, ale nacpali tam rudou hvězdu. To nám vadilo, protože jsme chtěli, aby měl korunku, která k němu patří.

Pamětníci - Bohdan Kotrba.
Bohdan Kotrba: Esesáci vlítli k nám do bytu a převrátili ho vzhůru nohama

Procestoval jste mnoho zemí. Jak bylo Československo vnímáno na Západě?

Západ nás bral trochu zaostale, protože oni tam byli ve všem napřed. Bylo znát, že o nás ve světě panuje tento mýtus, tak jsme se je snažili vždy přesvědčit o opaku. Proto nás třeba před nějakou cestou zavezli do luxusním hotelu v Karlových Varech, kde nás učili chodit po červeném koberci, jíst škeble a chobotnice nebo nám vysvětlovali, která vidlička je určená na salát či na dezert, abychom ve světě ukázali, že jsme rovnocenní partneři a máme také úroveň.

A povedlo se?

To víte, že někdy zkrátka byli krok před námi. Například si pamatuji, jak nám ukazovali, že se dávají peníze do jezdících vozíků v obchodech. My to tady u nás vůbec neznali. Tak nám to museli vysvětlit, protože jsme ten košík rvali silou a nechápali, jak ho z té řady vyndat.

Do kolika let jste profesionálně sportoval?

Asi do jednadvaceti. Končil jsem těsně předtím, než se tu objevili Rusové.

Pamětníci - Stanislav Bartušek.
Měli jsme povinnost Rudé armádě po osmašedesátém uvolnit místo

Když už jste toto období zmínil, jak jste ruskou okupaci prožíval?

Byl jsem naštvaný. Z ničeho nic sem v noci vtrhli a během chvilky byli všude. Lidé v té době moc nevycházeli. Nebylo se čemu divit, když vám míří do oken tank, komu by se chtělo vycházet.

Měl jste s ruskými vojáky nějakou osobní zkušenost?

Jednou. Na Smíchově stál tehdy tank a za ním byly kasárny, dnes je tam, tuším, městský soud. Zrovna jsem šel okolo a jeden z vojáků se mě zeptal, co je to za dům. Nevěděl jsem, jak se řekne rusky kasárna, přestože jsem se ruštinu učil na škole. Tak jsem mu odpověděl, že je to vojenský dům, což bylo to jediné, na co jsem si v tu chvíli vzpomněl. On na mě najednou začal mířit pistolí, což jsem vůbec nechápal. Poslední otázka, co jste dělal po odchodu z reprezentace? Trénoval jsem mladé sportovce a předával jsem jim své zkušenosti ze sportovní gymnastiky.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout.Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.