Jeho dabingovým miláčkem však je Christoph Waltz. Dnes je stále v plné síle a ve svém věku rozhodně na vavřínech neusíná, ale naopak si plní sny. Protože říká, že stihnout toho chce ještě hodně.

Prozradil byste něco, co o vás málokdo ví?

To je asi má povahová vlastnost. Navenek se jevím jako razantní typ, který je prospěchářský. Lidi totiž posuzují podle rolí, které hrávám, a já hrál vždy záporáky. Ony se mi hrají dobře, ale v reálu jsem úplně opačný. V rodině mi naopak často nadávají, že nedokáži říci ne a postavit se tomu, být rozhodnější.

Vyčítal jste si to?

Občas ano, protože bych měl být někdy více razantní, abych si udělal okolo sebe potřebný prostor. Proto tuto vlastnost pociťuji spíše jako svůj nedostatek.

Vybral jste si ale profesi, ve které je potřeba mít ostřejší lokty…

Jistě, začátky proto byly těžké. Ale shoda okolností mě přivedla k tomu, že pracovní příležitosti byly. Můj výborný kamarád Boris Rösner byl člověkem, který u divadla uměl žít a dokázal se prodrat dopředu. Možná je to tím, že o sobě občas pochybuji a bojím se, že pokud se někam nacpu, tak nakonec zjistím, že na to nemám.

Bylo herectví vaše jasná volba?

Od samého počátku. V rodině to moc nechápali, protože v našem rodě se spíše vyskytovali stavitelé a architekti, kteří pořád něco vymýšleli. U nich byla výhoda, že se na tu stavbu pak mohli přijít podívat, kdežto já odehraji představení a je konec.

Je v herectví něco, co vám pocit radosti z té činnosti kazí?

Zcela jistě zjev. Jak jsem zmínil, nikdy jsem nebyl předurčený k tomu, abych hrál prince. Spíše samé darebáky. I kritici to takto popisovali. Jakmile si vás pak někdo zařadí do nějaké škatulky, těžko se jí později zbavujete. Nyní mám točit dva seriály a pokaždé jsem buď ředitel divadla, nebo právník.

Vadilo vám to někdy i v osobním životě?

Jednou. Když jsem žádal svou ženu o ruku. Její maminka šla do půjčovny VHS pro film, kde jsem hrál kupodivu proradného právníka. Moje paní mi pak řekla, že se její maminka podívala na ten film, zastavila si to v místě, kde je detailní záběr, a řekla, že ten člověk, tedy já, nemá nic dobrého v očích. Na jednu stranu to pro mě byla poklona, protože to znamenalo, že jsem to dělal dobře.

Snažíte se s tou škatulkou dodnes bojovat?

Kdepak. Příležitosti si už vytvářím sám. Navíc, kdybych měl nějaký velký pocit frustrace, vymyslím si vlastní projekt.

Čímž se dostáváme k tomu, že sám režírujete…

Ano, hraji tím svým způsobem roli režiséra. U této role jsem zjistil, že jste vlastně v pozici maminky, kdy všichni přítomní čekají, co řeknete, uděláte, rozhodnete. Chovám se k lidem slušně, ale umím si i dupnout.

Jak jste se dostal k režírování muzikálu Noc na Karlštejně, který se hraje přímo na hradě?

Opět shoda okolností. Vymyslel to Janis Sidovský. Požádal mě, zda bych to divadelně nezrežíroval. Jakmile jsem přišel na hrad, okamžitě jsem si začal představovat, jak, co a kde bude. O prázdninách jsme tam hráli třináct absolutně vyprodaných představení. Ještě dnes zůstalo na seznamu čtyři a půl tisíce lidí, kteří to chtějí vidět. Jelikož se na tamní nádvoří vejde pět set diváků, je devět představení na příští rok už vyprodaných.

Takže jste se v režírování našel?

Určitě. Více tam mohu uplatnit svoji fantazii.

Věříte na osud?

Věřím v to, že se věci propojily přesně tak, jak měly. Ale musel jsem být připravený. Pokud bych nebyl, nedopadlo by to dobře. U mě to navíc vypadá, že věci a zkušenosti, které jsem dlouho nabíral, zúročím až nyní. Už bylo na čase. Mám pocit, že mám tolik nápadů a tolik věcí před sebou, které bych si přál ještě udělat, že se to ani nedá stihnout.

Hodně jste se také po revoluci věnoval dabování. Máte pocit, že už to stačilo?

Všichni dnes pořád spěchají, aby toho bylo co nejvíc a kvalita není důležitá. To mě osobně irituje, velmi mučí a trápí, když vidím, jak je to pitomé. Nelze překročit úroveň předlohy, nedostanete se dál. Divadla se to ale naštěstí netýká, tam to pořád funguje.

Je i toto důvod, proč se neobjevujete v žádném nekonečném seriálu?

Jsem za to rád, protože jsou strašné. Je to čím dál víc povrchnější. Nikdo neupadl, nepřeřekl se, tak se první záběr bere. Režiséři se střídají po dvou až třech dílech. Což je logické, jinak by to ani nešlo. Konečnou fázi nakonec dělají dramaturgové. Ale ti lidé, co tam hrají, se pak dostanou do povědomí diváků. A můj kamarád Jirka Bartoška mi vždycky říkal, že když herce po čtyřicítce lidé na ulici nepoznávají, že by se na to herectví měl vykašlat. Takže jsem to stihl jen tak. Především díky seriálu Hospoda.

Málokdo také ví, že jste namluvil odjezdy a příjezdy vlaků na nádraží?

To je také shoda náhod. Poměrně dobře, i ve svém věku, jsem schopen dobře vyslovovat. Proto s tím mohu pokračovat. Před dvaceti lety mi zavolal kamarád, který se mnou chodil v Turnově na gymnázium. Dělal ozvučování nádraží a potřeboval tenký tenor. Přijel jsem do Horoměřic, natočil prvních pár vět, oni to vyzkoušeli a fungovalo to. Od té doby to dělám. Nahrávám takzvanou databanku a jsem na osmdesáti nádražích v Čechách i na Moravě. Je jich čím dál tím víc. Tři roky jsem také hlásil na Hlavním nádraží v Praze. Nyní jsem jen v Dejvicích. Přesto jsem si získal mnoho příznivců a fanoušků. Když dali na Hlavní nádraží někoho jiného, založil někdo na sociální síti skupinu Knop zpátky na Hlavák. Lidé mě podle hlasu poznávají. Přijdu například do obchodu a pokladní mi řekne, že mě poznává, protože hlásím na nádraží a nebo podle Franka Burnse ze seriálu MASH.

V Praze žijete přes třicet let. Čím vás okouzlila?

Hned si mě získala. Bydlím na Kampě a mám to tam rád. Do Prahy jsem šel v roce 1984. Předtím jsem bydlel v Ústí nad Labem. Když jsem pak tady sháněl bydlení, měl jsem štěstí. Sehnal jsem domovnický byt na Malé Straně. Tak se ze mě stal domovník. Musel jsem mýt schody, vyměňovat žárovky a uznávám, trošku jsem to šulil. Dostával jsem za to plat šedesát korun měsíčně. Do toho jsem hrál. Ve stejném domě bydlel i Eduard Kohout. Pak jsem přišel do divadla a František Filipovský se mě zeptal, kde bydlím. Když jsem mu to řekl, i to, že jsem navíc také domovník, už mi jinak neřekl. Pokaždé pak volal, že zkouška může začít, protože domovník z Kampy přišel. Po revoluci jsem si přestavil půdu a je to krása. Mám výhled na Vltavu, Hrad i Národní divadlo.

Čtěte také: Jiří Kostelecký: Pravdu o Ďáblově bibli nikdo nezná