S manželkou jste letos oslavili diamantovou svatbu. Jaká byla?
Byla to skromná svatba, rodinná. Brali jsme se ve strašnickém kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, což je úžasné místo. Absolvovali jsme zde mši a obnovili slib.

Strašnický kostel je zvláštní tím, že ač patří pod římskokatolickou církev, je to velmi moderní stavba.
Ano, je to velmi zvláštní stavba. Má tvar stanu, který má připomínat dobu, kdy byly křesťané pronásledováni a mši občas sloužili ve stanu. Téměř celýkostel je ze dřeva. Má obrovský sál, kde se dá hrát divadlo. Uvnitř je kamenný oltář, ohromný šutrák, když to řeknu lidově.

Šedesát let je krásná doba. Jak po takové době hodnotíte váš vztah?
Je to úžasné. Žijeme v naprosté shodě. Zvládli jsme spolu manželčiny zdravotní problémy. Jeden bez druhého nejsme nic. Navzájem se podporujeme, tělesně i duševně. Táhneme za jeden provaz.

Václav a Věra Caisovi.


Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky, kde manželka za války pracovala jako nuceně nasazená. Přeřadili ji k nám. Pracovala v sousední laboratoři. Z technické spolupráce vznikla spolupráce milostná.


Takže láska na první pohled?
Ano. Skutečně se to tak dá říct. Chodili jsme spolu dva měsíce a poté jsme se hned vzali.


Po dvou měsících? To muselo vaše okolí překvapit…
Překvapilo to každého a teď i vás. Rychleji to nešlo. Asi po měsíci jsme si řekli, že se vezmeme a začali jsme připravovat svatbu. Pro rodiče i nápadníky manželky, to bylo šokující. Těm jsem vypálil rybník.


Hned jste poznal, že je to ta pravá?
Člověk to vycítí. Máme stejné povahy, byl to soulad duší. Oba jsme křesťané. Měli jsme spoustu stejných zálib. Říkal jsem si, že je budeme rozvíjet dál a budeme tak i vychovávat děti. A zaplaťpánbůh jsme se trefili. Jsou to životní kroky, kterých člověk nelituje.


Nemohu se nezeptat. Jaký je váš recept na spokojené manželství?
Důležité jsou společné zájmy a názory. City musí být v souladu. Nesouhlasím s tím, že protiklady se přitahují. To platí možná někde jinde, ale u nás ne. Člověk se také musí umět přizpůsobit a být tolerantní. Nejtěžší je, když přijdou děti. Pak se řeší spousta situací, kdy je nutná ohleduplnost a vzájemné pochopení.

Takže jste občas řešili nějakou krizi?
Manželskou krizi ne, ale řešili jsme výchovu dětí, školy. Obě se chtěly dostat na vysokou školu. Já se tam také dostával těžko. Z politických důvodů jsem studoval velmi dlouho, takže jsem to s nimi prožíval. Když má člověk silnou vůli a snahu, tak se dá dokázat všechno. Já byl sice z dělnické rodiny, ale z vesnice se do Prahy na techniku dostávalo těžko.

S manželkou tedy pocházíte z velmi rozdílných prostředí. Ona je z Prahy…
Tatínek byl dělník, maminka v domácnosti. Chodil jsem na trávu, krmil králíky a vyrůstal jako vesnické dítko. Ze školy v Mukařově mě doporučili na měšťanku a pak na gymnázium. Nadvakrát jsem poté studoval techniku v Praze. Odmítl jsem spoustu stranických kšeftů. Pak jsem musel na vojnu. Školu jsem dodělal, až když jsme měli děti.


Jaké to bylo pro chlapce z vesnice přijít do Prahy?
Byl to šok. Styděl jsem se jít si koupit rohlík. Trvalo moc let, než jsem si zvykl. Na pražských školách byli samí rošťáci. Moc přátel jsem tam neměl.


A co dětství na vesnici?
To bylo úžasné. Mohl jsem vyrůstat v přírodě. O víkendu přijížděli Pražáci. Hráli jsme spolu ping pong, chodili se koupat do rybníka. Zimy byly složitější. To se štípalo dříví. Topili jsme v klasických kamnech. Žádné hory ani moře jsem ale nezažil. Cestovat jsem začal až s manželkou. Docela jsme tu cizinu provětrali.

Dětství jste prožil za války…
Ano. Strýc byl v té době starosta a teta měla krámek. Netrpěli jsme tolik. V Praze byl tvrdší režim. Také jsme měli slepice a králíky. Svým způsobem jsme se zásobovali sami. Válka se mě tolik nedotkla. Až v 68. roce vesnicí projeli Rusáci. To jsme chodili obracet cedule. Za války jsem byl ještě dítě. Dospělí poslouchali zahraniční rozhlas. Riziko ale nebylo tak velké. Gestapo se u nás za celou válku neukázalo. Pro dospělé to i tak muselo být hrozné.

Popisoval jste těžké začátky v Praze. Nakonec jste tu ale s manželkou zůstal. Zvykl jste si na město?
Bylo těžké tu vychovávat rodinu. Neměli jsme byt. Tetička měla obsazený barák od komunistů. Byty nebyly. Měli jsme jeden pokoj, kde jsme žili s dvěma dětmi. Když nám bylo nejhůř, vyráželi jsme s nimi na vesnici k mému tatínkovi.

Co pro vás byl největší zážitek v životě?
Zážitek na celý život byla svatba. Ta první proběhla u Pražského Jezulátka. Podařilo se mi tam rozhoupat lustr, když jsem manželce sundával závoj. Rozhoupal jsem věčné světlo. Pro manželku mělo velký význam, abychom se brali právě tam a uprosila i kněze, abychom se mohli vzít přímo před oltářem s Jezulátkem. Další rarita je, že nám na svatbě na varhany hrál sám tatínek Marka Ebena. Nejdřív jsme se museli vzít na radnici. Církevní svatby se neuznávaly. Manželka šla na protest na radnici v civilních šatech. Velká svatba proběhla až v kostele, na radnici jsme nikoho nezvali.

Čtěte také: Jaroslava Králová: Život v cizině byl pěkný, ale Praha je Praha