Ve své funkci působí už sedm let. Jak sám přiznává, řeší občas jiné věci než jeho předchůdci. Pro šéfdirigenta Hudby Hradní stráže a Policie ČR, jsou to ovšem nové výzvy, které ho posouvají dál.

Jak byste charakterizoval váš orchestr?

Je to velký dechový orchestr s tváří symfonického dechového orchestru. Většinou sloužíme jako vojenská hudba v pochodovém tvaru. V této formaci doprovázíme nejdůležitější služební úkoly. Tedy státní návštěvy, nástupní audience nových velvyslanců a všechny státní ceremoniály na Pražském hradě pro hlavu státu. Ač patříme pod policii, jsme uniformovaná vojenská hudba. Sloužíme v první řadě pro potřeby prezidenta republiky. Sbor má celkem tři dirigenty. Podle čeho se střídáte? Při státních ceremoniálech vystupujeme všichni. Při koncertech se střídáme. Hudebních akcí je do roka více než dvě stě. Dělíme se o organizaci, dramaturgii a kompletní hudební produkci našich vystoupení. Každý máme také jinou repertoárovou vyhraněnost.

Ve své funkci jste od roku 2009. Pamatujete si ještě, s jakými představami jste na post šéfdirigenta nastupoval?

Jisté představy jsem měl. Předtím jsem byl deset let zástupcem šéfdirigenta, čili jsem si to místo dobře osahal. První zjištění ale bylo takové, že jsem v tom najednou úplně sám. Předpokladem bylo zdárně odvádět bezchybné výkony při všech státních ceremoniálech. Tam se totiž chyba neodpouští. Musí to celé zařezávat hudebně, vojensky, pořadově, ať mrzne nebo prší. My jsme většinou tím prvním, s kým se dotyčný host na Pražském hradě dostane do kontaktu. Takže bezchybnost není vidina, ale úkol a zodpovědnost.

Co umělecká stránka orchestru?

Záleží, co nám služba umožní a kam směřuje světový trend, který se v oblasti symfonické dechové hudby velice dramaticky vyvíjí. V dnešní době je repertoár symfonického dechového orchestru jedna z nejprogresivnějších hudebních oblastí. Toto médium existuje zhruba sto let, a proto je doma i ve světě stále lačné po novém kvalitním repertoáru. Preferujeme českou hudbu.

Byly naopak věci, které jste nedodržel? Že byla vaše představa zkreslená?

Spíše někdy polevuji ze svých představ, protože to zkrátka nejde tak, jak jsem si myslel. Hledám cesty, jak to udělat. A učím se tím trpělivosti.

Myslíte si, že míra hraní by neměla přesáhnout určitou hranici?

Aby to dotyčného stále bavilo. Řekl bych, že to není o tom, jestli se hraje hodně nebo málo. Je to o dobré partě, zda se muzikanti vzájemně doplňují. Způsob orchestrální hry je způsobem hledání pravdy. Hudbou lze vyjádřit vše. Dokáže-li hráč nebrat hudbu jako řemeslo, jako zaměstnání, tak v tom nemůže být ani žádný stereotyp, zvyk nebo povinnost. Samozřejmě, že když je potřeba, musíme jít hrát, je to naše profesionální služba, ale koho to navíc baví, ten se v tomto povolání lehce najde.

Vy máte zkušenosti s orchestry po celém světě. Kdybyste měl porovnat české hudebníky s těmi světovými?

Těžké hodnocení. Například japonský či americký orchestr hraje od první zkoušky špičkově. Oproti tomu čeští muzikanti jsou na jednu stranu ve zkoušení hodně laxní. Ale je v nich ohromná muzikalita. Opravdu taková, které často nelze u zahraničního orchestru zdaleka ani docílit. Samozřejmě zkoušet lze stále a pořád je co zlepšovat. Ale ta přirozená muzikálnost a schopnost věci slyšet působí na pohodu. Při zkouškách často nelze dosáhnout maximální koncentrace. Kvůli nesoustředěnosti, protože hráči ví, že na generálce vlastně o nic nejde. Na koncertě pak ale vždycky zapnou a podávají úplně jiné výkony.

Bojujete nějak s tou laxností a nesoustředěností?

Mám svoji metodu, ale nebudu ji prozrazovat. Jen podotknu, že jsem si ji musel složitě najít, a přitom je docela jednoduchá.

Jste dirigent, který je po koncertě stoprocentně spokojený se svým orchestrem?

Ne, nikdy. Pořád je co zlepšovat. Obecná rovina muzikality a balance zvuku. Na tom je potřeba pracovat neustále.

Teď vám tedy konkrétně dělá starosti co?

V organizační stránce řeším nyní jednu takovou zvláštnost, která se týká dvě stě až tři sta let dlouhé historie vojenských hudeb. Poprvé za dobu působení orchestru máme totiž v kolektivu hned tři dámy, kolegyně. Stalo se ale, že dvě z nich otěhotněly. To je pro nás v hudební uniformované sféře úplná novinka. Jsou to pro mě nové úkoly a výzvy, jak služební, právní, tak samozřejmě i organizační. Občas si vzpomenu na své předchůdce, kteří říkali, že nikdy dámu do kolektivu nechtějí. Právě kvůli těmto jakoby potížím, které si nyní já vylízávám. Jsou to však běžné starosti života navíc tak krásné, které musely jednou přijít, je to příroda.

Václav Blahunek
Pětačtyřicetiletý rodák z Olomouce vystudoval fakultu Akademie múzických umění v Praze. Obor klarinet a dirigování.
V roce 2010 ukončil na této fakultě také doktorské studium.
U Hudby Hradní stráže a Policie ČR působí jako dirigent už od roku 1999. Do funkce šéfdirigenta a ředitele celého orchestru byl jmenován před sedmi lety.

Čtěte také: Země na talíři upozorní na plýtvání jídlem či zábory půdy