S Bedřichem Cestrem jsme si povídali o jeho milované práci sanitáře i podnikání za komunismu.

Na jaké období svého života nejraději vzpomínáte?

Na dobu, kdy jsem pracoval v nemocnici. Nejenom proto, že mě práce bavila. Bydlel jsem už sám. Chodil jsem odpoledne na fotbal. V pátek jsem se sebral a jel jsem na vandr. Když bylo synovi čtrnáct let, začal jsem ho brát s sebou. Pak ho to ovšem přestalo bavit. Jinak rád vzpomínám i na dětství.

Co se vám z něj vybaví?

Když maminka řekla, že budou švestkové knedlíky, nikdo se nesebral a neběžel s taškou do krámu. Vzal jsem kamarády a vyrazili jsme na švestky. Vyrůstal jsem na Břevnově, kde byly sady.

Břevnov je nádherná pražská čtvrť…

To ano. Dříve se pořádaly akce Z, kdy si lidi sami opravili třeba cestu kolem rybníka. Bylo to komunistické stmelování. V roce 1954 jsme měli vybudovat rybník. Lidi ve volném čase kopali, čistili, budovali. Rybník byl parádní. Jenže jakmile jsme ho dodělali, objevilo se kolem něj zábradlí a cedule se zákazem koupání. To bylo sprosté.

Koupali jste se i tak?

Stejně jsme se koupali. Občas se objevili policisté nebo šedý mor. To byli lidé, kteří chodili v šedivých šatech. Většinou to byli důchodci, kteří hodně baštili komunismus. Dohlíželi, jestli má člověk třeba před domem čisto.

Trampské vyznání

Zmiňoval jste práci v nemocnici, kde jste působil jako sanitář. Co vás na tom nejvíce bavilo?

Vystřídal jsem hodně zaměstnání. Až práce sanitáře mě chytla. Vydržel jsem u ní 22 let. Nebyly za to sice dobré peníze, ale moje práce měla účel a člověk viděl výsledky, i když často smutné.

Jak jste se vyrovnával s těžkými chvílemi?

Náš primář vždycky říkal, že si nesmíme nosit starosti z práce domů a zároveň starosti z domova do práce. Mimo to jsem dělal také hromosvody. A představte si, že v roce 1975 jsem dělal hromosvod i na tomto domě, kde dnes sídlí domov pro seniory. Chvíli jsem v 60. letech dělal hromosvody i soukromě.

Soukromničení jste si asi dlouho neužil. Jak se tehdy podnikalo?

Začali jsme v roce 1967. To byla krásná doba. Průměrný plat byl 1600 korun a my najednou brali 14 tisíc. Netrvalo to dlouho. Přijeli Rusáci a bylo po soukromničení.

V 68. roce se toho změnilo hodně. Jak jste prožíval příjezd ruských vojsk?

Ráno mě probudila maminka. Vyděsil jsem se, jací Rusáci k nám přijeli, žádné známé v Rusku jsme neměli. Když jsem pochopil, co se děje, vyběhl jsem na ulici, kde jsem chytil náklaďák plný mladých lidí. Vylezl jsem nahoru a vyrazili jsme na Hrad. Křičeli jsme tam na vojáky a dohadovali se s nimi. S kamarády jsme nakoupili velké archy papíru a psali na ně „Táhněte domů" a podobně.

Přidávali se k vám další lidé?

Na Pohořeleckém náměstí se nám stala krásná věc. Byla tam cukrárna. Připravovali jsme plakáty, bylo zrovna velké vedro a z cukrárny vyšla paní s obrovskou krabicí plnou nanuků. Celou nám ji věnovala. Lidi byli spontánní. Na cukrárnu mám další krásnou vzpomínku.

Jakou?

Měl jsem dvě starší sestry, které se o mě staraly. Když mě vyzvedly ze školky, zavedly mě do Nerudovky, kde stála malá cukrárnička. Naproti byla plakátovací plocha, kde mě sestry učily číst. Lidi obdivovali malinkého kloučka, co si čte, tak chodili do cukrárny a nosili mi dobroty. Ségry mi je ale snědly. Pak se mi omlouvaly, když jsem byl starší.

V mládí jste hodně trampoval. Jak jste se k tomu dostal?

Nikdy jsem nebyl v žádné stranické organizaci. Jako vandráci jsme se akorát přihlásili k ochráncům přírody. Jenomže nás pak dali pod Národní výbor, tak jsme všichni vystoupili. Tramping byl o averzi ke společnosti. Skauting byl takový uniformovaný, kdežto trampové si jezdili, kam chtěli.

TRAMPSKÝ CANCÁK Bedřicha Cestra je plný zážitků a vzpomínek na milované kamarády z vandru.

Kde to máte nejraději?

Najezdil jsem toho hodně. Jezdil jsem hlavně na Mokrá Vrata, na Dobříš. Nikam daleko se jet nedalo. V té době se ještě v sobotu chodilo do práce. Když zrušili pracovní soboty, mohli jsme vyrážet už v pátek. Sraz byl vždycky v pět na nádraží v Braníku. Říkali jsme „za každého." To znamenalo za každého počasí. Jelo by se, i kdyby padaly kroupy.

Vyrazíte si ještě občas někam na výlet?

Teď už to nejde. Chodím o holi. Když jsem před 14 lety nastoupil do domova důchodců, pořídil jsem si kolo. Jezdil jsem tu po okolí, do Řevnic, a dokonce až do Malé Hraštice ke známým na chatu. Před dvěma roky jsem skončil v nemocnici. Lékaři nevěděli, co mi je. Museli mě operovat. Pět měsíců jsem nechodil. Po vandrech se mi stýská, napsal jsem o tom báseň Vyznání.

Jaké to bylo, když jste se pak zase prošel?

Byl to nádherný pocit. To se ani nedá popsat, jak krásné bylo, když jsem se v nemocnici poprvé prošel po chodbě. Všichni už počítali s tím, že budu ležák. A já se vrátil po svých. Dokonce jsem už párkrát i tancoval.

Co vás nejvíce bavilo na trampování?

Ta svoboda. Rád jsem utíkal z Prahy. Když člověk přijel zpátky na Smíchovské nádraží, vylezl z vlaku a praštil ho smrad. Přijížděli jsme z čistého prostředí. Miloval jsem trampská přátelství, sezení u ohýnků, kytary a pivo.

Bedřich Cestrnarodil se 28. září 1940
pracoval mimo jiné jako sanitář ve Fakultní nemocnici Motol
v mládí rád trampoval a hrál na kytaru

Domov pro seniory Pyšelydomov pro seniory funguje v bývalém zámku v Pyšelích od 1. listopadu 1953
příjemné prostředí dotváří i udržovaná zámecká zahrada
kapacita zařízení je v současnosti 60 klientů
zaměstnanci klientům nabízí bohatý aktivizační program
senioři se mohou účastnit fyzioterapie, ergoterapie či cvičení s hudbou
součástí služeb je i zdravotní a ošetřovatelská péče

Čtěte také: Květoslava Parýzková: Venku ležela mrtvá těla. Naše rodina nálety přežila