VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Společnost se zredukovala na to, že smysl čehokoliv se musí dát spočítat

/ROZHOVOR, RASTR/ Vydává časopis pro děti, aniž by myslel na to, kolik mu to vynese. „Proč to tedy děláš?“ ptají se ho někteří známí. Joachim Dvořák, majitel nakladatelství Labyrint a vydavatel časopisu Raketa vysvětluje, že jsou věci, které zkrátka penězi vyvážit nelze. Radost, uspokojení z práce, potřeba něco sdělit a pocit, že se to daří. O tom a také o české škole jsme si ve svátečním čase povídali v místnosti plné knih, obrázků a snů.

28.12.2017
SDÍLEJ:

Joachim Dvořák z nakladatelství Labyrint a redakce Rakety poskytl 12. prosince v Praze rozhovor Deníku.Foto: Deník / Divíšek Martin

Jak lze zaujmout děti ve 21. století časopisem, který rozhodně není prvoplánový?

Moje úvaha nebyla, jak děti zaujmout, abych z toho zároveň nutně profitoval. Kdybych chtěl dělat mainstreamově úspěšný časopis, mám ho bude nosičem reklamy a určitě bude i vydělávat nějaké peníze. Myšlenka někoho zaujmout je realistická a srozumitelná, ale z mého pohledu není správná, protože pak ke všemu přistupujete pragmaticky, své vize osekáváte měřítkem úspěšnosti, tedy prodejnosti, a musíte slevovat z věcí, které před vámi nikdo nevyzkoušel. Já jsem chtěl dělat časopis, který by rozvíjel dětskou fantazii, tvořivost a současně byl inspirativní a úplně jiný.

Čím jste se tedy řídil, když jste vytvářel Raketu?

Oslovil jsem tehdy dvě mladé kamarádky z Letné, Radanu Litošovou a Johanu Švejdíkovou, které jsem znal a věděl o jejich kreativním potenciálu. Během tří měsíců jsme pak postavili koncept časopisu, který tu do té doby neexistoval. První číslo Rakety vyšlo přesně před třemi lety. Upřímně řečeno, tehdy jsem netušil, jak to bude fungovat. Často se rozhoduji intuitivně, nikoli racionálně.

 

Kudy jste se rozhodli kráčet, abyste se dopracovali k dětské duši?

Takhle komplikovaně jsme neuvažovali… Když jdete na první rande, taky nepřemýšlíte, jestli vám ten pán bude tahat kočárek a sežene dost peněz na dovolenou. Mně je tenhle analyticko-pragmatický pohled cizí, protože dokáže úspěšně zahubit spousty nápadů v jejich zárodku. My jsme se prostě vypravili do lesa, bez znalosti, jak bude hluboký, co tam poroste a budou-li tam nějaká zvířata, ale věděli jsme, že když půjdeme dlouho, určitě nějakého Jeníčka s Mařenkou potkáme. Všem jsem řekl, že když to skončí průšvihem, zaplatím náklady a vykašleme se na to. Ohlas na první číslo byl ale tak skvělý, že jsem se záhy rozhodl Raketu tvořit dál. A zjistil jsem, že mě to baví daleko víc než knížky, které vydávám přes čtvrt století. Satisfakce a zpětná vazba od malých čtenářů je tisíckrát větší než u knih pro dospělé. Děti jsou naprosto spontánní a své emoce nijak nepotlačují.

Zač vás chválily?

Za to, že je to dělané jinak, za originalitu. Když řeknete nějaké téma, většinou vás napadne pět způsobů, jak ho zpracovat. A v Raketě přesně tohle neuděláme, hledáme odlišné cesty. Taky je asi cítit, že nejsme podnikatelský projekt, netiskneme žádnou reklamu, skrytou inzerci ani sponzorované texty.

 

V kapitalistické současnosti to zní trochu jako utopie.

Mezi časopisy je to naprosto výjimečné. Raketa je sice pořád ztrátová, ale mnohem méně než na začátku. Když jsem se ji rozhodl vydávat, požádal jsem deset lidí z mého blízkého okolí, zda by mě nepodpořili jakoukoli částkou. Někteří mě odmítli, ale většina, byť symbolicky, něco poslala. Byl to příjemný signál, že to dává smysl nejen mně. Udělal jsem něco takového poprvé v životě a věřte, je to dost nepříjemná zkušenost, někoho prosit o peníze… Jeden z těch, co nás nepodpořil, od té doby při náhodných setkáních vždycky kroutí hlavou, proč to dělám, když to nevydělává. Pro většinu lidí je asi nesrozumitelné, že se zabýváte něčím, co nepřináší profit. Naše kapitalistická společnost se zredukovala na to, že smysl čehokoliv se musí dát spočítat. Jenže když děláte věci tohoto charakteru, tak je často nespočítáte. Bonusy musíte hledat jinde.

To by mohlo být pěkné téma dalšího čísla, jak mít radost z toho, co nevynáší.

My jsme na jaře zorganizovali akci „Daruj Raketu“ a rozhodli se nečekat na mecenáše, sami jsme rozdali přes tisíc výtisků. Oslovili jsme předplatitele, aby ve svém okolí vyhledali handicapované, nemocné nebo chudší děti a kamarády, kterým by náš časopis udělal radost. Stálo nás to nějakých sto tisíc korun, ale věřte, že uspokojení z obdarování je daleko lepší, než kdyby vám někdo vysázel stejnou částku na ruku. Musíte to mít srovnané v hlavě tak, že vám nevadí nepodřizovat vše vydělávání prachů. Na některé lidi působím možná jako z jiné galaxie, ale mě to vnitřně velmi uspokojuje.

 

Jedno téma jste třeba věnovali Listině základních práv a svobod, které naprosto báječně ztvárnila výtvarnice Aneta Holasová.

Inspiroval nás šéf Amnesty for Art, irský právník Bill Shipsey, který mimochodem stojí za tapiserií Petra Síse na pražském Letišti Václava Havla. Kdysi udělal knížku sponzorovanou osobnostmi jako je Bono z U2 nebo Peter Gabriel, která interpretovala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Naše dvě šéfredaktorky vymyslely číslo s tématem tolerance a i díky Anetě jsme dovedli velmi složité téma podat srozumitelně a zábavně. Raketa s podtitulem „Jinýma očima“ vyšla zrovna v čase, kdy se zveřejnil průzkum, podle něhož většina rodičů nesouhlasí s inkluzí. Nepřejí si zkrátka, aby jejich ratolesti byly „infikované“ dětmi se speciálními potřebami. Předpokládal jsem, že nám někdo vrátí předplatné a číslo se neprodá, když je vlastně celé o inkluzi. Reakce ale byla mimořádně dobrá. To je nadějné.

Není zvláštní, že ve 21. století o tom mluvíme jako o něčem mimořádném?

Máte pravdu, jako by se evoluce společnosti zastavila. My jsme například přes rok a půl domlouvali v České televizi seriál pro malé děti o jinakosti, který připravila Milada Rezková, spisovatelka a také spoluautorka populární postavy Doktora Racka. Šéf dětského programu nám ve finále oznámil, že se bojí dělat něco s nepředvídatelnou sledovaností, že si to vlastně nemůže dovolit, ale když vymyslíme reality show pro děti, aby pořád seděly před obrazovkou, tak nám to podepíše hned… Bylo pro mě obrovské zklamání, že se člověk na klíčovém postu alibisticky schovává za sledovanost, jako kdyby to byl hlavní aspekt úspěchu ve veřejnoprávním médiu.

 

Pak se asi nelze divit, že česká společnost a mnoho vrcholných politiků tak sveřepě odmítá inkluzi, tedy princip vzájemné pomoci a pochopení těch, kteří měli při narození větší kliku, vůči dětem, jež ji neměly?

Vystudoval jsem kdysi speciální pedagogiku na Karlově univerzitě a myslím si, že míra tolerance nijak nesouvisí se vzděláním a inteligencí, ale s vnitřním nastavením, rodinným zázemím a sociální empatií. Jsem přesvědčen, že kdyby měl například pan prezident Zeman v rodině postižené dítě, nikdy by handicapované lidi neglosoval trapnými bonmoty. Když za vámi přijde potomek, že mají ve třídě někoho, kdo neposlouchá paní učitelku, křičí a utíká, tak je na vás, jak mu to vysvětlíte. Jestli náhodou pánbůh tomu „zlobivému“ klukovi nenadělil někde jinde… Je to proces a dlouhá cesta, jak vše komunikovat, ale jsem přesvědčen, že některým dětem a stejně tak i dospělým prostě máme pomáhat.

Vy máte dceru v první třídě běžné základní školy. Neuvažoval jste o privátním vzdělání, které může díky lepším finančním podmínkám děti víc stimulovat?

Na nedávné vzdělávací konferenci Perpetuum jsem mluvil o tom, že se mi principiálně nelíbí, když jsou rodiče nabádáni, že se musí postarat o své děti nalezením nejlepší, myšleno privátní, školy. Já bych si přál, aby celková úroveň všech škol byla vyšší, a zajímá mě diskuse, jak k tomu přispět. Vadí mi, že v Česku protékají veřejné peníze nejrůznějšími cestami do všelijakých kapes, ale základní zdravotní péče a veřejné školství jsou stále mnohde na úrovni devadesátých let minulého století. Privátní školy dokážou soustředit hodně energie, přitáhnout nejlepší učitele, protože mají dostatek financí od donátorů i rodičů. Nevýhoda je, že jejich kantoři jsou přesto občas frustrovaní není pravidlem, že bohatý pán a krásná mladá žena musí mít chytré a slušné dítě. Zkrátka všichni absolventi soukromých škol nejsou automaticky lepší a vzdělanější než ti ze státních škol. Záleží především na tom, jak se jim rodiče sami věnovali.

 

Není jejich rolí hlavně vychovávat, zatímco na škole by mělo být vzdělávání, předávání znalostí? Proč by se školní povinnosti a výuka měly přenášet na rodičovská bedra?

Já jsem to nazval v nadsázce DoDo, tedy dodělej doma. Pamatuji si na jednu učitelku, která nikdy nestíhala. Na základní škole jsme v dějepise zamrzli v obrození, někde kolem rakousko-uherského vyrovnání. Takže co se stalo od roku 1867 a dál, jsem si musel dostudovat později sám.

Jenže o to jde. Neměl by systém DoDo skončit, protože v internetové době není důležité narvat si do hlavy všechna data, ale především se dovědět, proč se tak dělo, v jakých souvislostech, což se týká jak dějepisu, tak třeba přírodních věd?

To je komplikovaná otázka, na niž já sám neznám odpověď. Je jasné, že tradiční systém biflování dat, kde nesmíte nic přeskočit, není šťastný. Vědomosti mohou být zbytečné, když s nimi nedokážeme adekvátně nakládat. Děti se často něco učí a nechápou, proč to mají vědět. O svých životech by měly umět přemýšlet s jinou perspektivou, než jen že přiřadit datum k události se hodí do bodovací soutěže v rádiu, když jsem mluvil o tom dějepisu. Znáte-li historické souvislosti a umíte-li o nich přemýšlet, tak jste výrazně citlivější na to, co se u nás a ve světě odehrává. To je podstatné, tahle citlivost. A s ní souvisí i zájem vědět, jak vše ve společnosti funguje. Když některý politik projevuje dlouhodobě nesnášenlivost, je to hrozba. Když se někdo vyjadřuje jako nacista, tak to zřejmě bude nacista. Dějiny jsou neustálý koloběh opakujících se a vzájemně překrývajících se událostí. To, co se odehrávalo na počátku 30. let v Německu nebo po roce 1945 u nás, nevypadalo zpočátku, že by muselo dopadnout katastrofou. Dnes si spousta lidí neuvědomuje, co se může stát, možná je zaměstnávají jen jejich každodenní starosti. Nechci a priori kritizovat aktuálně podivně seskládanou politickou reprezentaci, ta se může změnit, co mi intenzivně vadí, je vzývaný konzumní model společnosti zaměřený na výkon, profit a rychlou spotřebu. Nechce se mi věřit samozvaným „misionářům“, fascinovaným vlastními úspěchy, podle nichž hodnotí všechny ostatní kolem sebe.

Nedělají rodiče v dnešním světě vlastně chybu, když svým dětem říkají, že stojí za to být čestný, spravedlivý a pomáhat slabším, byť se to finančně nemusí rentovat?

Znám pár slušně situovaných rodin, jejichž školou povinné děti plynně hovoří cizími jazyky, mají krásné zážitky z exotických dovolených a mohou si dovolit cokoli. Pak ale zjistíte, že některé z nich strašně těžko komunikují s okolím a nechápou, proč by měly někomu pomáhat, nebo dokonce stát ve frontě, když jsou zvyklé, že se dá první místo koupit. Jenže aby byl svět v rovnováze podobné příběhy najdu i mezi dětmi ze sociálně slabších vrstev. Chci tím říci, že to, jak se k sobě chováme, vůbec nesouvisí s tím, jestli jsme z chudých, nebo ultrabohatých poměrů a máme-li elitní vzdělání. Je to ovlivněno především genetickou výbavou, kterou si neseme ze své široké rodiny. Některým modelům se těžko uniká. Můžete vystudovat na Sorbonně a vynikat ve svém oboru, ale doma na Žižkově vás mlátí frustrovaný partner a vy nemáte odvahu utéct, protože to máte zkrátka nastavené ve vaší DNA. Prostředí doma i ve škole je velmi důležité a leccos může usměrnit, ale genetickou stopu nepřemůže. Někdy holt neseme na vlastních bedrech stíny našich předků a s tím nám nikdo nepomůže.

KDO JE JOACHIM DVOŘÁK
· Joachim Dvořák se narodil v roce 1966 v Praze.
· Vystudoval speciální pedagogiku a žurnalistiku na Univerzitě Karlově.
· V roce 1993 založil nakladatelství Labyrint, mezi jeho nejznámější autory patří Jaroslav Rudiš, Petr Sís a Lenka Reinerová, objevil také dnes kultovní komiks Alois Nebel. Knihy z Labyrintu získaly řadu mezinárodních ocenění.
· Spoluzaložil mezinárodní komiksový festival KomiksFEST, pracuje jako hlavní editor magazínu MAGNUS.
· Před třemi lety vyšlo v Labyrintu první číslo časopisu pro děti Raketa
· Joachim Dvořák má sedmiletou dceru Miu.

Autor: Kateřina Perknerová

28.12.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Informační technologie - Informační technologie Programátor 65 535 Kč Vývojáři softwaru Programátor Python / Perl - Vývojáři softwaru. Požadované vzdělání: vysokoškolské. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 70000 kč, mzda max. 80000 kč. Volných pracovních míst: 3. Poznámka: místo výkonu práce: Národní č.p. 58/32, Nové Město,, 110 00 Praha 1, kontakt: Yakupova Yana, tel.: 774971056, e-mail: yana-yakupova@yandex.ru, , Požadavky na uchazeče, o VŠ vzdělání technického zaměření., o Praxe v oblasti IT min. 7 let., o Praxe s vývojem komerčních produktů v Pythonu min. 3 let., o Praxe s vývojem Perl min. 1 rok., o Praxe s produktem Servergraph min. 1 rok., o Praxe s administrací systému Windows / Linux min. 3 let., o Praxe s PostgreSQL a MySQL min. 3 let., o Vynikající znalost OOP., o Vynikající znalost architektury sítě., o Znalost Linuxu / Bash., o Zkušenosti s práci v týmu, o Zkušenosti s verzemi řízení Git, SVN., o Zkušenosti s použitím bug tracking systémů JIRA., o Vynikající znalost ruštiny (aktivní, na úrovní C1)., o Vynikající znalost angličtiny (ústně a písemně)., , Náplň práce, Vývoj softwaru Python a Perl.. Pracoviště: Bohemia software s.r.o. - nové město, Národní, č.p. 58, 110 00 Praha 1. Informace: Yana Yakupova, +420 774 971 056. Gastronomie - Kuchař/ka na krátký/dlouhý týden 30 000 Kč Do nové restaurace "Stodola Herink" v Herinku u Průhonic, přijmeme kuchaře nebo kuchařku na krátký/dlouhý týden. Nabízíme 30.000 Kč/měsíc čistého, vše na výplatní pásce, bonusy a benefity, přátelské prostředí a práci v nově a skvěle vybavené kuchyni s nejmodernějšími technologiemi. Informační technologie - Informační technologie Systémoví analytici 65 535 Kč Systémoví analytici Senior product owner. Požadované vzdělání: bakalářské. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 100000 kč, mzda max. 130000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: kontakt: Monika Kissová, e-mail: monika.kissova@iflix.com, prvotní kontakt emailem, místo výkonu:Koperníkova č.p. 2204/10, Vinohrady, Praha 2., iflix je přední mediální služba pro rozvíjející se trhy. S umístěním ve více než 28 zemích v Asii, na Středním východě a v Africe, iflix přetváří online zábavu a nabízí tisíce hodin nejlepších filmů a televizních pořadů, zpráv a sportovního obsahu z celého světa., , Hledáme Senior Product ownera jehož hlavním úkolem bude definice a rozvoj Iflix produktů od vzniku až do uvedení do provozu v souladu se strategickými cíli Iflixu. Podmínkou je angličtina na velmi dobré úrovni , o budete zodpovědný za vedení a řízení našeho produktového portfolia , o přiblížíte vedení regionální strategie pro vylepšení produktu s dostatečnými podrobnostmi pro vývoj inženýrství, o budete spravovat tým Product ownerů a budete zodpovědný za vývoj a poskytování funkcí produktu, jak je stanoveno v Globální strategii produktů., o budete zodpovědný za vytváření a udržování plánu produktů a stanovení priorit produktu, o budete definovat a podporovat kreativní vizi, která bude sloužit jako podklad pro UX, o efektivní spolupráce s globálními obchodními partnery, zúčastněnými stranami a vedoucími týmy, o Řídit strategické směřování a prioritizaci produktů iflixu napříč různými zařízeními a následné vylepšení produktů, o definovat, vytvářet a sdělovat produktové plány sladěné s obchodními cíli a průzkumem trhu, daty zákazníků a analýzou konkurence. Dokumentovat a upřednostňovat specifikace produktu včetně cílů, případů použití, uživatelských příběhů a obchodních požadavků. Pracoviště: Iflix s.r.o.- 002, Koperníkova, č.p. 2204, 120 00 Praha 2. Informace: Monika Kissová, . Informační technologie - Informační technologie Technici uživatelské 40 000 Kč Technici uživatelské podpory informačních a komunikačních technologií Technici uživatelské podpory inform. a komunik. technologií. Požadované vzdělání: úsv. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 40000 kč, mzda max. 50000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: MVP: Milevská 5, Praha 4, Kontakt: Polisneska Danica, e-mail: danica_polisenska@mckinsey.com, pracovne zkusenosti s resenim ruznych lT dotazu a problemu, pozadujeme vypis z registra trestu,, jazykove schopnosti: anglictina slovem i pismem, dobre komunikacni schopnosti, smysl pro detail, práce v kolektivu, vysoka mira flexibility. Pracoviště: Mckinsey & company, inc. prague - organizační složka - milevská, Milevská, č.p. 2095, 140 00 Praha 4. Informace: Danica Polisneska, .

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Prosecké pozdemí je labyrint tajuplných chodeb, do nichž chce radnice městské části Prahy 9 veřejnosti vstup opět umožnit
7

Chystá se další etapa zpřístupnění proseckého podzemí. Zatím jen papírově

Letiště Václava Havla.
3 14

Letiště Václava Havla bojuje s hlukem. Chce omezit noční provoz letadel

Poklidná zahrada nedaleko Hradu. Ukrývá umělecká díla i kašnu s čápem

Ruch Hradčanského náměstí. Turisté. Blesky fotoaparátů. Přijde vám nemožné najít v blízkosti Pražského hradu místo k odpočinku? Navštivte nepříliš známou zahradu Šternberského paláce. Malá, ale romantická oáza klidu skýtá útočiště nejen všem, co si chtějí vyčistit hlavu, ale i umělcům. Najdete v ní třeba díla českých sochařů z 20. století.

Mohl mít nebezpečné chemikálie. Muže odvezla zásahová jednotka na psychiatrii

/FOTOGALERIE/ Ve čtvrtek večer zažili obyvatelé části pražského Slivence dramatické chvíle. Policie kvůli psychicky narušenému muži zaktivizovala vyjednavače, zásahovou jednotku, hasiče, psa pyrotechniků i plynaře. Na počátku velké akce bylo podezření, že muž má doma nebezepčné chemikálie. Navíc podle policie napadal sousedy.

Chemie na škole nebývá oblíbená. I tak Češi slaví historický úspěch na olympiádě

Historický úspěch české reprezentace… Kdyby to tak mohl být začátek zprávy ve sportovní rubrice. Ale tato informace oslavuje šikovné české vědce. Na jubilejním padesátém ročníku Mezinárodní chemické olympiády Česko obsadilo čtvrtou příčku v žebříčku národů.

Jak jsme žili v Československu. Staré Město a Josefov

Pražský deník přináší nový cyklus Jak jsme žili v Československu. Každý týden pozveme čtenáře do novodobé historie jednotlivých pražských čtvrtí. Na procházku po významných momentech let 1918 až 1992. Tentokrát zveme na Staré Město.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT