VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Společnost se zredukovala na to, že smysl čehokoliv se musí dát spočítat

/ROZHOVOR, RASTR/ Vydává časopis pro děti, aniž by myslel na to, kolik mu to vynese. „Proč to tedy děláš?“ ptají se ho někteří známí. Joachim Dvořák, majitel nakladatelství Labyrint a vydavatel časopisu Raketa vysvětluje, že jsou věci, které zkrátka penězi vyvážit nelze. Radost, uspokojení z práce, potřeba něco sdělit a pocit, že se to daří. O tom a také o české škole jsme si ve svátečním čase povídali v místnosti plné knih, obrázků a snů.

28.12.2017
SDÍLEJ:

Joachim Dvořák z nakladatelství Labyrint a redakce Rakety poskytl 12. prosince v Praze rozhovor Deníku.Foto: Deník / Divíšek Martin

Jak lze zaujmout děti ve 21. století časopisem, který rozhodně není prvoplánový?

Moje úvaha nebyla, jak děti zaujmout, abych z toho zároveň nutně profitoval. Kdybych chtěl dělat mainstreamově úspěšný časopis, mám ho bude nosičem reklamy a určitě bude i vydělávat nějaké peníze. Myšlenka někoho zaujmout je realistická a srozumitelná, ale z mého pohledu není správná, protože pak ke všemu přistupujete pragmaticky, své vize osekáváte měřítkem úspěšnosti, tedy prodejnosti, a musíte slevovat z věcí, které před vámi nikdo nevyzkoušel. Já jsem chtěl dělat časopis, který by rozvíjel dětskou fantazii, tvořivost a současně byl inspirativní a úplně jiný.

Čím jste se tedy řídil, když jste vytvářel Raketu?

Oslovil jsem tehdy dvě mladé kamarádky z Letné, Radanu Litošovou a Johanu Švejdíkovou, které jsem znal a věděl o jejich kreativním potenciálu. Během tří měsíců jsme pak postavili koncept časopisu, který tu do té doby neexistoval. První číslo Rakety vyšlo přesně před třemi lety. Upřímně řečeno, tehdy jsem netušil, jak to bude fungovat. Často se rozhoduji intuitivně, nikoli racionálně.

 

Kudy jste se rozhodli kráčet, abyste se dopracovali k dětské duši?

Takhle komplikovaně jsme neuvažovali… Když jdete na první rande, taky nepřemýšlíte, jestli vám ten pán bude tahat kočárek a sežene dost peněz na dovolenou. Mně je tenhle analyticko-pragmatický pohled cizí, protože dokáže úspěšně zahubit spousty nápadů v jejich zárodku. My jsme se prostě vypravili do lesa, bez znalosti, jak bude hluboký, co tam poroste a budou-li tam nějaká zvířata, ale věděli jsme, že když půjdeme dlouho, určitě nějakého Jeníčka s Mařenkou potkáme. Všem jsem řekl, že když to skončí průšvihem, zaplatím náklady a vykašleme se na to. Ohlas na první číslo byl ale tak skvělý, že jsem se záhy rozhodl Raketu tvořit dál. A zjistil jsem, že mě to baví daleko víc než knížky, které vydávám přes čtvrt století. Satisfakce a zpětná vazba od malých čtenářů je tisíckrát větší než u knih pro dospělé. Děti jsou naprosto spontánní a své emoce nijak nepotlačují.

Zač vás chválily?

Za to, že je to dělané jinak, za originalitu. Když řeknete nějaké téma, většinou vás napadne pět způsobů, jak ho zpracovat. A v Raketě přesně tohle neuděláme, hledáme odlišné cesty. Taky je asi cítit, že nejsme podnikatelský projekt, netiskneme žádnou reklamu, skrytou inzerci ani sponzorované texty.

 

V kapitalistické současnosti to zní trochu jako utopie.

Mezi časopisy je to naprosto výjimečné. Raketa je sice pořád ztrátová, ale mnohem méně než na začátku. Když jsem se ji rozhodl vydávat, požádal jsem deset lidí z mého blízkého okolí, zda by mě nepodpořili jakoukoli částkou. Někteří mě odmítli, ale většina, byť symbolicky, něco poslala. Byl to příjemný signál, že to dává smysl nejen mně. Udělal jsem něco takového poprvé v životě a věřte, je to dost nepříjemná zkušenost, někoho prosit o peníze… Jeden z těch, co nás nepodpořil, od té doby při náhodných setkáních vždycky kroutí hlavou, proč to dělám, když to nevydělává. Pro většinu lidí je asi nesrozumitelné, že se zabýváte něčím, co nepřináší profit. Naše kapitalistická společnost se zredukovala na to, že smysl čehokoliv se musí dát spočítat. Jenže když děláte věci tohoto charakteru, tak je často nespočítáte. Bonusy musíte hledat jinde.

To by mohlo být pěkné téma dalšího čísla, jak mít radost z toho, co nevynáší.

My jsme na jaře zorganizovali akci „Daruj Raketu“ a rozhodli se nečekat na mecenáše, sami jsme rozdali přes tisíc výtisků. Oslovili jsme předplatitele, aby ve svém okolí vyhledali handicapované, nemocné nebo chudší děti a kamarády, kterým by náš časopis udělal radost. Stálo nás to nějakých sto tisíc korun, ale věřte, že uspokojení z obdarování je daleko lepší, než kdyby vám někdo vysázel stejnou částku na ruku. Musíte to mít srovnané v hlavě tak, že vám nevadí nepodřizovat vše vydělávání prachů. Na některé lidi působím možná jako z jiné galaxie, ale mě to vnitřně velmi uspokojuje.

 

Jedno téma jste třeba věnovali Listině základních práv a svobod, které naprosto báječně ztvárnila výtvarnice Aneta Holasová.

Inspiroval nás šéf Amnesty for Art, irský právník Bill Shipsey, který mimochodem stojí za tapiserií Petra Síse na pražském Letišti Václava Havla. Kdysi udělal knížku sponzorovanou osobnostmi jako je Bono z U2 nebo Peter Gabriel, která interpretovala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Naše dvě šéfredaktorky vymyslely číslo s tématem tolerance a i díky Anetě jsme dovedli velmi složité téma podat srozumitelně a zábavně. Raketa s podtitulem „Jinýma očima“ vyšla zrovna v čase, kdy se zveřejnil průzkum, podle něhož většina rodičů nesouhlasí s inkluzí. Nepřejí si zkrátka, aby jejich ratolesti byly „infikované“ dětmi se speciálními potřebami. Předpokládal jsem, že nám někdo vrátí předplatné a číslo se neprodá, když je vlastně celé o inkluzi. Reakce ale byla mimořádně dobrá. To je nadějné.

Není zvláštní, že ve 21. století o tom mluvíme jako o něčem mimořádném?

Máte pravdu, jako by se evoluce společnosti zastavila. My jsme například přes rok a půl domlouvali v České televizi seriál pro malé děti o jinakosti, který připravila Milada Rezková, spisovatelka a také spoluautorka populární postavy Doktora Racka. Šéf dětského programu nám ve finále oznámil, že se bojí dělat něco s nepředvídatelnou sledovaností, že si to vlastně nemůže dovolit, ale když vymyslíme reality show pro děti, aby pořád seděly před obrazovkou, tak nám to podepíše hned… Bylo pro mě obrovské zklamání, že se člověk na klíčovém postu alibisticky schovává za sledovanost, jako kdyby to byl hlavní aspekt úspěchu ve veřejnoprávním médiu.

 

Pak se asi nelze divit, že česká společnost a mnoho vrcholných politiků tak sveřepě odmítá inkluzi, tedy princip vzájemné pomoci a pochopení těch, kteří měli při narození větší kliku, vůči dětem, jež ji neměly?

Vystudoval jsem kdysi speciální pedagogiku na Karlově univerzitě a myslím si, že míra tolerance nijak nesouvisí se vzděláním a inteligencí, ale s vnitřním nastavením, rodinným zázemím a sociální empatií. Jsem přesvědčen, že kdyby měl například pan prezident Zeman v rodině postižené dítě, nikdy by handicapované lidi neglosoval trapnými bonmoty. Když za vámi přijde potomek, že mají ve třídě někoho, kdo neposlouchá paní učitelku, křičí a utíká, tak je na vás, jak mu to vysvětlíte. Jestli náhodou pánbůh tomu „zlobivému“ klukovi nenadělil někde jinde… Je to proces a dlouhá cesta, jak vše komunikovat, ale jsem přesvědčen, že některým dětem a stejně tak i dospělým prostě máme pomáhat.

Vy máte dceru v první třídě běžné základní školy. Neuvažoval jste o privátním vzdělání, které může díky lepším finančním podmínkám děti víc stimulovat?

Na nedávné vzdělávací konferenci Perpetuum jsem mluvil o tom, že se mi principiálně nelíbí, když jsou rodiče nabádáni, že se musí postarat o své děti nalezením nejlepší, myšleno privátní, školy. Já bych si přál, aby celková úroveň všech škol byla vyšší, a zajímá mě diskuse, jak k tomu přispět. Vadí mi, že v Česku protékají veřejné peníze nejrůznějšími cestami do všelijakých kapes, ale základní zdravotní péče a veřejné školství jsou stále mnohde na úrovni devadesátých let minulého století. Privátní školy dokážou soustředit hodně energie, přitáhnout nejlepší učitele, protože mají dostatek financí od donátorů i rodičů. Nevýhoda je, že jejich kantoři jsou přesto občas frustrovaní není pravidlem, že bohatý pán a krásná mladá žena musí mít chytré a slušné dítě. Zkrátka všichni absolventi soukromých škol nejsou automaticky lepší a vzdělanější než ti ze státních škol. Záleží především na tom, jak se jim rodiče sami věnovali.

 

Není jejich rolí hlavně vychovávat, zatímco na škole by mělo být vzdělávání, předávání znalostí? Proč by se školní povinnosti a výuka měly přenášet na rodičovská bedra?

Já jsem to nazval v nadsázce DoDo, tedy dodělej doma. Pamatuji si na jednu učitelku, která nikdy nestíhala. Na základní škole jsme v dějepise zamrzli v obrození, někde kolem rakousko-uherského vyrovnání. Takže co se stalo od roku 1867 a dál, jsem si musel dostudovat později sám.

Jenže o to jde. Neměl by systém DoDo skončit, protože v internetové době není důležité narvat si do hlavy všechna data, ale především se dovědět, proč se tak dělo, v jakých souvislostech, což se týká jak dějepisu, tak třeba přírodních věd?

To je komplikovaná otázka, na niž já sám neznám odpověď. Je jasné, že tradiční systém biflování dat, kde nesmíte nic přeskočit, není šťastný. Vědomosti mohou být zbytečné, když s nimi nedokážeme adekvátně nakládat. Děti se často něco učí a nechápou, proč to mají vědět. O svých životech by měly umět přemýšlet s jinou perspektivou, než jen že přiřadit datum k události se hodí do bodovací soutěže v rádiu, když jsem mluvil o tom dějepisu. Znáte-li historické souvislosti a umíte-li o nich přemýšlet, tak jste výrazně citlivější na to, co se u nás a ve světě odehrává. To je podstatné, tahle citlivost. A s ní souvisí i zájem vědět, jak vše ve společnosti funguje. Když některý politik projevuje dlouhodobě nesnášenlivost, je to hrozba. Když se někdo vyjadřuje jako nacista, tak to zřejmě bude nacista. Dějiny jsou neustálý koloběh opakujících se a vzájemně překrývajících se událostí. To, co se odehrávalo na počátku 30. let v Německu nebo po roce 1945 u nás, nevypadalo zpočátku, že by muselo dopadnout katastrofou. Dnes si spousta lidí neuvědomuje, co se může stát, možná je zaměstnávají jen jejich každodenní starosti. Nechci a priori kritizovat aktuálně podivně seskládanou politickou reprezentaci, ta se může změnit, co mi intenzivně vadí, je vzývaný konzumní model společnosti zaměřený na výkon, profit a rychlou spotřebu. Nechce se mi věřit samozvaným „misionářům“, fascinovaným vlastními úspěchy, podle nichž hodnotí všechny ostatní kolem sebe.

Nedělají rodiče v dnešním světě vlastně chybu, když svým dětem říkají, že stojí za to být čestný, spravedlivý a pomáhat slabším, byť se to finančně nemusí rentovat?

Znám pár slušně situovaných rodin, jejichž školou povinné děti plynně hovoří cizími jazyky, mají krásné zážitky z exotických dovolených a mohou si dovolit cokoli. Pak ale zjistíte, že některé z nich strašně těžko komunikují s okolím a nechápou, proč by měly někomu pomáhat, nebo dokonce stát ve frontě, když jsou zvyklé, že se dá první místo koupit. Jenže aby byl svět v rovnováze podobné příběhy najdu i mezi dětmi ze sociálně slabších vrstev. Chci tím říci, že to, jak se k sobě chováme, vůbec nesouvisí s tím, jestli jsme z chudých, nebo ultrabohatých poměrů a máme-li elitní vzdělání. Je to ovlivněno především genetickou výbavou, kterou si neseme ze své široké rodiny. Některým modelům se těžko uniká. Můžete vystudovat na Sorbonně a vynikat ve svém oboru, ale doma na Žižkově vás mlátí frustrovaný partner a vy nemáte odvahu utéct, protože to máte zkrátka nastavené ve vaší DNA. Prostředí doma i ve škole je velmi důležité a leccos může usměrnit, ale genetickou stopu nepřemůže. Někdy holt neseme na vlastních bedrech stíny našich předků a s tím nám nikdo nepomůže.

KDO JE JOACHIM DVOŘÁK
· Joachim Dvořák se narodil v roce 1966 v Praze.
· Vystudoval speciální pedagogiku a žurnalistiku na Univerzitě Karlově.
· V roce 1993 založil nakladatelství Labyrint, mezi jeho nejznámější autory patří Jaroslav Rudiš, Petr Sís a Lenka Reinerová, objevil také dnes kultovní komiks Alois Nebel. Knihy z Labyrintu získaly řadu mezinárodních ocenění.
· Spoluzaložil mezinárodní komiksový festival KomiksFEST, pracuje jako hlavní editor magazínu MAGNUS.
· Před třemi lety vyšlo v Labyrintu první číslo časopisu pro děti Raketa
· Joachim Dvořák má sedmiletou dceru Miu.

Autor: Kateřina Perknerová

28.12.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

annonce-logo

Nabídky práce

+ Podat inzerát

Management - Řídící pracovníci v oblasti správy podniku, 30 000 Kč

Řídící pracovníci v oblasti správy podniku, obchodních, administrativních a podpůrných činností pracovník obchodního oddělení - produktový manažer. Požadované vzdělání: úso (vyučení s maturitou). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 30000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: - práce na přiděleném produktu ze sortimentu Lipatech s.r.o., viz. www.gumovepasy.cz, - písemná i ústní komunikace se zákazníky , - aktivní vyhledávání nových zákazníků, péče o stávající partnery, - komunikace s dodavateli v zahraničí, - řešení logistiky produktů, - podmínka - anglický jazyk. Pracoviště: Lipatech s.r.o.osnice, Hlavní, č.p. 1, 252 42 Jesenice u Prahy. Informace: Libor Čech, .

Technika a elektrotechnika - Elektrikář - Praha a střední Čechy 36 000 Kč

Elektrikáři Přijmeme zkušené elektrikáře do lokality Praha a střední Čechy.

Doprava a logistika - Doprava a logistika Skladník 14 000 Kč

Pomocní skladníci. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 14000 kč, mzda max. 15000 kč. Volných pracovních míst: 4. Poznámka: V případě zájmu kontakt pouze prostřednictvím emailu!, , Práce s kovem. Fyzická zdatnost. Vykládka a nakládka kamionu. Manuální, skladová činnost.. Pracoviště: Munash incorporation s.r.o., Čimelická, č.p. 957, 142 00 Praha 411. Informace: Bičišťova, +420 728 581 714.

Gastronomie - Hledám servírku/číšníka 1 000 Kč

Česká hospoda v Praze 4 hledá samostatného číšníka/servírku (sám na směně). Směny kr/dl týden, otevírací doba od 11:00 -24:00hod. Plat za 1 směnu 1.000 Kč+dýška+ proplacené přesčasy. Možnost výplaty po směně. Osobní pohovor nutný.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Soud s pěti zadrženými nizozemskými výtržníky, kteří napadli číšníka v centru Prahy.
14

Stydím se, řekl nizozemský ministr zahraničí po útoku krajanů v Praze

V lesoparku Letňany vznikly nové singtrailové trasy
16

V Letňanech vznikly trasy pro singtrailovou cyklistiku. Stály Prahu 3,9 milionu

Vyfoťte pražskou přírodu a ukažte ji světu. Začíná projekt City Nature Challenge

Fotíte rádi zvířata či rostliny? Díky projektu City Nature Challenge 2018 máte jedinečnou příležitost ukázat celému světu unikátní pražskou přírodu. Stačí si jen nainstalovat mobilní aplikaci. Akce se zúčastní celkem 68 měst z různých koutů planety, která budou bojovat o největší počet fotografií.

Očkujte se proti encefalitidě i meningitidě, radí lékaři

Nemocných klíšťovou encefalitidou přibývá v Praze nejvíc z českých krajů. Češi podle lékařů stále podceňují očkování jako nejlepší prevenci. 

Potyčka v Zemanově štábu byla přestupkem, vyhodnotila policie

Potyčku, která se v lednu tohoto roku odehrála v pražském Top Hotelu po prezidentských volbách, vyhodnotila policie jako přestupek proti občanskému soužití. Věc bude řešit správní úřad v Praze 4. Výjimkou je počínání podnikatele Karla Slezáka, který v únoru zemřel a policie jeho případ odložila. V pondělí o tom informovala média policejní mluvčí Andrea Zoulová.

Debakl Komety, bitva u Veveří a mladí virtuosové z Trutnova: videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 14. až 15. dubna 2018.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT