Po sametové revoluci se vrátil do Československa. „Nezastírám, že pro mě byla reemigrace těžší než emigrace. Do ciziny jsem odcházel mladý a zpět jsem se vracel jako čerstvý padesátník,“ říká Ivan Chadima.

Zásadní vliv na Ivana Chadimu (17. října 1940) měl jeho dědeček, který mu imponoval svými schopnostmi, podnikavostí a životním optimismem. „Je nás jen pár, kteří umíme vydělat peníze relativně lehce, ale hlavně je umíme utratit,“ říkával. Právě tohle motto si Ivan Chadima v dospělosti často připomínal.

Doba okupace 

Chadimovi, jako příslušníci prvorepublikové elity, udržovali styky s přáteli ze stejných kruhů i v dobách okupace. U dědečka Chadimy se po celou dobu války scházeli bývalí předsedové politických stran, ve sklepě hrávali karty, babička celé společnosti podstrojovala a malý Ivan nosil pivo. I přes veškeré zklamání z mnichovské dohody si prarodiče nikdy nedělali iluze o komunistické ideologii, diktatuře proletariátu a Sovětském svazu.

Rudoarmějci v hale

 „Ještě dnes vidím, jak můj dědeček seděl během Pražského povstání ve dřevem obložené hale, pil nějaký drahý alkohol a kolem běhali rudoarmějci, kteří si z domu udělali štáb. Do toho přišel můj strýc Vladimír v uniformě československého podporučíka. ,Tatínku, tatínku,‘ radoval se, ,jsme osvobozeni, naši bratři jsou tady!‘ Dědeček se na něj podíval a odvětil: ,Jen se neposer, tady sto let tráva neporoste.‘“

Původně snil Ivan Chadima o lékařské kariéře. Vzhledem k jeho kádrovému profilu to ale nepřipadalo v úvahu. Na konci základní školy mu komunistická ředitelka nabídla tři profese: mohl se vyučit kominíkem, zedníkem nebo holičem.

Práce v hotelu Alcron 

To však nepřipustil Ivanův otec a zařídil mu lékařskou diagnózu, díky níž nemusel nastoupit ani na jedno z těchto „lukrativních“ míst. Po prázdninách nastoupil na odbornou školu pro společné stravování v Podskalské ulici. Na konci druhého ročníku mohl díky rodinným konexím přestoupit na kvalitní hotelovou školu v Mariánských Lázních. Praxi si pak plnil v grandhotelu Pupp či na karlovarském filmovém festivalu, kde jako číšník obsluhoval prominentní hosty včetně komunistického politbyra.

Jeho první zaměstnání bylo v prvotřídním hotelu Alcron, zaměřeném na zahraniční klientelu. „Byla to pro mě úžasná škola! Pracovalo tam mnoho číšníků a kuchařů s mezinárodní pověstí. První rok mě vůbec nepustili k hostovi. A jestli jsem za celých deset let v Alcronu několik málo věcí rozbil, každou jednotlivě si pamatuju. Po takové příhodě se mnou totiž nikdo týden nepromluvil,“ vzpomíná Ivan Chadima.

Prvorepubliková gastronomie 

Ačkoli téměř všechny hotely, restaurace a jídelny musely za minulého režimu respektovat jednotné stravovací normy, na několik málo vybraných podniků se podobné zhůvěřilosti nevztahovaly a stejná výjimka platila i pro zásobování. Díky tomu se v Alcronu udržel jakýsi skanzen prvorepublikové gastronomie i za tuhého stalinismu. Kuchaři neměli nouzi o svíčkovou, telecí ani americký pomerančový džus. Cukrářské výrobky či studená kuchyně Alcronu se těšily mimořádné domácí i mezinárodní pověsti.

Na jednu stranu se může zdát, že ohledně práce ani příjmů se Ivanu Chadimovi nevedlo vůbec špatně. Na stranu druhou dobře věděl, že na jakékoliv snaze o povýšení by z politických důvodů ztroskotal. Pak ale přišla jako blesk z čistého nebe invaze. 

Z Německa do Kanady 

„Vstávej, jsou tu Rusové! A rozhodni se, jestli vstoupíš do strany, nebo odjedeš,“ vzbudil ho otec ono srpnové ráno. Ivan dlouho neváhal, vyřídil si doklady, a vydal se za matkou a sestrou do západoněmeckého Erlangenu.

Zatímco jeho sestra Karla, se nakonec vrátila do Prahy a vdala se za Jana Třísku, Ivan Chadima si v Německu sehnal práci, vydělal si na letenku, na konzulátu zajistil víza a zanedlouho pokračoval do Kanady. „Po příletu jsem krátký čas pobyl v klášteře,“ dosvědčuje Ivan Chadima. „Každý jsme tam měli vlastní pokoj, dávali nám jídlo, učili nás francouzsky a anglicky. Vydržel jsem tam přibližně týden, protože jsem si hned našel práci, někteří ale v klášteře zůstali i rok a půl; pobírali totiž padesát dolarů na osobu jako týdenní kapesné, navíc jim bylo zdarma poskytováno veškeré zaopatření,“ vzpomíná na kanadskou štědrost Chadima.

Banket pro císařovnu 

V Kanadě se Ivan naučil rychle anglicky a francouzsky a rozjel slibnou kariéru v hotelu Château Champlain. V krátkém čase se vypracoval z číšníka na manažera. Když si při přípravě banketu pro íránskou císařovnu dovolil upozornit šéfkuchaře a ředitele, že kaviár se nemá servírovat ve stříbře, nýbrž ve skle, a že vodka se pije chlazená, jeho kredit výrazně stoupl. Od toho dne už jeho hvězda jen stoupala a Ivan Chadima v krátkých intervalech střídal vrcholné funkce v předních kanadských a amerických hotelech.

Do hotelu Ritz

Během pěti let se Ivan Chadima u společnosti Four Seasons vyšvihl mezi nejuznávanější hoteliéry světa. Tehdy mu Kanada začala být malá a přijal nabídku newyorského hotelu Ritz Carlton a poté hotelu United Nations Plaza.

„Tehdy mi bylo naznačeno, že nemám kontrolu nad svým životem, že bydlím v hotelu, auto mám od hotelu, jím v hotelu, a kdybych ztratil místo ředitele, půjdu na ulici. Trošku jsem se zalekl, přemýšlel jsem, co s tím udělám, a nakonec jsem využil toho, že ve stejné době začínala jednání s porevolučním Československem. Tehdy jsem Václavu Havlovi i jeho ministrům zorganizoval schůzky s důležitými partnery při jejich první cestě do Ameriky v únoru 1990. 

Podnikání v Československu 

Dobře jsem se znal s Karlem Schwarzenbergem, jenž rozhodl, že vládní delegace bude bydlet u mne. Zhruba o měsíc dva později jsem doprovázel Olgu Havlovou během jejího pobytu v New Yorku a spolu s Milošem Formanem a Ivanou Trumpovou jsem jí pomáhal vybrat prostředky pro její právě vznikající nadaci. To byl začátek další etapy mé kariéry. Uvědomil jsem si, že jestli chci někdy pracovat sám pro sebe, tak je to poslední příležitost. Začal jsem tedy podnikat v Československu a v roce 1992 jsem se přestěhoval do Prahy.“

Při vzpomínce na toto období Ivan Chadima nezastírá, že reemigrace pro něj byla těžší než emigrace. Do ciziny odcházel jako mladík a v Kanadě měl pár známých. Vracel se naopak jako čerstvý padesátník, kterému Praha nemohla nabídnout takové posty jako New York nebo Toronto. Ani doma se však nenudil a nenudí. Působí ve funkci jednatele hotelu Four Seasons v Praze, realizuje projekt cenově dostupného bydlení a další projekty.

O projektu Příběhy pamětníkůCílem cyklu Příběhy pamětníků je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století.
Cyklus vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.
Máte ve svém okolí pamětníka, který by mohl vyprávět? Chcete nám něco k seriálu říct? Reakce posílejte na: redakce.prazsky@denik.cz