Anežka Malíková se narodila roku 1931 do velké rodiny. Měla šest sester a dva bratry. Žili všichni blízko Litomyšle v okolí malebného Nedošínského ráje. „Byla jsem docela neposeda,“ vzpomíná paní Malíková. „Pořád jsem někde lítala.“

Roku 1937 se ale paní Malíkové udělalo špatně a musela na lůžko. Ráno už nevstala. „Ještě jsem se dostala na záchod, ale zpátky jsem musela už po čtyřech.“ Doktoři dlouho nevěděli, co s mladou dívkou je, a proč ztrácí sílu v nohách. Nejdříve se domnívali, že jde o tetanus, poté ale přestal chodit i její mladý bratr. To už bylo jasné, že jde o obrnu, a obě děti musely do karantény.

„Bráška se z toho naštěstí dostal a zase mohl běhat, ale u mě nic nepomáhalo a pak už se nedalo nic dělat. Rodiče nevěděli, co se mnou, protože měli dalších osm dětí a teď se ještě starat o invalidu, to by bylo na každého moc.“

Nakonec se dostala paní Malíková do Jedličkova ústavu v Praze, který je nejstarším českým zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením, a i tehdy měl skvělé renomé. „Měli jsme docela tvrdý režim, protože vždycky, když nám něco nešlo, jsme si museli poradit sami. Nesměli jsme se vymlouvat na své postižení, protože jednou se o sebe budeme muset postarat sami a co potom?“

Šikovné děti z "Jedličkárny"

Paní Malíková se nakonec dokázala pomocí holí a speciálních ortéz postavit, a dokonce začala i chodit. „To už jsme ale byli v Liberci, protože tam ústav odkoupil část staré německé nemocnice. Válka se nás příliš nedotkla, byli jsme od ní izolovaní.“ V Liberci poté docházela paní Malíková na obchodní akademii, kterou také vystudovala. Nejvíce však vzpomíná na kolektiv v Jedličkově ústavu.

„Tam byly tak šikovné děti. Jedné holčičce například maminka jako batoleti uřezala ručičky, ale přesto se naučila psát a nádherně malovat. Člověk by podle jejích kreseb nikdy nepoznal, že nemá ruce,“ připomíná paní Malíková šikovnost a statečnost některých dětí v ústavu. Sama se pak po studiu vrátila do Litomyšle, ale brzy na to si vzala chlapce z „Jedličkárny“, který také prodělal obrnu.

„Měli jsme na sebe velké štěstí. Dokonce jsem potom měla i dceru, i když nám to doktoři příliš nedoporučovali. Všechno jsem kolem ní zařizovala sama. Tak nás to naučili v ústavu. Vždycky si musíme nějak poradit, a tak jsem si vždycky nějak poradila,“ dodává s úsměvem paní Malíková.

Anežka Malíková dnes žije v Domově pro seniory Chodov a zpívá v místním sboru. Také spolupracovala na připravované knize Domova pro seniory „222 a 2 příběhy 20. století“, která se nyní snaží získat finanční podporu na stránkách www.hit-hit.com.

Logo Praha

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.