Božena Drimlová se narodila ještě za první republiky v roce 1931. První roky jejího života byly šťastné. Její otec byl elektrotechnik, což v době masivní elektrifikace byla dobře placená práce, a maminka vedla jejich rodinný obchod s elektrickými spotřebiči.

„Vždy jsme měli vše první,“ vzpomíná paní Drimlová. „Maminka zvala zákazníky k nám do bytu, aby si vyzkoušeli robota nebo se podívali na televizi, aby je navnadila. Byla moc šikovná. A služebné se k nám těšily, protože to u nás měly lehké. Měli jsme totiž pračku a vysavač,“ dodává. Válka a nový režim však přinesly změnu i do domácnosti paní Drimlové.

„Bydleli jsme nejdříve v Rožmitálu a pak jsme se přestěhovali do Březnice. Táta pomáhal s elektrifikací celých vesnic. Měli jsme se dobře, ale pak přišla válka.“ V roce 1938 se Březnice dočkala nové školní budovy, ale tu po okupaci spěšně zabrali Němci a sloužila německé dětské organizaci Hitlerjugend. „My jsme se museli učit v tělocvičně, hasičárně a v bývalém Sokole. Oni mezitím každé ráno vztyčovali hákové kříže a pochodovali ulicemi za rachotu bubnů.“ Rodina Drimlové žila ve strachu ze zatčení, protože její otec pomáhal partyzánům z Brd. Ti si za ním jezdili dobíjet baterie do aut a svítilen. „Kdykoliv pak do města přijelo gestapo, otec na pár dní zmizel.“

Březnici osvobodili Rusové. „Před nimi k nám ale ještě přijel jeden americký džíp. Ten ale jen rozdal pár sladkostí a zase odjel. Kvůli demarkační linii k nám už Američané nesměli,“ říká trochu zasmušile paní Drimlová. Rusové nepřinesli rodině nic dobrého a otec paní Drimlové varoval, že pod ruskou svrchovaností to s republikou dopadne špatně. První světovou válku totiž strávil v Rusku a viděl, co bolševici dokážou. Rodina se ještě pokusila prodat podnik, ale už to nestihla a v roce 1948 jim byl odebrán.

Další problém přišel, když chtěla paní Drimlová na vysokou školu. Jakožto dcera bývalého podnikatele neměla správné třídní předpoklady. „Měla jsem ale štěstí. Chtěla jsem studovat matematiku a tehdejší předseda maturitní komise byl také matikář a měl mě celkem rád. Proto zrušil můj špatný posudek a doporučil mě ke studiu.“ Rusové ale paní Drimlovou pronásledovali celý život. „V roce 1968 jsme byli na dovolené v Beskydech zrovna v době invaze. Ráno jsem se šla projít a u sochy Radegasta na Radhošti jsem najednou viděla ruský tank a vojáky, kteří kolem něj pobíhali. Zasekl se a nemohl pokračovat dál v cestě. Divila jsem se, že se dostal tak vysoko.“

Božena Drimlová dnes žije v Domově pro seniory Chodov a skládá básně. Také spolupracovala na připravované knize Domova pro seniory „222 a 2 příběhy 20. století“, která se nyní snaží získat finanční podporu na stránkách www.hithit.com. 

Logo Praha

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.