Pravý život pulzuje 
pod horami

I když je zvyklý pohybovat se v mrazu Himálaje, nejraději má české skály, ve kterých také tráví nejvíc času. Lezení je podle jednoho z nejznámějších českých lezců jako dobře namíchaný koktejl.

Pro někoho je horolezectví příliš riskantní a život ohrožující záležitost. Jak to berete vy?


Život je riskantní už od svého základu. Tak to zkrátka je. Neustále počítáme s dlouhou budoucností. To je v pořádku. Lidé se musí na něco upínat. Nikdy nevíme, kdy přijde stopka a odchod. Je povinnost si užívat každý den. Ne pokaždé se to povede. Nejlepší je se tomu co nejvíce přiblížit. Z každého dne by měl vyjít určitý princip, a to je radost 
z našeho konání. Je jedno, na co to navlékneme.

Pro vás je radost lezení 
na kopce?


Je zajímavé, že člověk vyleze na vrchol třeba 
v Hindúkuši uprostřed válečného pole, a čeká, že tam bude nějaká povznášející nálada. A je tam naprostý prd, chlad a opuštěnost. Tak člověk sleze zase dolů, kde je ten správný vrchol, kde pulzuje život. A užívá si jednoduché, drobné věci. Na vrchu mu byly tyhle zážitky odepřeny. Na druhou stranu tam čekají prožitky, které jsou vyryté poměrně silným dlátem.

Jaké prožitky máte na mysli?


Člověk se musí kousnout, trpí a nějakým způsobem dostává od života zpětnou vazbu, že tam nahoře nemá, co dělat. V podstatě je to tak. To jsou silné zážitky, které se pak většinou přetočí do růžova.

Zdroj: DENÍK

Co vás tedy žene na vrchol, když víte, že pravý život je dole?


Jde o směsici pocitů, které nejdou oddělit. Je to jako koktejl. Mojito taky pijeme jako celek a neoddělíme z něj jenom rum, 
i když se dá pozřít. S limetkovým džusem a ledem už je to horší. Při zdolávání hory přichází pocit naplnění, obzvlášť když si člověk vytyčí neprošlapanou cestu. Je to odpověď na jeho troufalost a sny. Důležité je hledat si sny a jít si za nimi. Je jedno, kam je v jaké části života nasměrujeme.

Vaše sny stále míří do hor?


Já si je nasměroval do hor, což vypadá relativně bláznivě. Možná světu nijak nepomůžu, když někam vylezu, ale chyba lávky, zlepšuje se třeba vybavení. Když se z nějakého místa nevrátím, tak třeba ostatní dojdou k závěru, že se tam lézt nemá, protože je to nebezpečné. U mě dochází k naplnění běžné lidské touhy pokračovat, něco dokončit, odrážet se na zádech svých předchůdců. Není to ztracená cesta.

Zdroj: DENÍK

Přemýšlíte během cesty na vrchol o tom, že je to nebezpečné a že se nemusíte vrátit?


Tak to není. Já se chci vracet. Podobný dotaz dala redaktorka Niki Laudovi, když se vrátil po nehodě zpět na závodní dráhu. Ptala se, co to dělá, proč tahá čerta za ocas. A on jí jednoduše řekl, že kvalita žití není jenom o životě, 
a zeptal se jí, jak by si ona představovala svůj odchod. Zeptal se jí, zda by chtěla zemřít v posteli, a když přitakala, dodal: „A s tímhle pocitem do té postele pokaždé leháte?“ Zkrátka bychom měli žít 
a radovat se z toho žití.

Vy byste chtěl jako horolezec zemřít jednou v horách?


Ani náhodou. S čím kdo zachází, tím také schází? To je blbost. Mám spoustu dalších zálib, naplnění, cest. Dokáži se soustředit 
i na jiné věci, které mě kromě lezení těší. Chci vidět, jak dospívá má dcera. To je radost.

Naplňuje vás role otce?


Láska k dítěti podle mě roste přes utrpení. Dítě vás trápí, mučí. První dva roky člověk jen kydá hnůj, pak to začne mluvit a je to drzé. Chci vidět, jak to bude pokračovat dál. Je to další naplnění, které mi dává smysl.

Sám lezete už od pěti let. Berete s sebou na skály i dceru?


Ve skalách je hodně často. Základ je vzít s sebou 
i nějakého dalšího smrádka, se kterým se může vyblbnout. Když si řekne, tak i leze. Já jí do toho netlačím. Vizuální i motorická dovednost roste postupně s věkem, jak se člověku dotváří svaly. Důležité je, aby se hýbala, a když zakopne, uměla udělat kotoul. Dcera leze, ale stále 
u ní ještě vede houpačka, kterou jí z lana ve skalách vyrobím.

Zdroj: DENÍK

Věnujete se alpinismu, ten 
v Česku moc provozovat nejde. Máte i tady svá oblíbená místa na lezení?


Ovšem. Já jsem spíše skalkař. Nejvíc času trávím 
v Česku. Máme tu kouzelný kraj nejenom pískovcových skalních měst. Jsou roztažená po severu a východě země, na Moravě. Máme tu Kokořínsko a Český ráj, což jsou krásná místa. Nejsou skvělá jen na lezení, mají 
i svou romantiku. Jsou tu krasové oblasti, vyvřeliny. Česko je velmoc na skály. Můžeme si tu užívat na maximum. Další skvělá lezecká místa jsou i kousek od nás, v Rakousku 
a v Německu. Stejně jsme všichni promixovaní a jen si hrajeme na Češství.

Alpinismus je hodně psychicky i fyzicky náročná disciplína. Jak se s tím vyrovnáváte?


Alpinismus je rozvláčnější, než jiné sporty. Je to mix dovedností. Lepší je se při výstupu chytit někoho, kdo už to umí. Je to rychlejší výtah nahoru. Jde o soustředěnou činnost, nejenom lezeckou 
a gymnasticko-atletickou dovednost. Samozřejmě trénujeme. Člověk se každý den věnuje nějaké aktivitě, která podporuje fyzickou kondici. Na co se pak nejvíce zapomíná, je psychika.

Dá se natrénovat psychická odolnost?


Psychická odolnost se buduje postupně, na výjezdech, zkušenostmi. Ty jsou většinou na hraně. Když už vím, že něco umím, jsem rezistentní. Naučím se spát pod tlakem, unavený, 
v žízni, v místě, kde vím, že se dlouhodobě přežít nedá. A dlouhá doby je zde jen slovní spojení, je to dost krátká doba. Člověk se musí spoustu věcí naučit, aby šetřil energii a druhý den fungoval a nerozplakal se.

Ne vždycky dolezete až na vrchol. Kde máte limit, kdy to radši odpískáte?


Limity nastavují okolnosti. Já bych pořád lezl. Nemůžu lézt třeba kvůli počasí. 
V Nepálu dává dohromady všechny významné výstupy čtyřiadevadesátiletá dáma. Píše krásné reporty. Jezdila za mnou, když jsme udělali nějaký nový výstup. Když se něco nepovedlo, tak si to zapsala do tabulek. Jednou jsem jí vyprávěl, jak nás zařízlo počasí, že už jsme nemohli dál, 
i když jsme tomu dali všechno. A pak jsem viděl, jak si do tabulek zapsala „pomalý postup“. A měla pravdu, všechno je otázka rytmiky.

Už dříve jste prohlásil, že nechcete na Everest, protože je velmi komerční. Neplánujete si vymyslet nějakou novou vlastní cestu?


V tuto chvíli nemám na tento kopec tah. Ne, že by se mi nelíbil. Stačí vylézt kamkoliv na kopec, kde je rozhled, a podívat se do okolí. Všude je tisíce vrcholů. Bylo by škoda chodit po vyznačených cestách, protože život je krátký. Dokud mám ještě sílu, vybírám si raději zastrčené vrcholy, které nemají věhlas, ale mají pro mě význam. Za Everest možná získáte obecný věhlas. Další kopce ocení lezecká veřejnost.

Jste známý tím, že máte raději prvovýstupy. Když někdo vytvoří cestu, automaticky už pro vás místo ztratí kouzlo a nepolezete tam?


Tak to není, všem to přeji. Byla by ovšem chyba tvrdit, že své kouzlo má jen Himálajský pás. Mají ho i jiná pohoří. Byla by škoda tyto kouzla neochutnat. Bylo by to stejné, jako ochutnávat jenom jednu ovesnou kaši. Mám možnost si vybrat a plnit si sny. Někdy zjistím, že vybranou horu nevylezu. Musím se připravovat. Někdy třeba prošlapu část 
a zbytek vyleze někdo jiný.

Čtěte také: Radmila Frydlewiczová: Poznala jsem mnoho nádherných lidí, bez nich by to nešlo