Bezstarostné dětství prožila v zahradě u areálu porodnice u Apolináře. Její další kroky ale ovlivnila válka, profesně se poté uplatnila ve státní službě. Jak vzpomíná na svá dětská léta?

Vaším domovem bylo dlouho okolí areálu Zemské porodnice U Apolináře, jak se tam žilo?

V té porodnici jsem se narodila a také jsme tam asi do mých 10 let žili. Děda tam měl totiž od tehdejšího faráře kostela sv. Apolináře pronajatou zahradu. Přiléhala k areálu nemocnice. My jsme tam měli jako děti eldorádo. Děda byl zahradník, pěstoval tam ovoce, zeleninu, květiny, všechno, co vás napadne. Babička to pak prodávala v Kateřinské ulici, kde měla obchod smíšeným zbožím.

Co se s tou zahradou pak stalo?

Děda to měl v pronájmu velmi dlouho. Když ale zemřel starý farář a přišel nový, tak dal dědovi okamžitě výpověď. Musel se tehdy ihned vystěhovat, byli jsme nucení vytrhávat ze země všechny živé rostliny, vyrvávali jsme i kvetoucí bezy… Udělali tam pak tenisové kurty pro pražskou smetánku, ty jsou tam dodnes. Pro dědu to byla tragédie, několik let poté dokonce zemřel.

A na té zahradě jste i bydleli?

Byla tam bouda, kde byl takový malý obývací pokoj, kde se dalo přespat. My jsme tam bývali hlavně odpoledne. Tehdy to byla kouzelná čtvrť, bylo tam ticho, nejezdila tam žádná auta. To už dneska není.

Kde jste tedy bydleli?

Asi tak od mých 10 let jsme bydleli u babičky. Bylo tam takové velké okno, ještě před dvěma lety jsem se tam byla podívat. Dlouho ten dům nemohli prodat, protože je hodně starý, teď z něj udělali hotel. V poschodí nad obchodem byl byt, pokoj s kuchyní, byl to pavlačový dům. Potom se teta vdala a měla syna, my jsme se museli přestěhovat. Tehdy byla velká nouze o menší byty. Nakonec otec našel byt na Praze 12 v ulici Pod Zvonařkou. Babička tam v tom domě zůstala.

Co jste studovala za školu?

Chodila jsem tehdy na základní školu v Legerově ulici, když mi bylo 14, tak ředitel matce doporučil, abych šla do tzv. rodinky, tedy odborné školy pro ženská povolání. Tak jsem začala chodit do Belgické ulice. Učily jsme se například vařit a šít, prostě všechno, co potřebovaly umět vdané ženy. Tehdy se na nás jinak nepohlíželo než na budoucí manželky starající se o rodinu.

Tehdy už byla válka, ovlivnila vás hodně?

Po třech letech v té „rodince" mě rodiče dali do obchodní školy do Resslovy ulice. Jenže ke konci prvního roku najednou vlítnul do třídy gestapák a řekl, že se škola zavírá. Ředitel tehdy vedle něj stál jak solný sloup. Kluci šli tehdy do rajchu, holky různě rozmístili. Nade mnou se asi slitovali, protože jsem byla taková hubená a vypadala jsem jako dítě. Tehdy na Želivského byly papírny a pod nimi ve sklepeních byla výrobna pro letadla. Tak tam jsem pracovala, zalévali jsme šrouby dehtem a brousili jsme takové uhlíky.

Měla jste tehdy strach?

Naši z toho byli hodně vyjevení, ale nedalo se nic dělat. Kdyby rodič dělal něco proti, tak by ho okamžitě zavřeli. Tehdy mohli gestapáci cokoliv, mohli vás na chodníku zastřelit a jít klidně dál. My ve škole jsme tehdy byli ale už hodně otupělí.

Jak dlouho jste tam pracovala?

Myslím, že to bylo několik měsíců. Potom probíhala prohlídka u doktora. Ten byl sice Němec, ale zřejmě český Němec, protože řekl, že tahle žába tady nemůže pracovat kvůli dehtu a prachu z té práce, bylo to nebezpečné. Dal mi tehdy 14 dní zdravotní dovolené. Tak jsem šla domů. Když uplynula, rodičové se domluvili, že ať se stane, co se stane, tak už se tam zpátky nevrátím.

A nic se potom nestalo?

Tehdy byli Němci už tak zblblí, že na mě už zapomněli. Protože pro mě nikdo nepřišel. Pořád jsme čekali, až zaklepou, byl to strašný strach. Ale nestalo se to. Navíc se nám špatně žilo, bylo málo jídla a my jsme neměli nikoho na venkově, kdo by nás zásobil.

Nastoupila jste po válce do práce?

Po válce se hlavně jásalo, i když nebylo co k jídlu. Chtěla jsem do státní služby, tak jsem šla pracovat na ministerstvo zdravotnictví. Jednoduše jsem přišla, jestli někoho nepotřebují, a oni řekli, že ano. Nastoupila jsem do telefonní centrály. Nakonec jsem pracovala u odborů.

Založila jste poté rodinu?

Ne, nikdy jsem se nevdala. Když jsem přišla na ministerstvo, tak tam tehdy bylo plno neprovdaných žen, které pracovaly v administrativě. Protože za první republiky se nesměly vdávat, když chtěly pracovat ve státní službě. Šlo totiž o to, aby netříštily svou pozornost mezi práci a rodinu. Když jsem nastoupila, už to začínalo být volnější. Řada z nich ale byla nevdaných a já jsem viděla, jak dobře si žijí.

Měla jste v Praze nějaká oblíbená místa?

Moje matka byla náruživá Češka, taky byla hudebně nadaná. Hodně jsme spolu chodily do Národního divadla. Já jsem chodila nejčastěji za korunu na bidýlko. Pak jsem měla zahradu v Prokopském údolí. Tam bylo moc hezky.

Zahrádkaření bylo tehdy hodně oblíbené?

Jistě, každý měl tendence trochu utéct od starostí. Když máte něčeho dost, tak od toho občas potřebujete pryč. Měla jsem tam podsklepenou chatu, kde jsem i spávala. Pěstovala jsem zeleninu i ovoce. Tu zahradu jsem měla 20 let.

Vaše matka měla pohnutý život, jak to s ní bylo?

Ona za 1. světové války osiřela. Její otec, můj děda, zemřel, když jí byly 4 roky. Její matka zase v době, když jí bylo 15 let. Prožila hrozný život, neměla příbuzné, jen jediného bratra. Toho ale za války odvedli ze školy přímo na frontu. Vrátil se až pozdě po válce. Musela se o sebe starat sama. Vyprávěla mi, že dostávali na příděl malý kousek chleba, který si rozdělila na sedm dílů, aby jí vydržel celý týden. Nechtěla ale o svém osudu mluvit.

Věra Pavlíčkovánarodila se v roce 1924 v Praze
dětství prožila v okolí areálu nemocnice U Apolináře
za války byla totálně nasazená
profesně se uplatnila v státní službě

Domov pro seniory Hájezařízení funguje od roku 1994
kapacita domova je 220 trvale ubytovaných klientů, návštěvníků denního stacionáře Parkinson a klientů odlehčovacích služeb
areál tvoří tři propojené budovy vytvářející atrium, budovy jsou rozděleny na sedm stanic zdravotní a sociální péče
kromě standardních služeb nabízí domov i tzv. odlehčovací služby. V jejich rámci klient, o něhož standardně pečuje rodina či jiný blízký, může na určitou dobu bydlet v domově

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webu: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

 Čtěte také: Věra Kuhnová: Nejlépe se mi žilo na Hanspaulce