Podmínky v totálním nasazení byly často jako v koncentračním táboře

Eduard Landisch se narodil 9. února 1927 v Karlíně do rodiny profesionálních fotografů. Dětství strávené v ateliéru mezi fotkami na něj mělo velký vliv. Umělecký potenciál se u něj projevil už když byl malý, tehdy dostal tahací harmoniku, na kterou se rychle naučil hrát a začal s ní i vystupovat. „Já jsem uměl dřív noty než abecedu,“ vzpomínal. O něco později dostal od rodičů piano, na které hrál při představeních divadla Satiry (dnes divadlo Na Prádle na Malé Straně) a současně si tak přivydělával.

Zdeněk Bárta: Cesta smíření je rozumnější nežli cesta pomsty

Zde se také seznámil s dirigentem a hudebním skladatelem Harry Macourkem, který mu těsně před svým odchodem nabídl místo nástupce. Po střední škole na pražské reálce nastoupil Eduard Landisch na Vyšší stavitelskou průmyslovou školu. Tu po pár letech vyměnil za Vyšší grafickou školu. Jeho studia však na podzim roku 1944 přerušilo, když jeho školu uzavřeli a povolali ho do totálního nasazení.

Vladimír Feierabend: Celou rodinu zatkli a odvezli do koncentračního tábora

Nucená práce v továrně i při kopání zákopů

Eduard Landisch byl zpočátku nasazen v továrně na pletení košíků a tašek, poté v ČKD (Českomoravská-Kol-ben-Daněk), kde sbrušoval matice, a nakonec se na pět týdnů ocitl na kopání zákopů nedaleko Hlučína. Tam byl spolu s dalšími po několikadenním pochodu odvezen přeplněným vlakem, s rizikem bombardování lokomotiv spojeneckými vojsky. „V noci jsme přišli. Na holé zemi bylo pět centimetrů slámy, tam jsme sebou sekli a spali jsme.

„Po náletu byly rozbombardované celé ulice...", vzpomíná pamětnice

Byli jsme úplně mrtví. Člověk byl tím vším tak apatický a zdecimovaný, že už na to dál neměl,“ vyprávěl pamětník. Po celou dobu totálního nasazení spal a jedl tak málo, že zhubl na pouhých 49 kilogramů. Denní příděl pro pět lidí byla cihlička chleba, polévka s neoloupanými bramborami a k snídani káva. To bylo vše. „Ono to od toho koncentráku nebylo daleko, ale přec jenom jsme žili,“ uvedl Landisch.

Během kopání zákopů u Hlučína nad nimi pravidelně létaly ruské rakety typu kaťuša směrem na Ostravu. Pamětníkovi utkvěla v paměti hlavně jedna událost. Pod dozorem německých jednotek SA pracovali on a další totálně nasazení nalevo od silnice a napravo od silnice pracovali ruští zajatci. V tu chvíli přiletěly ruské stíhačky, které začaly střílet: „Rusové začali přebíhat přes silnici k nám. A oni je na ní sestřelovali hned vedle nás. To byl masakr, víte? Teď už to můžu říct, ti Rusové byli svině. Oni moc dobře věděli, kde jsou Rusové a kde my, a nás se ani nedotkli.“

Trest pro ženu v lágru? Noc a den v márnici

Ráno po osvobození? Hostina a horečky

Na pokraji války, koncem dubna 1945, se jednoho dne všichni totálně nasazení probudili a zjistili, že němečtí vojáci utekli a nechali lágr bez dozoru. Rudá armáda, která zanedlouho přišla, už byla připravená. Všechny lidi z tábora naložila a přesunula k Bystřici nad Pernštejnem, kde se měli zotavit. V Bystřici místní připravili velké hody. Tělo ale nebylo zvyklé na takový příjem potravy, a tak mělo mnoho lidí druhý den žaludeční potíže a strašně trpělo.

Trest pro ženu v lágru? Noc a den v márnici

„Víte, co to je pro úplné vyhladovělce husa, kachna, knedlo, vepřo, zelo? Já to naštěstí nejedl. To byla hrozná noc. Ti kluci trpěli, měli bolesti. To muselo být hrozné,“ upřesnil. Po pěti dnech se z Bystřice přemístil do Prahy. „Jak jsem se dostal z nádraží domů si nepamatuju, protože jsem měl horečku,“ říkal Eduard Landisch. Nepamatuje si ani pražské povstání, které v té době probíhalo, protože ležel v posteli a bojoval o život. Z horeček se dostal až kolem 9. května, když bylo po povstání a v Praze byly sovětské jednotky.

První československý kameraman

Krátce po válce nastoupil pan Landisch na Filmovou a televizní fakultu akademie múzických umění v Praze (FAMU), ze které zamířil na post kameramana Československé televize. Šlo o dobu, kdy bylo televizní kameramanské řemeslo na začátku a Eduard Landisch se tak stal jedním ze zakladatelů této profese u nás. Vedle celoživotní práce s kamerou až do důchodu přednášel na katedře kamery a fotografie. Za působení v akademické sféře získal v roce 1989 titul profesora a za přínos československé televizní tvorbě státní vyznamenání.

Milena Černá: S Olgou Havlovou jsme rády chodily na náplavku venčit psy

Více o začátcích televiz-ního kameramanství a prvním vysílání Československé televize se dovíte z pokračování příběhu pana Landische v úterý 17. října.