Kliknutím zvětšíteAčkoli mu bylo devět let, když končila válka, moc dobře si vzpomíná, jak šli lidé na Němce s klacky a měli touhu se jim za hrůzy způsobené válkou pomstít.
Když byla válka, byl jste ještě dítě. Co si z té doby pamatujete?
Vzpomínám si na všechno. Pamatuji si, jak byla Plzeň osvobozená i to, jak byli lidé na Němce naštvaní a šli na ně s klackama, aby si s nimi vyřídili ve vězení účty.
Jak to v Plzni vypadalo v době osvobození?
Euforie. Všichni jásali. Přijeli Američané a celé město je běželo přivítat. Němci do toho pořád stříleli z Plzeňské věže, která je sto metrů vysoká. Tam se ozbrojili a pálili dolů do davu. Původně jsme si říkali, že tu věž budou muset Američané zbourat, aby se k nim dostali. Nakonec tam poslali svoje střelce a podařilo se jim věž osvobodit.
Co bylo potom?
Pak byla čokoláda, konzervy, zkrátka výborné papáníčko. Veliká oslava. Všude byly stánky s jídlem, které se rozdávalo vojákům.
Jak se chovali američtí vojáci?
Abych pravdu řekl, jezdil jsem za známým, přednostou stanice, do Holoubkova, tam to osvobodili Rusové a mohl jsem vidět ten veliký rozdíl. Rusové neměli nic oproti Američanům.
Změnil náladu rok 1948?
Začalo se lhát lidem. Komunisté totiž neuznali, že Plzeň osvobodili Američané. Tvrdili, že to byli ruští vojáci, kteří nám pomohli. Přitom já vím, že americká armáda měla namířeno také k Praze, kterou chtěli osvobodit, ale Rusové je tam nepustili.
Vy jste v té době chodil do školy, je to tak?
Je. Komunisté zrušili gymnázia, obchodní akademie a jiné školy. Udělali ze všeho jednotnou školu. To byla další chyba, kterou udělali.
Co jste studoval vy?
Chodil jsem na průmyslovku a pracoval jsem rukama. Například jsem mohl pak dělat automechanika na amerických vozech, to bylo v Plzni velmi populární. Ale já jsem šel ještě na vysokou školu. Kupodivu jsem s tím neměl problémy. V té době totiž bylo těžké se na vysokou školu dostat. Hlídalo se, jestli byl či ne ten dotyčný ve straně, nebo jestli jsem někdy neřekl někde něco nevhodného. Proto se i ve školách říkalo něco jiného, než jaká byla pravda.
Váš tatínek byl kantor. Měl on potíže s tím, za čím si stojí a co naopak musí nebo by měl říkat žákům?
Ne. Učil na obchodní škole a snažil se těmto citlivým tématům vyhýbat, aby nemusel nikomu lhát a stydět se za sebe.
Jak jste si vydělával peníze při studiích?
Chodil jsem různě po brigádách, abych měl peníze. Moje nevěsta navíc měla otce, který měl svou dílnu a zaměstnával mě tam. Za prázdniny se mi podařilo vydělat třeba na motorku. Nebo jsem moc rád jezdil do Špindlu lyžovat, což také nebyla levná záležitost. Párkrát jsem byl dokonce na lyžích i v Alpách.
Do Prahy jste šel kvůli práci?
Kdepak. To je zase jiná kapitola. Zaplatil jsem sedmdesát tisíc za výměnu bytu Praha Plzeň. Chtěl jsem být vždy Pražák. Praha je tak krásné město.
Kde jste pracoval?
Všude po republice. Manželka bydlela v Praze a já jezdil všude možně. Například jsem dělal v elektrárně Dukovany a Bohunice. Pracoval jsem tam jako spouštěč. Bavilo mě to. Zkoušeli jsme hlavně automatiku, jestli se přepne na záložní, když vypadne proud, nebo jsme kontrolovali tlaky čerpadel, kterých tam bylo asi třicet.
Jak vzpomínáte na rok 1968?
Byla to pohroma pro naši společnost. Vím, že se i střílelo a když jsme někam jeli, všude jsme potkávali stanoviště ruských vojsk, byly to tisíce aut. Také si vzpomínám, že jsme z Rusů dělali komedianty. Obraceli jsme jim šipky u křižovatek, aby bloudili. Celkově ten minulý režim byl na prd a všichni jsme to tu moc dobře věděli.
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
