Kliknutím zvětšíteTo, že jste z dětského domova, nebo máte doma špatné sociální zázemí, nesmí znamenat, že musíte skončit se školou v sedmnácti a nesmíte pomýšlet na vyšší cíle.“ Pětadvacetiletá Kristýna Honzíková ví, o čem mluví. Sama to neměla během dospívání jednoduché. Ale díky stipendiu vystudovala medicínu. „Dopis, ve kterém mi přiznali peníze na studium, mi změnil život,“ uvádí.
Tíhla jste odmalička ke zdravotnictví?
Už jako malá jsem snila o tom, že budu sestřičkou. Ale pak mi všichni říkali, že když se dobře učím, ať jdu na gympl. A tam mě nadchla biologie člověka, takže dráha doktorky byla jasná. Jen tu byl jeden zásadní problém, a to byly peníze. Vyrůstala jsem jen s maminkou, která má invalidní důchod, ze kterého bylo těžké vyžít. Takže už během gymnázia jsem musela chodit po různých brigádách.
Jak jste se dozvěděla Fondu vzdělání, který vám pomohl financovat studium medicíny?
Byla to úplná náhoda. S třídní učitelkou i výchovnou poradkyní jsme na gymnáziu pátraly po možnostech, jak bych mohla studium medicíny financovat. A pak jsem se v novinách dočetla, že existuje Fond vzdělání, který poskytuje studentům ze sociálně slabých rodin či z dětských domovů stipendia.
Rozmýšlela jste se dlouho, jestli se přihlásit?
Moc ne. Na to nebyl čas. Přihlášku jsem podala pouhé dva týdny před uzávěrkou.
Co následovalo dál?
Z Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové, která stipendia poskytuje, si mě pozvali na pohovor. Během něho jsem vylíčila svoji situaci. A pak mi poslali dopis, že mi přiznávají stipendium. Dopis, který mi změnil život, a já se díky němu mohla stát doktorkou.
Je studium medicíny hodně finančně náročné?
Z Fondu vzdělání mi přispívali zpočátku tři tisíce korun měsíčně, v dalších ročnících se pak částka ještě navyšovala. Ono se to na první pohled třeba nezdá, ale každá koruna je zásadní. Musíte někde bydlet, jíst, pořizovat si učebnice. Všechno něco stojí. A to jsme naštěstí na fakultě měli super zázemí a hodně učebnic jsem si mohla půjčit v knihovně. Teď zpětně vím, že bez peněz ze stipendia bych to nezvládla. Studium je tak časově náročné, že i třeba poloviční úvazek by byl nepředstavitelný.
Stíhala jste během studia chodit na brigády?
Ano. Pár jsem jich měla. Ale příjemné bylo, že jsem je měla, protože jsem si mohla koupit třeba něco navíc, udělat si radost, zajet si na festival.
Byla jste od dětství šetřivá? Nebo to přišlo až s věkem a okolnostmi?
Myslím, že jsem od přírody šetřivá. I přítel mi vždy říká, ať už se na to vybodnu. (smích) Ale já v hlavě zkrátka tu kalkulačku mám, pořád počítám, pořád si říkám, jestli to, či ono nutně potřebuji. Právě díky tomu, že vím, že se dá vyžít i s málem, netrápím se tím, že si nemůžu koupit drahé věci. A navíc, medicína vás v tomto směru také nabije. Vidíte lidi, kteří jsou na tom zdravotně špatně, tak si říkáte jsem mladá a zdravá, zbytek se nějak pořeší. (smích)
Přemýšlela jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste měla v životě jiné startovní podmínky?
Zpětně si říkám, že se asi hodí mít ne úplně ideální start do života. Tím, že je mamka psychicky nemocná, tak s ní nebylo vždy snadné vyjít. Od sedmnácti jsem bydlela u rodinné známé, která pro mě byla jako babička. Ale měla jsem obrovské štěstí i na další lidi kolem sebe. I když rodina nefungovala úplně ukázkově, měla jsem spoustu skvělých známých, kteří byli jako má náhradní rodina a vždy mě podporovali. Už to pro mě byla velká motivace medicínu dodělat. Věděla jsem, že nechci stále chodit po brigádách a dělat nějakou monotónní práci, ale naopak něco, co má smysl.
Vystudovala jste na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity na Vinohradech obor všeobecné lékařství. Co plánujete dál?
Od září mě čeká příprava na atestaci, kterou budu dělat za tři roky. Chci se stát praktickou lékařkou pro dospělé. Teď mě tedy čekají kolečka po pražských nemocnicích, kde budu navštěvovat jednotlivá oddělení. A jako první mě čeká interna.
Máte před sebou atestace, pak teprve budete moci začít pracovat jako lékařka. Jak se to dá skloubit s rodinným životem?
Já doufám, že dobře. Kdybych měla pořád na něco čekat, tak bych se třeba dětí asi nedočkala. (smích) Když jsem se rozhodovala, na co bych se měla zaměřit, i toto jsem brala v potaz. Protože zrovna jako praktik to budu moci určitě lépe zkoordinovat, než kdybych byla třeba kardiochirurg. A právě proto, že jsem sama to zázemí úplně neměla, spokojená rodina je pro mě priorita.
139
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
