Miroslav Stibr pamatuje vrcholné roky této scény, kdy lidé kvůli lístkům strávili noc před divadlem, a pak náhlý úpadek po revoluci.

„To už se nikdy nevrátí," říká s jistotou o slávě divadla ve své malé útulné kanceláři s proseděným křeslem a oknem do dvora. Ani dnes se zkoušet nebude, z divadla se stalo staveniště a na zkoušení nejsou prostory. Nic podobného Miroslav Stibr za svou kariéru v divadle nepamatuje. Od příštího roku změní divadlo zcela svůj vzhled. Co na to říká jeho největší pamětník?

V divadle se ocitl náhodou 

„Ale to víte, já jsem konzervativní člověk. Ale na pohled to vypadá hezky. Pro mou práci to bude znamenat, že se mi zmenší skladovací prostory," pokrčí rameny. Raději se tedy přenášíme do vzpomínek.

V době, kdy na Zábradlí Miroslav Stibr přišel, praskalo divadlo při každém představení ve švech. Lístky byly vyprodané pár minut poté, co se otevřela pokladna s předprodejem.

„Vlastně jsem se tady ocitl náhodou. Není to tak, že bych chtěl pracovat pro Zábradlí. Ale potom, co jsem sem nastoupil, jsem si uvědomil, jaké výhody to s sebou nese. Lístky na Zábradlí měly obrovskou cenu. Když člověk cokoliv potřeboval, třeba u doktora, tak zafungovaly lístky do divadla. S nimi jsem měl všude otevřené dveře," vzpomíná na dobu, kdy divadlo vedl Evald Schorm.

Když hráli Bartoška či Zedníček

Částečně bylo divadlo pro lidí tím, čím je i dnes. Místem, kde se dalo setkat s televizní hvězdou. V té době hrály Na zábradlí hvězdy jako Jiří Bartoška, Karel Heřmánek nebo Pavel Zedníček. Podle Miroslava Stibra bylo divadlo i jakýmsi ostrůvkem svobody uprostřed totality.

„To herec při představení vypustil nějakou narážku, třeba i nechtíc, ale lidé v publiku to pochopili po svém a byli nadšení a tleskali a když pak šli domů, tak si mohli říkat, jak to režimu ten herec natřel," vypravuje. Nadšení z divadla ustalo hned po roce 1989. „Byly jiné možnosti: cestování, televize, a taky už to nebylo komu natřít. Kouzlo zakázaného zmizelo," zamyslí se jevištní mistr nad náhlým úpadkem divadla.

Herci odehráli představení asi pro čtyřicet lidí 

A ještě něco se změnilo od dob socialismu. Radost z možnosti vyjet za hranice. „Když se tehdy mělo někam jet, tak se většinou divadlo pohádalo. Každý chtěl jet, ale počet míst byl omezený. A dnes? Nikomu se moc nechce," říká.

Ačkoliv jsou cesty výjimečné, jako například loňský zájezd do Jižní Ameriky. Dál se s divadlem ještě nepodíval. Ale přesto zážitek z něj nepřevýší ten, co měl před revolucí, kdy se jelo do Finska. „Projeli jsme celým Finskem a vypravili se až za polární kruh. Zážitek to byl nepředstavitelný," vzpomíná. Náladu hercům nezkazilo ani to, že večerní představení odehráli pro asi čtyřicet lidí. „Hráli se Bratři Karamazovi a v češtině. Takže nevadilo, když někomu vypadl text. Představení se nakonec odehrálo o čtvrt hodinu kratší," usměje se Miroslav Stibr při té vzpomínce.

Havel přišel do divadla s Redfordem 

Po roce 1989 byl Na zábradlí častým hostem prezident Václav Havel. Divadlo na Anenském náměstí vnímal jako svou domácí scénu v šedesátých letech v něm začínal jako kulisák, poté v divadle uvedl své první hry a v místní šatně poznal i svou první ženu Olgu.

„Chodil sem tajně na dvojku vína, když utekl z Hradu. Občas sem bral i své zahraniční návštěvy. Moje dcera mi dodnes nemůže zapomenout, že jsem jí nezavolal, když sem Havel přišel s Robertem Redfordem," zasměje se současný kulisák.

Úspěch se vrátil s režisérem Léblem 

V 90. letech se úspěch a vyprodané hlediště znovu Na zábradlí vrátily za Petra Lébla. „Na jeho hry si lidé museli zvyknout, ale nakonec z něj byla velká hvězda," vzpomíná Miroslav Stibr, který má Léblův nástup spojený se svým prvním a jediným odloučením od zdejší scény.

„S Léblem bylo velmi těžké pořízení. Půl roku po jeho příchodu jsem dal výpověď. Řekl jsem, že s ním tady nebudu. Přišel z amatérského divadla, kde se zkoušelo 14 dní v kuse. Byl nepříčetný, když člověk nebyl ochoten trávit 24 hodin v divadle jako on. Odešel jsem do divadla Bez zábradlí, které založil Karel Heřmánek," hovoří Miroslav Stibr. Z toho odešel zakrátko.

Režisér mě musel přemlouvat 

Nakonec za ním přišel sám Petr Lébl, aby se do divadla Na zábradlí vrátil. „Kdyby za mnou nepřišel, sám bych to asi neudělal. Na mou ješitnost ale zapůsobilo, když mi to přišel říct osobně," říká.

Za Petra Lébla divadlo opět vzkvétalo. Z režiséra se stal miláček publika. Miroslav Stibr na něj vzpomíná i jako na tvrdohlavého člověka. „Při zkoušení jedné hry si usmyslel, že v ní musí vystupovat živý kůň. Nenechal si vysvětlit, že kůň se do našeho malého divadla nevejde. Přivezli tedy koně, který měl problém se na jevišti i otočit. S nepořízenou ho zase tedy vezli zpátky. Petr Lébl ale musel na vlastní oči vidět, že to nejde," zavzpomíná Miroslav Stibr. Představení Petra Lébla považuje za ta nejzajímavější, která kdy Na zábradlí vznikla.

V roce 2003 přišel do divadla Petr Štědroň

Život oblíbeného a nadaného režiséra ovšem skončil tragicky. Petr Lébl se oběsil nad jevištěm, zatímco pod ním se hrálo představení. „Dlouho jsme se z toho vzpamatovávali. Byl to pro nás šok," hovoří Miroslav Stibr, který zdědil kancelář právě po Léblovi. „Nikdo sem nechtěl jít," dodá po chvilce.

Od působení Petra Lébla se vystřídalo v divadle Na zábradlí několik uměleckých ředitelů. V roce 2013 sem přišel Petr Štědroň se svým týmem z Brna. Jeho vedení zatím sklízí úspěch. Minulý rok posbíralo divadlo téměř všechny ceny od divadelní kritiky.

Na Zábradlí si váží přátelských vztahů 

Miroslava Stibra práce v divadle stále baví. Ač, jak přiznává, už to není tak žhavé, jako to bývalo. „Byly doby, kdy jsem se těšil, až skončí dvouměsíční divadelní prázdniny," říká. Na Zábradlí si nejvíc váží přátelských vztahů, kterým přispívá i fakt, že jde o jedno z nejmenších divadel v Praze.

„Za dva roky mám jít do důchodu. Byl bych ale rád, kdyby si mě tu nechali," na chvíli se zamyslí a pak dodá: „Vždyť jsem tu taky nechal větší polovinu života."

Čtěte také: Václav Knop: Na zkoušce volal František Filipovský, že domovník z Kampy je tu