Měli jsme povinnost Rudé armádě po osmašedesátém uvolnit místo

Rozhodně však není člověkem, který by setrval dlouho na jednom místě. Ať už kvůli rodině, nebo své profesi.

Jak dlouho jste žil na vesnici?

V Chlumku jsme byli deset let, pak jsme se stěhovali. Můj starší bratr se totiž oženil do Syrovic u Brna, tak jsme šli s ním.

Tatínka odvezli do koncentračního tábora, už se nikdy nevrátil

Stěhovali jste se kvůli bratrovi?

Přesně tak. Šla s ním celá rodina. V Syrovicích jsem chodil do měšťanky. Ve čtrnácti letech jsem pak šel do Brna studovat vyšší školu.

Změnila válka nějak vaše dětství?

Pamatuji si konec války, kdy Němci utíkali před Rudou armádou. Sledovali jsme, jak bylo všude rušno. Dokonce jsme k naší májce přidali československou vlajku, protože už jsme věděli, že jsou ty hrůzy u konce. I přesto měli lidé docela strach, že až to Němci spatří, začnou řádit. Oni ale utíkali tak rychle, že si vůbec ničeho nevšimli.

Petr Krásný: „Komunisté lhali. Tvrdili lidem, že Plzeň osvobodili Rusové“

Kdy se u vás projevil zájem o studium na vojenském učilišti?

Na vyšší škole jsem poznal dva starší kluky, kteří se přihlásili do učiliště v Žilině. Když jsem to zaslechl, zaujalo mě to a ještě s jedním známým jsem to šel také zkusit.

Co následovalo po vojenském učilišti?

Vyšel jsem ze školy jako poručík a poslali mě do Milovic. Ty byly v padesátých letech mým prvním působištěm.

Měl minulý režim nějaký vliv na vaše povolání?

To víte, že měl. Když přijeli v roce 1968 ruští vojáci, tak jsme se museli během dvou dnů z Milovic odstěhovat. Vyhodili nás odtamtud, protože jsme měli povinnost jim uvolnit místo. Celý útvar se musel přestěhovat. Nás i materiál odvezli vlakem. Nebyla to vůbec žádná legrace.

Vysvětlili vám to nějak?

Ne. Dostali jsme rozkaz a museli jsme se podle něj řídit. Nešlo s tím nic dělat. Bylo znát, že jsme byli všichni docela vyděšení, protože jsme netušili, co se bude dít. Kam vás potom poslali? Převeleli mě do Martina na Slovensko.

Marie Fialová: Tatínek se nikdy nesmířil s tím, že nám zabavili majetek

Byl jste v té době už ženatý?

Ano. S manželkou jsem se seznámil na učilišti. Pracovala tam jako sekretářka. Jednou jsem tam přišel pro svazácké známky a ona mi dala bonbony. Pak jsme se znovu a znovu potkávali, až jsme se dali dohromady.

Co říkala vaše žena na to, že vás ze dne na den poslali na Slovensko?

Ten den jsem s ní vůbec nemluvil. Nešlo to. Zavolal jsem jí to až později.

Jak dlouho jste tam byl?

Asi rok. Při první příležitosti jsme odtamtud utíkali, abychom byli blízko rodině. Ani já jsem tam nechtěl být, protože jsem měl zázemí a manželku v Milovicích. Domů nás pouštěli jen jednou za měsíc. Bylo znát, jak se všem ulevilo, když odtud Rudá armáda zmizela.

Utíkala jsem a vedle mě jezdily německé tanky

Sledovali jste s kolegy situaci v Praze?

To víte, že ano. Zajímalo nás to. Dělali jsme, co se dalo a snažili se všichni dostat co nejrychleji zpět domů.

Musel jste odejít do civilu, abyste se mohl vrátit?

Ano. Začal jsem pak pracovat v Lysé nad Labem jako zástupce ředitele hotelu. Bylo to blízko Milovic, takže mi to vyhovovalo. Vydržel jsem tam rok.

Co jste dělal potom?

Vrátil jste se zpět ke svému oboru? Přišel za mnou jeden známý a nabídl mi práci v Praze, na ministerstvu vnitra. Jezdili jsme po kontrolách napříč celou republikou. Později mi zde dali také byt, takže jsme šli s rodinou do Prahy. Manželka se mi musela hodně přizpůsobovat, čehož si vážím. Když nás vyhnali na Slovensko, bylo to nejhorší právě pro manželky a rodiny, které zůstaly doma, bez naší každodenní pomoci.

Hana Hejduková: Hana a Edvard Benešovi mě chtěli adoptovat