Kliknutím zvětšíteRodiče vlastnili knihkupectví a tatínek chtěl, aby po něm jeho dcera rodinný obchod převzala. Po nástupu komunistické strany k moci se ale vše změnilo. Rodina zůstala naprosto bez majetku a její tatínek se s tím nikdy nedokázal smířit.
Nebáli se vás rodiče pustit do světa?
Nebylo vám ani patnáct. Kdepak. Bydlela jsem u tety i s bratrancem a sestřenicí. Oba chodili také do školy, takže jsme si to všichni užívali. Měla jsem svůj malinký pokojíček, který původně byl pro služku, kterou ale neměli. Navíc jsem jezdila na víkendy domů.
Kdo vlastně přišel s nápadem, že půjdete do Prahy?
Měli jsme v Semilech knihkupectví. Otec, jelikož neměl syna, tak chtěl, abych to po něm potom převzala já. Bylo ale potřeba mít dostatečné vzdělání, proto mě poslali do Prahy studovat. Hlavní město mě okamžitě učarovalo, byla jsem nadšená.
Necítila jste ani trochu strach z cizího města?
Ne, já po tom toužila. Milovala jsem Prahu, odmala jsem sem jezdila s babičkou. Líbilo se mi ve velkoměstě a mám ráda hodně lidí kolem sebe. Navíc teta byla moc hodná. Hrávali jsme na klavír, zpívali, trávili večery při svíčkách.
Zažila jste v metropoli během války nějakou dramatickou situaci?
V roce 1943 ano. Byla jsem ve škole, ale protože byl hlášený nálet na Prahu, tak nás pustili domů. Šla jsem dnešní Vinohradskou ulicí směrem k domovu. Zanedlouho začaly padat bomby v místě, kudy jsem chvíli předtím šla. Měla jsem velké štěstí. Když jsem přišla k tetě, pekla zrovna buchty. Na to nikdy nezapomenu.
Neměla jste pocit, že by to v Semilech bylo bezpečnější?
To ani ne. Jednou jsem jela za rodiči a náš vlak byl ostřelovaný. Četníci nás nechali všechny vystoupit. Spoj se tak zpozdil o několik hodin. Naši měli strach, protože o mně nic nevěděli. Když jsem pak přijela večer domů, řekl mi tatínek, že už se do Prahy nevrátím, protože se bojí. Vyřešili to i s vedením školy. Což nebylo nic těžkého, jelikož to ve školách tehdy stejně nestálo za nic, vzhledem k době.
Byla jste tedy u rodičů v době, kdy končila válka?
Ano. Bylo to pěkné. V květnu jsem vítala ruské vojáky. Měla jsem na sobě lužickosrbský kroj a takový veliký čepec. Protože maminky praprarodiče pocházeli z Lužice, z Budyšína.
Jak dlouho jste tam zůstala?
Jen do září roku 1945. Pak jsem normálně nastoupila do školy a odmaturovala. Později jsem nastoupila do práce v nakladatelství, protože tatínek chtěl, abych měla i praxi, než se vrátím.
Knihkupectví jste ale později nepřevzala, je to tak?
Ne, přišlo znárodnění. Rodiče byli vystěhováni z bytu do jedné místnosti bez příslušenství. Vyhodili je z obchodu, tatínka poslali pracovat do cihelny a maminka dělala domácí práce, takové dřevěné hračky. Už tedy nebylo vhodné, abych se domů vracela. Zůstala jsem proto v nakladatelství.
Jak ztrátu majetku nesli rodiče?
To byla tragédie. Obzvlášť pro tatínka. Říkal si pořád, že to nebude dlouho trvat a obchod mu vrátí. Psychicky hodně trpěl a nakonec skončil v Kosmonosích. To je psychiatrický ústav. Později ho sice propustili, ale pořád nebyl psychicky v pořádku a nakonec v roce 1960 zemřel. Onemocněl a odmítal se léčit. Nikdy se nesmířil s tím, že mu sebrali to, co si sám vybudoval.
Mluvila jste s ním o tom, než zemřel?
To víte, že jsme spolu mluvili. Mnohokrát. Pořád hovořil o tom, že to bude lepší. Nebyl moc společenský, protože byl knihomol a introvert. Věčně ležel v knížkách. Padesátá léta pro vás tedy nebyla úplně šťastným obdobím. Byla strašná. Sice jsem se i vdala a otěhotněla, ale bohužel se nám narodil mrtvý chlapeček a s manželem jsme se později rozvedli. Byla jsem dva roky svobodná a v 1958 jsem se znovu vdala a o rok později se nám narodila báječná dcera.
Takže se to všechno potom obrátilo v dobré. Kde jste se seznámila s druhým manželem?
Bydlela jsem na Smíchově a měla jsem tam i švadlenu. Šila tam i nějaká paní Fialová. Jednou jsme se zapovídaly a ona říká, že má čtyři syny a jen dva jsou ženatí. Jestli se nechci s těmi svobodnými seznámit. Tak jsem na to kývla. Měla jsem se s nimi sejít v nějaké kavárně, jenže ten jeden nepřišel, protože už dívku měl, ale maminka to nevěděla. Přišel jen Oldřich. Oťukli jsme se a pak šli ven znovu a znovu. Po tři čtvrtě roce jsme se vzali a nelituji ani jediného dne tohoto manželství.
Co vaše maminka? Nepřestěhovala se za vámi?
Pořád bydlela v Semilech, ale do Prahy dojížděla. My jsme jí tam nechali přistavit toaletu a sprchu měla k dispozici u sousedů. Pak ale už na tom nebyla dobře, tak se k nám přestěhovala . Zeptám se na rok 1968.
Pracovala jste dál v nakladatelství? Změnilo se pro vás něco?
Bylo to pořád stejné. V nakladatelství mě nikdy nenutili, abych vstoupila do strany. Měli jsme báječného ředitele, který byl sice srdcem přesvědčený soudruh, ale na druhou stranu zaměstnával lidi, které z jiné práce vyhodili, protože nebyli ve straně. Hleděl pouze na to, jak zaměstnanci pracují a více ho nezajímalo. Byla jsem tam až do roku 1986. Donedávna jsme se scházeli v kavárně vinohradského divadla. Čímž se dostáváme k roku 1989.
Vzpomněla jste si v době revoluce na tatínka, co by v tu chvíli cítil?
No jistě. S maminkou jsme litovaly, že se toho, když nám vrátili majetek, nedožil. To bylo smutné. Musel by čekat dlouhých několik desítek let, aby se mu jeho přání splnilo.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
