Magdaléna Holá, rozená Vovsová byla jedním z přímých účastníků studentské demonstrace na Národní třídě, kterou začala sametová revoluce. V roce 1989 jí bylo 16 let a studovala na pražském gymnáziu Nad Alejí. V pátek 17. listopadu 1989 se stejně jako další tisíce studentů vydala na pražský Albertov na pietní akci k 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty a uctění památky Jana Opletala.

Přestože byla pieta na Albertově čistě studentskou akcí, spolupořádanou Socialistickým svazem mládeže, některé části studentů rovněž mínily využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně.

Aby mohla být akce oficiálně povolena, museli se organizátoři vzdát původně zamýšleného plánu na pochod do centra města. Místo toho měla demonstrace zamířit opačným směrem, na Vyšehrad. Tato podoba demonstrace byla nakonec ústředním výborem KSČ a následně i obvodním národním výborem schválena.

Atmosféra byla vzrušující

Majda Holá se o manifestaci na Albertově dozvěděla ve škole a hned po skončení vyučování tam vyrazila. „Byla tam spousta lidí, řečníků, starších i mladších, svazáčtějších i méně svazáckých. Spíš si pamatuji tu atmosféru, než co tam kdo říkal, a ta byla příjemná, nabitá, vzrušující. Sešla se tam spousta lidí, vykřikovala se různá hesla, u kterých měl člověk pocit, že se něco děje a že je statečný,“ vypráví. Asi po hodině se dav začal podle plánu hýbat z Albertova směrem na Vyšehrad, kde zcela zaplnil prostor před bazilikou sv. Petra a Pavla.

„Pamatuji si, že byla tma, lidi měli svíčky, takže to bylo kolem Vyšehradu ozářené těmi našimi světýlky…“ Krátce po šesté hodině byla manifestace oficiálně ukončena, nicméně dav se začal znovu hýbat.

„Nepamatuji si, jestli to někdo navrhnul, nebo jak to vlastně bylo, ale vydali jsme se odtamtud do centra. Ještě nebylo ani zřejmé, jestli půjdeme na Národní třídu, na Hrad nebo na Václavák, ale směr byl jasný. Prostě se šlo do centra.“ Bezpečnostní složky měly ten den z ministerstva vnitra rozkaz nezasahovat proti průvodu, maximálně mu zabránit v průchodu na Pražský hrad nebo Václavské náměstí.

Bylo mi nepříjemné být uprostřed davu

„Dobře si pamatuji ten moment, jak jdeme po nábřeží a přicházíme k Národnímu divadlu. Já jsem šla úplně vepředu. I na té Národní jsem byla úplně vepředu. Bylo mi nepříjemné být uprostřed davu, a než být vzadu, bylo lepší být vepředu. U Národního divadla padlo rozhodnutí, že jdeme na Václavák, ale došli jsme jenom před Máj (pozn. red. dnes obchodní dům MY) a tam to už bylo přehrazené. Tak jsme se zastavili, posedali jsme si na zem, zpívalo se a vykřikovalo, že se nehneme, že chceme jít dál.“

Trvalo asi hodinu, než se odhodlané skandování „Pusťte nás dál!“ změnilo v zoufalejší „Nechte nás projít“. Ukázalo se totiž, že bezpečnostní složky uzavřely dav i zezadu, směrem od mostu Legií, a začaly ho stlačovat. Panika a hysterie vzrůstaly a Majda zůstala z obranného reflexu a přesvědčení, že s ní nehnou, sedět na zemi.

V „uličkách“ byli lidé brutálně biti

Jediná úniková cesta z místa byla ulička skrz podloubí u Mikulandské ulice, kde už byly připraveny jednotky tzv. červených baretů, příslušníků Odboru zvláštního určení k potlačení protikomunistických demonstrací.

Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz několik „uliček“, kde byli demonstranti brutálně biti. Ještě před desátou hodinou večerní byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena, někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů.

Majdě Holé se během zásahu proti demonstrujícím na Národní třídě nic nestalo především díky kamarádovi, který ji z místa vytáhl. „Mě tou uličkou víc táhl kamarád, který mě provedl tak, že do mě ani nikdo nepraštil. Vím, že jemu trochu vykloubili ruku, protože měl v ruce vlajku. Takhle jsme ale vyšli ven,“ vzpomíná na únik z Národní třídy.

Cesta domů metrem už byla klidná. Majda si však dodnes pamatuje obraz klidných lidí, kteří jedou domů a nevědí nic o tom, co se děje na Národní třídě. Sama byla v šoku a teprve zpracovávala, co se vlastně událo. Demonstrace na Národní třídě byla pro Majdu Holou zkušeností spíš traumatickou. Setkání s davem a policejní zvůlí vyvolávalo pocit nejistoty a strachu.

Výsledná euforie revolučního roku byla vydlážděná strachem, který přesáhl do osobního života a dlouho zabraňoval některým účastníkům demonstrace, včetně Majdy, účastnit se například megakoncertů, které následovaly po sametové revoluci, či setkání s velkým množstvím lidí v uzavřeném prostoru.

Sametová revoluce den po dniZačala 17. listopadu 1989 studentským pochodem z Albertova, přes Vyšehrad do centra Prahy, kde byl dav zatarasen a zbit jednotkami Veřejné bezpečnosti.

18. listopadu se mezi lidmi začala šířit informace o tvrdém zásahu bezpečnost-ních složek proti studentům, což vedlo k aktivizaci občanů, kteří vyjadřovali podporu studentům a nesouhlas s tvrdým zásahem. Po událostech předchozího dne se v divadlech a na vysokých školách začaly organizo-vat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah.

19. listopadu se na popud Václava Havla sešli v pražském Činoherním klubu před-stavitelé různých skupin opozice, aby se dohodli na společném postupu. Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum. Pražské Václavské náměstí každý den zaplnily desetitisíce demonstrantů a protesty se postupně rozšířily po celém Československu. Paralyzovaná komunistická moc a její bezpečnostní aparát již nebyly schopny čelit tak masivním protestům.

V pátek 24. listopadu odstoupilo vedení komunistické strany, v sobotu 25. a v neděli 26. listopadu se na Letenské pláni sešly dosud nejpočetnější stati-sícové demonstrace.

Ke generální stávce 27. listopadu se již připojila většina veřejnosti.

Nenásilné svržení komunismu, pro které se vžilo označení sametová revoluce, bylo završeno 29. prosince 1989 zvolením neformálního vůdce opozice Václava Havla československým prezidentem.