Josef Lesák: Na Hradě proti nám vyběhl pluk esenbáků

Ve dnech 17. - 25. února 1948 postupně přebírala moc v Československu Komunistická strana Československa a nasměrovala do té doby demokratický stát k totalitní vládě a připojení k sovětskému mocenskému bloku. Josef Lesák v těchto osudných dnech zaslal telegram prezidentu Edvardu Benešovi a poté vedl pochod studentů na Pražský hrad.

Mučilo ho gestapo. Československý generál Josef Bílý přesto nepromluvil

„Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru a věříme, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu bezpráví páchaného sborem Státní bezpečnosti,“ stálo v telegramu, který Josef Lesák, tehdy člen Národního shromáždění, adresoval 20. února 1948 Edvardu Benešovi.

Nemohl se dívat na rezignaci třinácti demokratických ministrů a postupné přebírání moci komunistickou stranou v čele s Klementem Gottwaldem.

Zdeňka Malovaná: Její otec Karel Šváb byl odsouzen k smrti v monstrprocesu

Už otec Josefa Lesáka byl politicky činný, zakládal Československou stranu národně socialistickou v jeho rodném městě Červených Janovicích. Malého Josefa pak vychovával v úctě k demokratickým hodnotám a vedl ho k vlastenectví. Politickou dráhu zahájil syn v roce 1946, kdy se za stejnou stranu, kterou jeho otec zakládal, stal členem Národního shromáždění.

Komunistická strana se už tehdy připravovala k převzetí moci, což bylo vidět na čistkách v armádě, policii i falešných obviněních demokratů. Tyto skutečnosti také doprovázel vznik StB a Lidových milicí.

Vystaven nátlaku 

„Z Československé armády a policie byli vyhazováni důstojníci, kteří nebyli členy komunistické strany. Byli vylučováni i generálové a plukovníci, prostě ty nejvyšší hodnosti,“ vzpomíná na přípravu únorového puče Lesák.

Od začátku roku 1948 byl prezident Edvard Beneš vystaven nátlaku komunistů i představitelů a zástupců dělnického hnutí a odborů. Byli zatýkáni představitelé nekomunistických stran a nepohodlné osoby. Na denním pořádku byly prohlídky v sekretariátech nekomunistických stran a ozbrojování Lidových milicí.

Karel Fořt: Měl se stát náhradní obětí za umučeného kněze Josefa Toufara

Počátkem roku 1948 byla už politická situace zcela vyhrocená. Krize začala 20. února 1948. Na protest proti personálním změnám v SNB podalo 13 nekomunistických členů vlády do rukou prezidenta demisi.

Politická krize trvala pět dní a byla vyplněna sérií dramatických událostí, na jejichž konci byl pád vlády a převzetí moci komunistickou stranou. Ta zverbovala lid a svolávala ho k podpůrným stávkám a demonstracím. Proti nim se postavili jen vysokoškolští studenti, učitelé a někteří novináři, které vedl na Hrad Josef Lesák.

K prezidentovi smělo jít jen pět vyvolených 

„Na Hradčanském náměstí proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB s ostře nabitými samopaly. Stála proti sobě řada vysokoškoláků a proti nim esenbáci. Z řady ozbrojenců pak vystoupil jejich velitel a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli, jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal, nedopusťte, abych je musel použít‘,“ popisuje situaci na Pražském hradě Lesák.

Jsi špion, dostaneš tři roky, řekli muži, který jim přišel pomoci bojovat

Skupině asi pěti tisíc vysokoškolských studentů zabránili ve vstupu na Hrad. K prezidentu Benešovi smělo jít jen pět vyvolených, mezi nimi i Josef Lesák. Ten zahájil proslov poděkováním panu prezidentovi za zásluhy v odboji proti Rakousko-Uhersku a nacismu a dodal: „Nám, pane prezidente, nejde o vítězství jedné a porážku druhé ze soupeřících stran. Prosím vás však, udělejte všechno pro to, aby Československo zůstalo demokratickou, svobodnou a nezávislou republikou.“

Ozvaly se výstřely 

 Edvard Beneš na tato slova údajně odpověděl: „Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“

25. února mířil na Hrad i další studentský průvod. Ten již k prezidentovi nedorazil, byl rozehnán a ozvaly se také výstřely. „Došlo k tomu v Nerudově ulici. Do kotníku pravé nohy byl zasažen Pepík Řehounek, náš kolega, vysokoškolák, a do smrti chodil o holi a kulhal,“ vzpomíná Lesák.

Jaroslav Med: Připadal jsem si jako v absurdním dramatu

Ani jeden z pochodů studenstva nezabránil tzv. vítězství československého pracujícího lidu a převzetí moci Komunistickou stranou Československa. 25. 2. 1948 přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů. Podle tehdejších zákonů nemusel Klement Gottwald rozpustit vládu, ale mohl odstoupivší ministry nahradit jinými osobami, což také učinil. Čistky a zatýkání pokračovaly i v následujících dnech a týdnech. Cesta k nastolení totalitního komunistického režimu byla otevřena.

Výslechy, perzekuce a domovní prohlídky 

Studenti, kteří se účastnili pochodu byli perzekvováni, biti a zatýkáni. Následovala vyloučení ze škol a různé represe proti účastníkům i jejich rodinám. To byl osud také Josefa Lesáka, který se proto pokusil o emigraci. Neúspěšně. Celou rodinu zadrželi a převezli k výslechům na vyšetřovnu StB do Bartolomějské ulice. Jeho manželku oddělili od dětí a odvedli ji k výslechu, nejmladší dítě se domáhalo jídla a na následky křičení (břišní kýlu) zemřelo. Josef Lesák se nemohl zúčastnit ani pohřbu.

Jan Palach měl spálené tělo, ne mozek, vzpomíná ošetřovatelka Liana Hanusová

Po dva roky byl poté terčem výslechů, domovních prohlídek a vyhrožování ze strany StB, aby byl v červnu roku 1949 umístěn do tábora nucených prací v Kladně na důl Zápotocký. „Byl jsem přidělen k dvěma havířům jako tzv. odbíhač. To znamená, že jsem vždy odtlačil plný vůz a přitlačil jsem jim prázdný, aby se mohlo opět nakládat.“

StB se ho snažila zlákat 

Po propuštění z nucených prací musel na Kladně zůstat, protože mu nikdo jiné zaměstnání nenabídl. Několik let fáral pod zem ve třísměnném provozu a prošel všemi dělnickými profesemi. Koncem šedesátých let byl jmenován vedením dolu těžmistrem, ovšem pouze s dělnickým platem.

V 70. letech se začal tajně scházet se zbylými představiteli Československé strany národně socialistické. V té samé době se jej snažila zlákat ke spolupráci StB. Spolupráci razantně odmítl. Koncem 80. let pak ilegálně založil Klub Milady Horákové a po sametové revoluci se stal podruhé ve svém životě poslancem.