Kde jste vyrůstal?

Pocházím z okresu Tábor. Konkrétně z Mladé Vožice. Chodil jsem tam do obecné školy. A to i v době, kdy přišla německá armáda. Pamatuji si to přesně. Bylo to 15. března 1939. To ale ještě nezačala přímo válka.

Panovala přesto mezi lidmi jiná nálada nebo strach?

To víte, že to bylo mezi lidmi znát. Všichni se báli, co bude. Vím jen, že ve všech projevech zaznívalo, že nás německá říše vzala pod svou ochranu.

Co říkali vaši rodiče?

Báli se. Netušili, co mají čekat.

Vy jste s nimi už ale nebydlel, je to tak?

Bydlel jsem u tety v Táboře. Zatím žádný zákaz vycházek ani stanné právo nebylo. Na začátku Němci vtrhli do Polska, brzy na to vyhlásila válku Francie s Anglií Německu a už to bylo.

Čtěte také: Anna Rousková: Viděla, jak na Emauzy začaly padat bomby

Vídal jste se s rodinou?

Dojížděl jsem domů jednou týdně. Jezdil tam takový obyčejný autobus. Školu jsem ukončil maturitou v roce 1947. Potom jsem už šel studovat medicínu.

Chtěl jste vždy být lékařem?

Táhlo mě to tam. Také syn mé tety byl lékař, doma o tom často vyprávěl. Za války, i po ní, byl nedostatek lékařů a na Fakultu vše-obecného lékařství přijímali hodně lidí.

Bydlel jste tu na koleji?

Kolej jsem nesehnal, tak jsem bydlel po podnájmech. Líbilo se mi to. Měl jsem více svobody, protože na kolejích byly večer zavírací hodiny. Podnájmy byli laciné, takže se tam většinou ani netopilo. Zamrzla nám jednou i voda v umyvadlech. Snídaně nám bytná nedávala. Ovšem bylo hodně automatů, což byly jídelny po Praze, kde za malé částky dostal člověk rohlík a kakao.

Nebyla to tedy vůbec jednoduchá léta…

Přestože jsem byl mladý a bral to sportovně, stýskalo se mi někdy po rodičích. Věděl jsem, že u nich bych měl pohodlí a dostatek jídla.

Pamatujete si, jaké jídlo vám nejvíce chutnalo?

Dával jsem si to, čeho jsem se najedl. Například vždy dvojitou porci knedlíků. Maso bylo na potravinové lístky a já si musel dávat pozor, abych s lístky vystačil.

Účastnil jste se jako student nějaké demonstrace?

Ano. Když skončila válka, čekali jsme, že bude vše pěkné a v pohodě, že tu budou Američané. Rusy jsme sice ze začátku vítali, ale pak jsme je moc nebrali. Už tehdy komunistická propaganda vypadala nebezpečně. Mnoho lidí proto odjelo za hranice.

Neuvažoval jste také nad tím, že odjedete do zahraničí?

Měli jsme kamarády, kteří nás lákali. Ale já hodně inklinoval k domovu a nerad bych to byl ztratil.

Kam jste po škole nastoupil?

Byly takzvané umístěnky, takže nás různě přidělovali. V pohraničí byl nedostatek lékařů, tak jsem šel v roce 1952 pracovat do Sokolova.

Chtělo se vám tak daleko?

Všichni ve třídě jsme toužili po Praze. Vybírat si ale mohli jen lidé s protekcí.

Přečtěte si: Dana Steinová: Lidé by se měli vzdělávat i padesát let po maturitě

Kdy jste se tedy dostal zpátky do Prahy?

Vzal jsem místo praktického lékaře v Praze 9. I praktická medicína zde byla solidní a lepší. V pohraničí nebylo moc vybavení, bylo to tam vše takové primitivní.

Byl jste tu i během okupace?

Jistě. Pamatuji si, jak Rusové na vozech projížděli Prahou. Bydlel jsem ve Strašnicích. Tam je nebylo moc vidět, ale jezdil jsem do Kyjí koupat se do rybníka, kde na kopcích stála ruská děla namířená na Prahu.

Zlepšila se trochu situace po odjezdu ruských tanků?

Ne. Byl pořád cítit tlak komunistů.

Prolomila to až revoluce?

Posun nastal, když Gorbačov začal jednat s Reaganem. Bylo znát, že něco spěje ke změně. Věděli jsme, že má Václav Havel podporu i ze zahraničí. Když se to pak podařilo, vládlo všude mezi lidmi velké nadšení.

Domov pro seniory ChodovPříspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti domova je péče o seniory, kteří mají sníženou soběstačnost, především z důvodu pokročilého věku a jejich situace vyžaduje pomoc jiných osob v zařízení sociálních služeb. Je určený pro osoby od 65 let. Nachází se v budově v ulici Donovalská 2222/31, Praha 4 Chodov. 

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.