Jako profesionální voják bydlel na řadě míst Česka i Slovenska. Jak prožíval konec války 
a co způsobil jeho útěk z nasazení v zákopech?

Vyrůstal jste v Praze. Jak vzpomínáte na své dětství?
Je pravda, že jsem vyrůstal v Praze, většinou na Žižkově a na Vinohradech. Vzpomínám na různé věci různě. Na Žižkově byly moc fajn vztahy mezi námi dětmi, ale potom jsme se přestěhovali na Vinohrady a začala válka. To byla situace už trošku jiná.

Jiří Beneš

Jaké to bylo za války?
Za války to bylo složité. Já jsem těsně před válkou dělal zkoušky na gymnázium. Ale matka byla podomní švadlena a otec byl řidič na poště, navíc v roce 1942 zemřel, takže peněz bylo málo a já jsem měl horší prospěch. Takže mi vzali stipendium a nemohl jsem dál studovat.

Co jste tedy dělal dál?


Tenkrát za protektorátu byla povinnost pracovat, tak jsem šel na pracovní úřad. Nabídli mi práci v oboru kuchař-číšník. Na výběr jsem dostal hotel Regent na Malé Straně nebo hlavní nádraží, kde tehdy byly tři velké restaurace. Celou válku jsem nakonec tedy strávil na hlavním nádraží. Tam jsme obsluhovali, ale také transportovali jídlo pro německé vojáky, kteří jezdili na frontu. Já jsem měl tu výhodu, že jsem trochu uměl německy ze školy 
a často jsem se mezi Němci pohyboval. Tak jsem leccos pochytil.


Pamatujete si nějaké válečné události?


V únoru v roce 1945 byly jeden den nálety na Drážďany, druhý den na Prahu. Tehdy se kopal Vinohradský tunel, tak jsme se tam všichni schovali jako v krytu. Když bylo po všem a šel jsem domů, všude byli mrtví. Nahnali nás potom na odklízení, to trvalo asi tři dny. Za pár dní jsme dostali nařízení odjet budovat zákopy.


Takže jste byl totálně nasazený takhle ke konci války?


Vzali nás na Masarykovo nádraží a jeli jsme nejdřív do Olomouce, potom do Čáslavic. Shodou okolností jsem 20 let poté v Čáslavicích začínal svou vojenskou službu. Dál jsme jeli do Jablunkova a Polského Těšína. Tam jsme se ptali, kam máme jít, a oni nám řekli, že do popravovny. Báli jsme se, že nás chtějí popravit, ale ukázalo se, že popravovna je polepšovna. Kopali jsme protitankové zákopy, které byly nahoře široké čtyři metry a dole jeden metr.

Jiří Beneš

Jak dlouho jste v příhraničí zůstali?
Byli jsme tam dva a půl měsíce. Hlídala nás parta česky mluvících kluků v černých uniformách s označením ZZ.

Co to znamenalo?
Tvrdili nám, že to je zvláštní nasazení, ale určitě to byli Češi. Dnes už se o tom nikde nedozvíte, nikdo o tom nepíše. Jednoho zákopníka tam tehdy zastřelili. On se pořád vzpouzel, nechtěl kopat. Nakonec to dopadlo tak, že jednomu hlídači dal facku 
a začal utíkat. Tak po něm začali střílet. Tohle byl popud k tomu, že jsme utekli.

Vy jste se rozhodli utéct?
Ano, dostal jsem se domů 
1. května. Odemkl jsem
a matka mi hned zděšeně říkala, že už mě dva dny hledají čeští policisté. Uvařila mi bramboračku a v tu chvíli se za dveřmi jeden policista objevil a říká: „Dobrý den, já se jdu zeptat, jestli je ten váš kluk doma.“ Přitom na mě pořád koukal a dodal: „Pořád asi ještě ne, viďte. Až přijde, tak ho k nám pošlete.“ A potom odešel. Tihle chlapi na to naštěstí kašlali. Řekl jsem si, že tam zůstat nemůžu.

Co vám hrozilo?
To nikdo neví. Byly případy lidí, které zastřelili za to, že vykopávali sazenice brambor ze země. Každopádně by to bylo nepříjemné. Pak jsem se tedy nějakou dobu schovával. Po válce jsem se vrátil do práce, ale přišlo pro změnu nařízení k osid-lování pohraničí. Tak nás nahnali do Karlových Varů. Tam jsem se staral o dobytek.

Jak dlouho jste tam byl?
Ta nasazení byla celkem tři, vždy jsme šli někam jinam. Celkem to bylo 9 měsíců. Asi 2 měsíce jsem byl v dolech, při téhle příležitosti jsem se pokoušel psát texty písní. Měl jsem ale tu nevýhodu, že jsem neuměl a dodnes neumím noty. Můj první autorský text se jmenoval Stromky na dvorku. Když jsem se vrátil do Prahy, podařilo se, že tu píseň hrál s kapelou Slávek Kunst. Pak jsem také psal pro Iva Vorlíčka a jeho 25člennou kapelu. Napsal jsem i dva texty pro tehdejší hvězdu jazzového nebe Richarda Adama.

Kolik textů jste napsal celkem?
Co si pamatuji, tak asi 200. Skončilo to, když jsem šel na vojnu. Po ní jsem napsal už jen jeden text. Po základní službě jsem šel do vojenské školy a nakonec do vojenské akademie, 
kde jsem to dotáhl na inženýra. Sloužil jsem potom 40 let.

Kde jste sloužil?
Praha, Žatec, Louny, Vyškov, Praha, Čáslav, Tábor, Hlohovec, Praha, takhle to šlo po sobě. Nebylo nijak hrozné se tak moc stěhovat. Skončil jsem pak v 60 letech.

Jiří Benešnarodil se 13. října 1928
během války pracoval 
jako číšník na hlavním nádraží, poté se živil skládáním textů k písním. Na svém kontě jich má přes 200 
působil jako voják z povolání. Sloužil 40 let
dnes žije v Domově pro seniory Chodov

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu.
Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Zdeněk Vilímek: Obsluhoval jsem Jana Wericha i Yvese Montanda