Jindřich Chalupa: Práce pyrotechnika pro mě byl adrenalin

Tatínka odvezli do koncentračního tábora, už se nikdy nevrátil

Co dělali vaši rodiče?

Maminka byla sice v domácnosti, ale chodila pracovat k sedlákům na pole. Když jsem přišel ze školy, musel jsem tam za ní povinně přijít a pomáhat, protože jsem byl nejstarší. Tatínek dělal na dráze. Napřed pracoval na trati, kde spravoval kolejnice nebo vyměňoval ty opotřebované. Později se ale vyučil černému řemeslu a jezdil na dráze s motorovým vozíkem. Rozvážel štěrk, kolejnice a pražce.

Vyrůstal jste poblíž hranic. Jak to tam vypadalo během války?

Dva kilometry za naší vesnici už byly Sudety, tedy Velkoněmecká říše. My jsme chodili sáňkovat na kopec, a když jsme sjeli dolů, byli jsme vlastně už v Německu.

Potkávali jste se tam s německými dětmi?

Jistě. Rvali jsme se s nimi. Vždy na nás číhali dole pod kopcem. Když jich bylo víc, tak jsme dostali hodně my, a když jsme si stěžovali na četnické stanici, bylo to zbytečné. Četník to zametl pod koberec. Ale když to bylo naopak a dostali na čumák oni, tak se to hned prošetřovalo. My jsme všichni samozřejmě zapírali, že o tom nic nevíme.

Zapírat se muselo asi často, že?

To tedy. Například, když jste chtěli zabít prase, museli jste odevzdat asi dvacet kilo sádla a nějaké maso. Nebo maminka měla na dvoře pět slepic a musela za každou z nich odevzdat šedesát vajíček ročně. To byla pro rodinu docela ztráta. Odhadem tedy tři sta našich vajec snědli Němci.

Chodily k vám kontroly?

Ano. Chodil starosta, úředník a gestapák. Těch slepic jsme měli ve skutečnosti sedm, ale vždy, když přišla kontrola, dvě jsme schovali. O jídlo byl opravdu boj, protože vše bylo na lístky. Maminka ale tím, že pracovala u sedláka, občas nosila domů brambory nebo řepu. Ale pamatuji si, že například moje svačina do školy byl krajíc chleba a kostka cukru.

Jaroslava Štaffová: Totalitní režimy vzaly Dejvicím jejich kouzlo

Jaká byla vaše školní docházka?

Chodil jsem čtyři roky do obecné školy a pak další čtyři roky na měšťanku. Mezitím skončila válka. Tatínek mě poslal do učení do Zbrojovky, což byla velká továrna ve Vsetíně. Učil jsem se tam strojním zámečníkem. Tím bych řekl, začal můj životní úspěch.

Proč myslíte?

Učil jsem se poměrně dobře, takže hned po prvním ročníku jsem byl vybrán do podnikové třídy průmyslové školy. Deset hodin týdně jsem pak chodil pracovat do továrny. Byl to čtyřletý obor s maturitou. Jakmile jsem vyšel ze školy, nastoupil jsem na povinnou vojenskou službu. Tam mě poslali do vojenské školy v Martině, kde jsem absolvoval další tři roky. Jenže jsem musel podepsat, že za každý rok studia odsloužím tři roky v armádě. Školu nás skončilo kolem šedesáti a já byl vyhlášen jako nejlepší.

Rodiče na vás museli být hrdí. Vrátil jste se pak domů?

Nevrátil. Poslali mě jako technika k vojenskému útvaru v Žatci. Měl jsem na starosti zbraně, munici a veškerou techniku. Musel jsem vše ošetřovat, opravovat a kontrolovat funkčnost. Také jsem vojáky školil, aby s těmi nástroji uměli pracovat.

To zní trochu nebezpečně…

V noze mám dodnes kus železa, jedna nálož vybouchla a zasáhl mě střep. Měl jsem ale rád adrenalin, takže jsem potom nastoupil ještě na půl roku do kurzu na pyrotechnika. Po jeho absolvování jsem měl oprávnění ničit ruční granáty, pancéřové a dělostřelecké náboje.

Co na té práci bylo nejnáročnější?

Konstrukce konkrétních zbraní a znalost chemie, protože kvůli trhavinám bylo nutné znát přesné složení.

Měli jsme povinnost Rudé armádě po osmašedesátém uvolnit místo

Vrátil jste se po odsloužení devíti povinných let domů?

Tatínek mi říkal, že už mám vojnu za sebou a závazek splněný, ať se vrátím. Mně se ale nechtělo. Povýšili mě na nadporučíka. On s tím nesouhlasil, chtěl, abych jel domů a převzal hospodářství a podědil domek. Nakonec se s tím, že se nechci vracet, smířil.

Co vás u vojska drželo?

Pestrost práce. Také jsem měl možnost si neustále rozšiřovat obzory a učit se novým věcem. Na druhou stranu to bylo hodně zodpovědné.

Takže se vám i trochu ulevilo, když jste šel do penze?

Docela ano. Byl jsem najednou volný a nevázaný zákony vojenské služby. Ale stejně jsem chodil na brigády, protože jsem typ člověka, který potřebuje pořád něco dělat. Až ve dvaaosmdesáti jsem musel jít do penze úplně, protože jsem měl pracovní úraz.

Co se stalo?

Dělal jsem hlídače a nešikovně jsem během jedné směny upadl, takže jsem musel dlouho ležet v nemocnici.

Vy jste celý život pracoval s výbušninami a zbraněmi, a pak jste si udělal úraz, při práci hlídače?

Přesně, je pravda, že je to trochu úsměvné, ale je to tak.