Abyste si masivní hodinový stroj, umístěný ve výšce téměř šedesáti metrů, mohli prohlédnout zblízka, musíte zdolat 287 točitých schodů. Jedním z mužů, kteří nad hodinami drží ochranou ruku, je Jaroslav Sojka, historik umění a kurátor sbírek Pražského hradu.

Co vše máte ve své pozici na Pražském hradě na starosti?

Především restaurátorský dohled a výstavy. V případě hodinového stroje přímou spolupráci s restaurátorem. Kvůli obnově bylo nutné hodiny odstrojit, snést nebo spustit dolů jednotlivé díly, odvézt je do restaurátorského ateliéru, konat pravidelné kontrolní setkání a pořizovat z nich zápisy, dohlédnout na samotný technologický způsob obnovy se snahou uchování patiny stáří. A později práci převzít a zajistit instalaci na původním místě. Cílem není, aby hodiny byly jako nové, ale co nejvíce uchovat stopy předešlých úprav a ty nevhodné odstranit.

Jak náročné je hodiny udržovat?

Každý farář ví, že udržet v chodu věžní hodiny je náročné. Je dobré mít po ruce kvalitního restaurátora. Nadšenců je hodně, odborníků s patřičnou licencí málo! Hodiny na katedrále jsou spolu s Pražským orlojem a Loretou nejpřednějšími v naší zemi. Navíc jsou spojené se zvony a cimbály. Lze je tedy vnímat jako jeden ze symbolů království i republiky. Není možné si dovolit zpoždění chodu. Nutno poznamenat, že údržba je finančně nákladná. Pro představu, před dvěma lety Správa Pražského hradu vynaložila na jejich obnovu jeden a půl milionů korun.

Jaké úpravy se dělaly konkrétně?

Na začátku se vše pečlivě zdokumentovalo; každý šroub, kolečko. Bylo nutné kreslit, měřit a fotografovat. Pak teprve bylo možné odstrojení. Základní konstrukce z renesančního období je krásná, ale těžká. K samotnému restaurování pak došlo v ateliéru hodinářského mistra Petra Skály.

Překvapilo vás něco, i když jste vše promýšleli do posledního detailu?

Zcela upřímně říkám, že vás vždy něco překvapí. Je to dominový efekt. Pustíte se do obnovy a narážíte na malá i velká překvapení. Někde se nečekaně objeví renesanční malovaný dekor, jinde historická vada součástky, chybný údaj v literatuře apod. Ale to vše musí jít stranou, protože pro veřejnost je důležité uchovat starý vzhled a udržet kontinuitu kvalitní péče o hodiny. To kdysi byla výsada, privilegium, poslání, nikoli běžná práce.

Ve své pozici jste jedenáct let. Co vám dělá těžkou hlavu?

Jsem historik umění, a proto předměty technické povahy. Jejich restaurování, ale též vhodné uložení v depozitáři s možností příležitostného vystavení. Hodinový stroj patří k tomu nejnáročnějšímu, co může být. A je jedno, jestli jsou to malé biedermeierové hodiny nebo velký renesanční stroj s barokními doplňky. Celkově se ale rádi zabýváme stylovými proměnami, slohem, vznešeností dvorského prostředí a umění, které se na Hradě, třeba za Karla IV. nebo za Rudolfa II., zrodilo. I obyčejné závaží hodin spoluvytváří sbírky Pražského hradu. Přirozeně, že tyto předměty zůstávají ve stínu zájmu, ale provždy dokládají všední dny na Hradě.

Objevují se slepá místa v historické dokumentaci?

Ano, některé zprávy jsou kusé, jiné dávají možnosti různých výkladů. Nejstarší zmínka o hodinách jako takových na Pražském hradě je spojená s Karlem IV. O hodinách na věži katedrály máme první zmínku z roku 1477. Tento pozdně gotický stroj zanikl při katastrofálním požáru Hradu v roce 1541. Nevíme o nich tedy skoro nic. Potom velkohodinář Hans Bechler zhotovil v Magdeburku základ dnešního hodinového stroje. Hodiny do Čech připluly po Labi do Litoměřic a odtud na vozech do Prahy. To se psal rok 1589. Otázkou je, zda byly na věži hned, nebo zprvu na jiné. Navíc hodiny poškodilo bombardování při pruském obléhání Prahy v roce 1757. Jak vážná byla ale poškození, nevíme.

Lze tedy s jistotou říci, že nějaké studie nadále chybí?

Hodinám na Pražském hradě jsem se věnoval ve své publikaci i výstavě. Pro specialisty, zabývající se historií hodin, jistě existují slepá místa. Jak tyto záhady objasňovat? Těžko říci. Většinou to je otázka náhody a věci rozlousknete ve chvíli, kdy hledáte vlastně úplně něco jiného. Na druhou stranu jsme ale velmi dobře informováni o renesančním období, barokních úpravách a obnovách v 19. století. Takže to s poznáním věžních hodin katedrály není tak zlé. Zde je ale nezbytná spolupráce archiváře, hodináře a historika umění.

Zmínil jste, že některé úpravy jsou zaznamenány přímo na rámu hodin. Je to tedy jakási vizitka tehdejších mistrů?

Ano. Když přišel Petr Parléř do Prahy, odevzdal svou vizitku Karlu IV. v podobě dobře odvedené práce na Staré sakristii, kde každého zaujaly visuté svorníky. A tak se mohl chopit vedení celé stavby. Podobně si představuji Benedikta Rejta, který se zprvu osvědčil opevněním na severní straně Hradu, a teprve potom mu svěřili Vladislavský sál. No a u hodinářů to bylo podobné; vedle vizitek v podobě dobře odvedené práce měli i reference.

Co ještě do budoucna s hodinami plánujete?

Základní práce jsou hotové. Prioritou bylo uvést hodiny s bicím strojem do chodu a odstranit nevhodné úpravy. To se zdařilo. Teď je naším cílem kontinuální péče, aby hodiny byly krásné i funkční. Nejsme v Brně, aby se u nás zvonilo poledne o hodinu dříve. Zvláště u hodin na věži katedrály, které bezpochyby přináleží k nejlepším umělecko-řemeslným klenotům Pražského hradu.

Čtěte také: Odlití zvonu Václav pro pražský kostel provází cesta zvonků