Jaroslav Skřivánek: Měl jsem štěstí, potkával jsem dobré lidi

Jeho cesta ale byla velmi křivolaká. Jako kluk z vesnice a navíc z nemanželského lože si všechno musel vybojovat sám. Co všechno zažil při bojích o rozhlas a jak se dostal do Indie?

Na konci války jste se účasnil pražských bojů, jak se to stalo?

Myslím, že už můžu být pomalu poslední pamětník. Byl jsem tehdy v tom kolotoči v podstatě nejmladší. Bydleli jsme na Vinohradské třídě. Když pátého května ráno začal rozhlas vysílat, můj otec vzal telefon a prohlásil, jdeme na to. Vyběhli jsme spolu na střechu, kde otec něco hledal. Tehdy jsem pochopil, že se na mně dopustil smrtelného hříchu.

O jaký hřích se jednalo?

Vyndal tam ze skrýše zbraň. Věděl jsem o dvou svých příbuzných, že ji mají. O tátovi ale ne. Velmi mě naštvalo, že mi nedůvěřoval. Koukal jsem se ze střechy domu na budovu rozhlasu a uviděl jsem americkou vlajku. Musím ale říct, že povstání mělo i své humorné stránky.

Co tím myslíte?

Měl jsem dobrý rozhled, takže jsem viděl, jak k rozhlasu spěchá paní, měla dobrých sto kilo. Probíhala kolem valníku s naskládanými obrazy a byl k němu zapřažený kůň. Paní se zastavila, vzala jeden obraz, obrátila ho a byl to Adolf. Ani okamžik neváhala a třískla s ním o zem. Jenže měl pevný rám. Tak ho v návalu emocí napálila tomu koni na hlavu.

Vy jste tedy vše pozoroval z povzdálí?

Ne, spolu s kamarádem jsme fungovali jako saniťáci. Nosili jsme zraněné na náměstí Míru, kde byla v jedné kavárně provizorní ošetřovna. Prvně v životě jsem viděl umírající lidi. Odhaduji, že tam lékař ošetřil na 20 lidí, z nichž to tak polovička nepřežila.

Jak boje probíhaly?

Nejdříve bylo potřeba dostat zaměstnance rozhlasu bezpečně z budovy, to se podařilo skrz střechu. Nastala tam totiž patová situace, Němci ustoupili dolů do sklepa a nebylo možné je odtamtud dostat. Sám jsem byl později překvapený, že tam bylo pouze 12 Němců, ale byli dobře ozbrojeni. Kromě pušek měli i pancéřové pěsti. Na ulici se nebylo kam schovat, takže to dost lidí odneslo.

Co se dělo dál?

Když se je nedařilo ze sklepa dostat, tak se udělal průvod lidí, Němců z okolních domů, Žilo jich tam tehdy hodně. Vyhlásilo se, že pokud se nevzdají, spustí do průvodu palbu. To, co se pak stalo, dodneška nechápu. Lidé z toho průvodu začali utíkat, přijel ale černý mercedes, z něj vylezli dva chlapi v českých policejních uniformách a spustili palbu ze samopalů. Zrovna jsem odnášel jednoho raněného, takže nevím, co se dělo potom.

Co vaše rodina?

Vrátil jsem se pak za maminkou domů, schovávali jsme se ve sklepě. Měli jsme hlad, tak jsem se rozhodl, že půjdu do bytu a ohřeju polévku. Když jsem ji připravoval, tak se německá stíhačka strefila do vedlejšího domu. Viděl jsem, jak se celý naráz sesypal. Mně se naštěstí nic nestalo.

Kde byl váš otec?

To nevím, ale do bojů odešel s malou pistolkou a vrátil se s puškou. Nikdy neřekl, co se stalo. Stejně jako nikdy nevyprávěl, co zažil v Terezíně. Když jsme ale po válce byli v biografu, promítali proces s příslušníky gestapa z Terezína, tak najednou vyskočil, ukazoval prstem na plátno a křičel: To je on!

Jak se dostal do Terezína?

Pracoval v továrně a před Vánoci v roce 1941 měli slíbený přídavek, dostat měli nějaký cukr a rýži navíc. Jenže nic nedostali, tak se pokusili o stávku. Ta ale netrvala ani půl hodiny, přijely dva autobusy a naložily čtyřicet dělníků. Po více než půl roce asi polovičku z nich pustili a mezi nimi i mého otce.

Když se vrátíme ke konci války, byl jste součástí revoluční gardy?

Ano, hlídal jsem na Tylově náměstí zajatce, kteří uklízeli barikády. Se mnou tam byl jeden Sovět. Brzy jsem pochopil, že tam nebyl proto, aby hlídal Němce, ale aby na ně nemohli Češi.

Jak se k nim Češi chovali?

Vzpomínám si, že tam pracovaly hlavně ženy. Jedna z nich se tam setkala se svou dcerou, padly si do náručí a plakaly. Měly totiž hlavy oholené, nabarvené na šedo a na nich černou barvou namalovaný hákový kříž. To jim udělali Češi.

Co jste dělal po válce?

Po maturitě jsem byl na zemědělské brigádě v Boru u Tachova, protože jsem uměl jazyky, tak jsem dělal tlumočníka. Byla tam americká armáda, a než jsem stačil cokoliv říct, byl jsem překladatel CIA.

Po maturitě jste se vydal na vysokou školu?

Mládí jsem prožil na vesnici, snažil jsem se ve všem vyrovnat vesnickým klukům, takže když jsem pak přišel do Prahy, měl jsem před kluky náskok v tělesných aktivitách. Chodil jsem na reálku a chtěl jsem dělat hlavně jazyky. Naši byli chudí, takže jsem cítil velký morální tlak.

Proč?

Viděl jsem, jak rodiče musí horko těžko dobývat nějakou korunu, abych mohl studovat. Dopadlo to tak, že jsem v 16 letech skládal státní zkoušku z němčiny. Po maturitě jsem potom dělal státnice z angličtiny. Pak jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické.

Zůstal jste potom na VŠCHT?

Byl jsem tam rok jako asistent, ale dal jsem výpověď a začal pracovat v továrně na tavený čedič v Kynžvartu. Vypadalo to tam tak, že já jako mladík jsem za rok byl kandidátem na ředitele. To jsem ale nechtěl, hledal jsem cesty, jak se z toho legálně dostat.

Podařilo se vám to?

Byly dvě možnosti, buď vážná nemoc, nebo doktorát. Tak jsem šel dělat doktorát na výzkumný ústav v Hradci Králové. Dokončil jsem ho jako zaměstnanec ministerstva školství. V roce 1952/53 pak povolily ledy a začala spolupráce mezi státy RVHP. Strávil jsem tři čtvrtě roku v Moskvě.

Pak jste žil v Kanadě, jak jste se tam vůbec dostal?

Když jsem se vrátil, na chvíli byly možné výměny mezi východními a západními státy. Tak jsem se dostal do Vancouveru. Spolupracoval jsem se skvělým vědcem. Před Vánoci za mnou přišel, že v květnu je konference týkající se zpracování uranových rud. Nikdy jsem nepracoval usilovněji. Příspěvek se tak líbil, že byl prohlášen za nejlepší práci z chemického inženýrství na americkém kontinentě. Pak přišla nabídka být expertem UNESCO v Indii, kde jsem tři roky žil.

A po návratu? Všichni se tehdy divili, že jsem se vrátil, už tu byla cizí vojska…

Nakonec jsem pracoval jako ředitel Ústavu anorganické chemie na akademii věd, následně jako vedoucí katedry na VŠCHT. Tam jsem zůstal až do důchodu. Víte, měl jsem štěstí, potkával jsem dobré lidi. Ale přiznám se, že drsné podmínky mého dětství mě naučily tvrdě pracovat, když bylo potřeba.

Čtěte také: Miroslav Šubert: Ve 40. letech odjel do Anglie. To mu změnilo život