Další „zakázanou literaturu“ získával v Petrkově, od výtvarníka Bohuslava Reynka. Než se dostal k přednášení na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, učil dlaždiče a asfaltéry alespoň číst a psát. Předávání svých znalostí mladým studentům bylo jeho největším potěšením. Zemřel po dlouhé nemoci 14. února 2018.

Jaroslav Med se narodil 19. dubna 1932 v Havlíčkově Brodě. „Vyrůstal jsem ve velmi rozvětvené rodině ve velkém domě, kde vládl děd, babička a strýcové a život kolotal okolo dědova krejčovství.“

Četl dobrodružné romány 

Dědeček nesnášel moderní výdobytky, takže u Medů doma se neposlouchal rozhlas ani nevyužívalo elektřiny. Místo toho se vysedávalo u kamen a při svitu petrolejových lamp se vyprávěly historky. ,,Já jsem seděl uprostřed těch zpívajících švadlen v koutku a četl jsem si…“

Jeho láska ke knihám se ještě víc prohloubila, když začal chodit do skautského oddílu. Nejprve četl dobrodružné romány, které mu doma zakazovali, a musel si je proto schovávat ve sklenici od okurek v koruně stromu. Později se dostal k četbě vinnetuovek a románů Julesa Verna, což už mu doma povolovali. K Vánocům pokaždé dostal stohy knih od všech příbuzných.

Byl přijat na Filozofickou fakultu 

Buržoazní původ mu nedovolil nastoupit na univerzitu a plnohodnotně se věnovat studiu literatury, jak si vždy přál. Začal proto pracovat v malé továrně na osinkocementové roury. „Mě to smrtonosně nebavilo, ty roury. Furt jsem si jenom něco četl a chtěl jsem se věnovat literatuře.“ Změna nastala, až když přišlo nařízení, že se v továrně musí zřídit závodní rozhlas.

„,Podívej se, Med, ty seš tady jak vládní vojsko v Itálii, to znamená na hovno,“ přišel za ním jednoho dne vedoucí a pokračoval: „,Víš, co ti navrhnu, Med? Budeš každé ráno něco deset minut říkat do rozhlasu a já ti dám takovej posudek, že tě vezmou rovnou za děkana,‘“ nabídl mu. Za předčítání z Rudého práva a Wolkera Jaroslav Med skutečně dostal od vedoucího podniku výborný posudek a byl přijat na Filozofickou fakultu UK v Praze.

Turbulentní léta

Vliv marxismu-leninismu na studium literatury byl obrovský a to ssebou neslo mnoho úskalí. Mladý člověk nemohl číst, co chtěl, a musel, alespoň navenek, přijímat ideologii. Aby Jaroslav Med dosáhl svého, uchyloval se často ke svému příteli, básníkovi a výtvarníkovi Bohuslavu Reynkovi do Petrkova.

„Díky Reynkově knihovně jsem se seznamoval se zakázanou literaturou. Přes den jsem seděl s panem Reynkem na zahradě a odpoledne jsem odjel vlakem se zapůjčenými knihami na kolej do Dejvic,“ vzpomínal. Ve sdíleném pokoji pak od marxisticky nadšených spolužáků poslouchal o tom, jaký je Lenin a Stalin génius. „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu,“ smál se docent Med.

Šedesátá léta 

Několik drobných prohřešků vůči režimu zapříčinilo, že po dokončení studia na vysoké škole v roce 1956 nemohl najít práci. Existenciální krize postihla nejen jeho, ale i jeho ženu a malého syna. V té době napsal na zakázku svou první knihu, sbírku havlíčkobrodských pověstí, která vyšla pod názvem Hory a mračna. „Tím, a nejen tím, nám nakladatelství doslova vytrhlo trn z paty. Naše mini rodinka měla aspoň co jíst.“

Šedesátá léta přinesla celkové uvolnění a Jaroslavu Medovi se naskytlo víc pracovních příležitostí. Byla to doba, kdy přispíval do Svobodného slova, časopisu Arch a dalších periodik. Současně nastoupil do Ústavu pro českou literaturu a začal psát svou kandidátskou práci. S nástupem normalizace ale vše pominulo.

Vrátil se k pedagogice 

Ústav musel opustit a jak sám říkal: „Drtivá většina časopisů, které jsem tak miloval, buď zanikla, anebo se nějakým způsobem zglajchšaltovala.“ Svou kandidátskou práci na téma české dekadentní literatury obhájil až po pádu režimu v roce 1991.

V 70. letech se Jaroslav Med vrátil k pedagogice, ale určitě ne k takové, která by ho naplňovala „Učil jsem například asfaltéry a dlaždiče. Dokážete si představit, jaký měli vztah k češtině. Snažil jsem se je teda naučit alespoň číst a psát,“ vzpomíná. Koncem 70. let pak začal opět pracovat pro Ústav pro českou literaturu, kde působil na lexikologickém oddělení až do roku 2010.

Zátah STB na „literární“ kroužek

Jaroslav Med byl velmi společenským člověkem. V osmdesátých letech byl členem mnoha různých skupin, které vytvářel se svými známými. Jednou z nich byla skupina nazvaná Pátečníci nebo Sklerokruh. Právě na setkání Sklerokruhu chodili i lidé z disidentských kruhů, třeba Václav Havel, Petr Pithart a další.

„Diskuse na těchto večerech se už netočily jen okolo literatury, ale měly často velmi politický charakter. Připravovaly se tu různé chartistické materiály a vystoupení,“ vzpomínal Jaroslav Med a navazoval vyprávěním o zátahu StB na jedno z těchto setkání.

Mohl fungovat jako jiní zaměstnanci 

„Příslušníci StB a SNB odvezli účastníky k výslechům do Bartolomějské ulice. Pro některé lidi měl výslech velice dramatické následky. U mě to proběhlo zvláštním způsobem.“ Byl nařčen z toho, že nedělá svou práci v ústavu poctivě, a od té doby musel být denně v práci, i když to v ústavu nebylo zvykem.

„Mysleli si, že se mi tam nebude chtít takhle zbytečně být. Ještě navrch sám a v zimě. Jenomže já jsem si právě řekl, že to teda ne, že jestli mě takhle chtějí zlikvidovat, tak to se jim nepodaří.“ Asi po půl roce se vrátilo vše do starých kolejí a Jaroslav mohl fungovat opět jako jiní zaměstnanci.

Texty mého života 

Rok 1989 nepřinesl jen změnu režimu a transformaci Ústavu pro jazyk český na normální vědecké pracoviště, ale i možnost, aby Jaroslav Med konečně uplatnil všechnu literární inspiraci, kterou získal od Bohuslava Reynka. Přijal tehdy nabídku kardinála Vlka a začal vyučovat v litoměřickém teologickém konviktu. Odtud byl už jen krok k přednášení na Katolické teologické fakultě UK. „Měl jsem strašlivý štěstí, že jsem se toho dožil,“ konstatoval.

Dožil se i vydání řady vlastních publikací. Mezi ně patří monografie o básníku Viktoru Dykovi, soubor studií Spisovatelé ve stínu o autorech, kteří nemohli ve své době publikovat, nebo široce uznávaná vědecká publikace Literární život ve stínu Mnichova.

Svou pedagogickou i spisovatelskou činností se zasloužil o rozšíření povědomí o významu české katolické poezie a prózy. Smrt ho zastihla po delší nemoci v nedožitých 86 letech dne 14. února 2018. V jeho osobě odešel moudrý, laskavý a navzdory vysokému věku stále činorodý kmet s pevným cha-rakterem a zemitým jazykem.

Příběh pamětníka
Cílem cyklu Příběh pamětníka je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století.
Cyklus vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.
Máte ve svém okolí nějakého pamětníka, který by mohl vyprávět? Chcete nám něco k seriálu Příběhy pamětníkům říct? Svoje reakce posílejte na redakce.prazsky@denik.cz.Pro Paměť národa s pamětníkem natáčela Vendula Müllerová