Jarmila Sýkorová: Velká čínská zeď ve mně zanechala dojem na celý život

Úsměv je zadarmo 
a proto by se měl rozdávat. Tímto krédem se Jarmila Sýkorová řídí celý život. Ve svém vyprávění zavzpomínala nejenom na krásné chvíle v Česku i dalekých krajích, ale také na to, jak při únorovém bombardování Prahy 
v roce 1945 téměř zemřela její sestra. Z trosek nemocnice na Karlově náměstí ji tehdy zachránil vlastní otec, válečný veterán z první světové války.

Pocházíte ze Skochovic. Jaký byl život za Prahou?

Moji rodiče byli živnostníci. Měli ve svém domečku venkovský obchod se smíšeným zbožím, a proto se nám dařilo celkem dobře. Tatínek, který se narodil v roce 1895 a kterému umřeli v dětství rodiče, vyrůstal v sirotčinci v Nové Pace. Jako mladý se přidal k legionářům a 1. světové válce bojoval na ruské frontě na straně carských vojsk proti rakousko-uherské armádě.

Vyprávěl vám o tom?
Vím, že domů se vrátil až v roce 1922 lodí z Vladivostoku přes Japonsko, Kanadu, USA, a až poté do Evropy. Ve válce utrpěl hodně zranění, která pak ovlivňovala jeho život. Maminka se narodila v roce 1899 a pocházela ze čtyř sourozenců. Její maminka, moje babička, kterou jsem měla moc ráda, jako velmi mladá ovdověla. Život neměla jednoduchý. Mám o pět let mladší sestru, se kterou jsme prožily krásné dětství a převážnou část života v domku za Prahou.

Na co z dětství ráda vzpomínáte?
V roce 1930 se ve Vraném nad Vltavou začala stavět vodní přehrada s elektrárnou a romantická říčka Vltava, na které jsme pozorovali voraře, svážející dříví ze šumavských hor do Prahy, musela ustoupit jezeru. Jako děti jsme stavbu sledovaly s nadšením, byla to pro nás obrovská událost.

Období vašeho dospívání hodně ovlivnila druhá světová válka.
Ještě jsem stačila vychodit obchodní akademii v Praze na Senovážném náměstí. Válka nás poznamenala. Když v roce 1939 začala, byla jsem totálně nasazena do továrny  Elekropřístroj v Praze 4 v Modřanech. Od srpna 1942 do února 1945 jsem vyráběla součástky pro německý průmysl. V tuto dobu do našeho života zasáhla další událost – americký nálet na Prahu.

Dotkl se vás přímo?
Ano. Moje sestra, tehdy patnáctiletá a sportovní to živel, ležela s jedním ze svých četných úrazů v nemocnici na Karlově náměstí, na kterou spadla při oné tragické záměně Prahy za Drážďany letecká bomba. Celý objekt nemocnice byl v troskách a začal hořet.

Jak to dopadlo s vaší sestrou?
Tatínek, který shodou okolností šel ten den za ní na návštěvu, všechno zdáli viděl, a spolu s dobrovolníky mou sestru, která už byla na pokraji života, zachránil. To už se blížil konec války, ale přesto naši rodinu potkala ještě další tragédie. Dne 5.5.1945 vypuklo pražské povstání a Praha volala o pomoc. Nacisté v těchto dnech vyslali z Prahy kurýra do obce Hradištko u Štěchovic, kde stála připravena německá vojenská divize a čekala na rozkaz, zda se mají vydat směrem na Prahu.

Co následovalo?
Tento kurýr byl zastaven členy domobrany, kteří postavili barikádu na štěchovické silnici u měchenického mostu. Můj otec, jako bývalý legionář, této hlídce velel. Někde sehnali zbraně a nastoupili na obranu silnice vedoucí do Prahy. Zachytili kurýra-spojku, který vezl depeši pro německé velení na Hradištku. Zneškodnili ho, čímž částečně pomohli zachránit Prahu, bohužel to ale stálo život bratrance mého budoucího manžela.

Jak se vám žilo po válce?
Po válce jsem se vdala, a postupně se mi narodily dvě děti, syn a dcera. V zaměstnání jsem byla napřed 12 let vedoucí školní jídelny základní školy. Dobrý důvod byl, že jsem mohla být se svými dětmi v době jejich školní docházky.

Na co ze svého života ráda vzpomínáte?
K nezapomenutelným zážitkům v mém životě patří setkání s Američanem Charlesem Mackerrasem, který se spolu se svou manželkou Judy, která hrála na klarinet, narodil ve stejném roce jako já s manželem. Přijel do Prahy v roce 1947 na stipendium studovat hudbu. Byl žákem Václava Talicha. Narodil se sice v New Yorku, ale jeho rodiče byli Australané a dětství prožil v Sydney. Miloval Česko a byl jedním z největších znalců tvorby Leoše Janáčka.

Znali jste se dobře?
Bylo to krásné přátelství. Jezdili jsme do Krkonoš, bylo legrační pozorovat jeho lyžařské začátky. Často k nám pak přijížděli na venkov a moji rodiče si je velmi oblíbili. To jsme ještě nevěděli, jak slavným světovým dirigentem se později stane. Po únoru 1948 odjel, ale opakovaně se od 60. let vracel, spolupracoval s Českou filharmonií a v roce 1989 dirigoval na Pražském jaru „Mou vlast".

Viděla jste toto představení?
Dostala jsem se tam jako divačka, ale bohužel osobně jsme se už nikdy neviděli. Sledovala jsem, jak šířil českou hudbu po celém světě a jeho smrt v roce 2010 mne rozesmutnila.

S manželem jste hodně cestovali po světě.
V 70. letech byl můj manžel vyslán v diplomatické funkci na zastupitelský úřad na Dálný východ do Koreje a Číny. Děti již byly ve věku, kdy mohly doma zůstat samostatně. Syn se v té době oženil a dcera dokončovala gymnázium. Měla jsem možnost poznat starověkou kulturu těchto zemí, a zejména čínské památky, včetně monumentální stavby čínské zdi, které ve mne zanechaly dojem na celý život.

Kde se vám ještě líbilo?

Také jsem si moc užila čtrnáctidenní cestu transsibiřskou magistrálou z Pekingu do Moskvy, a poté letecky do Prahy. Další zahraniční etapou byl pobyt na ambasádě v Budapešti. To bylo již evropské prostředí, ale i tady jsem ráda cestovala, poznávala maďarské dějiny, a hlavně si užívala v termálních lázních. Zpestřením pobytu byly návštěvy našich blízkých, mojí maminky s dcerkami našeho syna, a také mojí dcery, která dokončila vysokoškolská studia a pravidelně přijížděla se svým maličkým synkem.

Jaký byl potom návrat do Čech?
Když jsme se vrátili do Čech, pracovala jsem do nároku na starobní důchod jako účetní, a také jako úřednice na obecním úřadě. Se stářím přišly zdravotní potíže, ale ještě jsme našli sílu a chuť na cestování do zahraničí, např. na Kubu, do Finska, na Krym, Bulharska nebo Rumunska.

Jak si dnes užíváte stáří?
Stáří je složité. Nemoci si nevybírají. Měla jsme moc úrazů a operací, a tato situace si vyžádala intenzivní péči mojí dcery, ke které jsme se nakonec nastěhovala a stala se konečně Pražandou.

A jaké bylo být pražandou?
Vždycky jsem se ráda a hezky oblékala. S radostí vzpomínám i na to, jak jsem v Praze navštěvovala salon Rosenbaum a chodila si nechat vyčesávat krásné drdoly k panu Matuškovi, vyhlášenému kadeřníkovi ve Štěpánské ulici. V domově v Bořanovicích si dnes připadám jako za časů prvorepublikových penzionů, ráda se tu oblékám do hezkých šatů, které jsem za celý život nashromáždila. Mám šťastný život a i přes bolesti stáří ho chci optimisticky dožít. Jak kdysi říkával můj tatínek – úsměv je zadarmo, měl by se tedy hojně rozdávat.

Čtěte také: Vlasta Šilhanová: Na Letnou jsem jezdila dřevěnými pohyblivými schody