VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jarmila Houšková: Kamarádka mi začala německy nadávat. I takové byly Sudety

Praha /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Dodnes, když Jarmila Houšková projíždí okolo Veletržního paláce v Holešovicích, vzpomíná, jak tam na konci války vztyčili československou vlajku a všichni lidé na ulici zpívali národní hymnu.

11.3.2017
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková.Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

Jarmila Houšková se narodila v roce 1927 v Praze. Pracovala jako novinářka. Členkou Syndikátu novinářů je nepřetržitě už šestasedmdesát let.

Situace v Evropě se přiostřila, když vám bylo jedenáct let. Vnímala jste, co se děje?

Prvně jsem si to uvědomila v roce 1938. Přijela jsem k tetě do Českého Dubu pod Ještědem, v sousedství bydlelo děvče jménem Gréta, se kterou jsem si tam od dětství hrávala. Najednou mi ale začala německy nadávat. To byl první dotek reality, která v Sudetech panovala.

Čtěte také: Jana Vacíková: Manželovi řekli, že z vězení živý neodejde

Řekla jste to doma?

Táta mi řekl, že jsou dobří Němci, ale i špatní. A že Gréta patří zřejmě k těm špatným, protože jinak by jí rodiče takové chování nedovolili. Navíc se jmenovali Koláčkovi. Přes ulici žil i starý Koláček, to byl Čech. Jeho syn byl také Čech, původně Koláček a najednou si během okupace Českého Dubu Němci jméno změnil na Kolatschek, hlásil se tedy veřejně k Hitlerovi. Starý pán to těžce nesl, a tak spáchal sebevraždu.

Chápala jste, co se děje?

Doma se hodně mluvilo a já poslouchala. Musela jsem si prý velmi dobře všímat toho, jak se kdo chová.

Nedonutila vás válka rychleji dospět?

Připravila mě o dětství, to je pravda. Do té doby jsem měla jako dítě krásné zážitky. Bydleli jsme u Veletržního paláce v Šimáčkově ulici. Proti nám byla německá škola, a když pak přišli Němci, byly tam všude jejich vlajky.

Stihla jste dokončit školu?

Když jsem byla v tercii, naše gymnázium zrušili. Jenže mi ještě nebylo patnáct, tak jsem nemohla být totálně nasazená. To lidé mezi 15. a 18. rokem už pracovali ve fabrikách. U nás vybrali pár holek, které se dobře učily, a daly nás do zvláštního čtvrtého ročníku na měšťance. Protože otec byl důstojník, nesměla jsem jít na jiné gymnázium v Praze. Učili nás tam středoškolští profesoři, kteří přišli o práci.

Kam jste šla studovat potom?

Přijali mě na školu pro ženská povolání, takzvanou punčochárnu. Němci povolili, že tam mohou být tři třídy, ale ve své důkladnosti zapomněli určit, kolik nás v jedné třídě může být. Tak nás bylo šedesát a měli jsme jen čtyři šicí stroje. Střídali jsme se u nich po deseti minutách.

Neměla jste problém si potom najít práci?

Pracovala jsem ve vojenském podniku, kde se dělaly protézy či vložky do bot. Byla jsem v sádrovně, kde jsem si docela užila své. V těch letech 1944 až 1945 byla velká zima a já pracovala s mokrou sádrou, takže moje ruce hodně trpěly, proto je mám teď zkřivené. Zůstala jsem tam až do konce války. Pak se vše uvolnilo, otevřelo a lidé se přestali bát.

Máte nějaký zážitek z konce války?

Maminka mě poslala k řezníkovi u Veletržního paláce pro salám, že bude dělat fleky. V tom tam přišli dva chlapíci v montérkách. Jeden z nich měl veliké břicho podvázané řemenem. Najednou si rozepnul bundu, pod kterou měl československou vlajku. Vytáhli ji na stožár, který byl před palácem, a všichni lidé na ulici začali zpívat hymnu. Na to si vždy vzpomenu, když jedu kolem.

Euforie ze svobody ale nevydržela dlouho…

Mladí lidé se dali po válce dohromady. Ať byli jakéhokoli politického vyznání. Chodili se odklízet sutiny, očišťovat cihly. Rok 1948 to ale hodně rozdělil. Pamatuji si, že asi tři spolužačky začaly chodit do školy ve svazáckém oblečení, angličtina byla zrušená a byla zavedená ruština.

Čtěte také: Josef Kulvait: My všichni, mladí lékaři, jsme toužili po Praze

Jak jste se později dostala k psaní?

Náhodou. V lednu 1949 jsem se jela na deset dní do rozbité Varšavy. Když jsem se vrátila, napsala jsem o tom. Náš češtinář při maturitě tento text předložil maturitní komisi a ta mě doporučila na vysokou školu. Tam jsem začala psát další věci. Po roce na fakultě mi na ministerstvu informací a osvěty nabídli, abych tam nastoupila jako elévka, protože zakládají osvětové časopisy. Po dalším roce mi dali plný úvazek, tak jsem si školu dodělávala dálkově při zaměstnání.

Muselo být těžké všechny povinnosti skloubit?

Bylo, ale v redakci mi vycházeli velice vstříc. I později, když jsem se vdala a měla děti. Také maminka mi hodně pomáhala. Po nějaké době jsem byla pověřená vedením časopisu Čtenář, který vydávalo ministerstvo pro práci knihoven. Dělala jsem ho až do té doby, než jsem odešla do důchodu.

Režim v Československu musel mít značný vliv na vaši práci, je to tak?

Až do roku 1968 byla cenzura. Pak byla na jaře zrušena a o rok později přišla další cenzura. S otisky zalomených stránek se chodilo na hlavní správu tiskového dohledu do Benediktské ulice. Tam byli cenzoři, kteří každou stránku přečetli a dali štempl.

O čem se psalo v době, kdy se podmínky i cenzura uvolnily?

To bylo úžasné. Vybírali jsme si prvorepubliková témata, psalo se o spisovatelích, o kterých se předtím psát nemohlo, dělaly se všemožné rozhovory, bylo to kouzelné.

Byla jste v Praze, když přijeli v srpnu 1968 ruští vojáci?

Ne, byla jsem s dětmi na podnikové chatě v Krkonoších. Ráno nás vzbudil správce, že jsou tu Rusáci. Vyšli jsme před chatu, která byla mezi Špindlerovým Mlýnem a Vrchlabím. Na silnici jsme viděli tanky mířící do Špindlu. Byla to nejistota, zoufalství. A můj kolega začal najednou recitovat z Máje: Ach, vy hvězdy rozplynuté, zemi objímáte, zemi jedinou… V tu chvíli jsem se rozbrečela. Druhý den nás správce odvezl na nádraží do Vrchlabí. Vlak do Prahy byl úplně natřískaný.

Jaká byla situace v Praze?

Vlak končil ve Vysočanech. Tramvaje nejezdily, tak jsme šli pěšky. Najednou vyběhli na ulici chlapi s novinami. To bylo usnesení XIV. sjezdu. Vzala jsem si to a zavolala kolegům. Redakci jsme měli na rohu Vinohradské a Škrétovky. Donesla jsem to usnesení a kamarádi to okamžitě začali zpracovávat. Pak se to neslo do tiskárny ve Slezské, kde vyšlo zvláštní číslo Rudého práva i s usnesením toho čtrnáctého sjezdu.

Čtěte také: Jaroslava Slivoňová: Ve slušné společnosti se o smrti stále nemluví. Je to tabu

Jak jste to dostali do tisku?

Hlídal tam jeden ušatý voják. Když jsem přišla, zajímal se, kam jdu, tak jsem řekla, že nesu bulky manželovi, což nebyla pravda, a ptala jsem se ho, jestli chce také a nabídla jsem mu jednu žemli. Tak mě pustil. Nahoře se tomu chechtali. Usnesení jsem tak pronesla za jednu žemli.

Zlepšila se trochu atmosféra, když ruská vojska opustila Československo?

To bylo velké vydechnutí. Postupně se věci trochu uvolňovaly, ale bylo to takové proměnlivé. Až s osmdesátým devátým přišla úleva, na kterou všichni čekali. Protože jsem toho tolik prožila, tak jsme to uvítala. Václava Havla jsem dokonce znala osobně, potkala jsem ho v červnu 1967 na Sjezdu spisovatelů. Bylo to v Národním domě na Vinohradech a přesně vím, kde jsem seděla a že u našeho stolu byl například Zdeněk Svěrák, Vašek Erben a právě i Václav Havel.

Domov pro seniory ChodovPříspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti domova je péče o seniory, kteří mají sníženou soběstačnost, především z důvodu pokročilého věku a jejich situace vyžaduje pomoc jiných osob v zařízení sociálních služeb. Určený pro osoby od 65 let. Nachází se v ulici Donovalská 2222/31, Praha 4 Chodov.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Autor: Andrea Grubnerová

11.3.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Zástupci TOP 09 sledují výsledky sněmovních voleb. 21.10.2017
25

Schwarzenberg: Lidé očividně raději slyší sliby než pevní postoje

Ilustrační foto.
18

Přibývá krádeží drahých kol na objednávku, potvrdily pojišťovny

Praha volí jinak než zbytek země. Potvrdí se to i letos?

Obyvatelé hlavního města v minulosti hlasovali výrazně „pravicověji“ než lidé z ostatních regionů. Očekává se to i tentokrát, jak potvrdila také naše předvolební sonda. Praha je tradiční baštou pravice a liberálně orientovaných stran. Minulé parlamentní volby v roce 2013 opanovala v hlavním městě TOP 09. Hlasovalo pro ni přes 23 procent voličů, zatímco na celostátní úrovni jen 12, což stačilo na republikové čtvrté místo.

AKTUALIZOVÁNO

Letošní volby do Sněmovny nejsou podle Zemana zásadní ani zlomové

Letošní volby do Sněmovny nejsou zásadní ani zlomové, to je jen reklamní kampaň, řekl dnes prezident Miloš Zeman novinářům po odevzdání hlasu v základní škole v pražských Stodůlkách. Zopakoval, že sestavením vlády pověří vítěze voleb. Svůj hlas dal zřejmě Straně práv občanů (SPO), kterou před lety zakládal a která dřív nesla jeho jméno ve svém názvu. Zemana do volební místnosti doprovodila jeho manželka Ivana.

V televizi zabodoval Bartoš, Babiš působil unaveně, hodnotí experti

Specialisté na politickou komunikaci ocenili po čtvrtečních předvolebních debatách v České televizi (ČT) a na Nově především výkon šéfa Pirátů Ivana Bartoše, Babiš působil unaveně.

Střípky z debaty: Šlechtová u pozadí koně, Bartoš v koloně či letmý polibek

/VIDEO/ Co by udělal předseda SPD Tomio Okamura, když by si ministryně Karla Šlechtová zvrkla kotník? Proč se Michaela Marksová nerada fotí při výstupu z auta? Superdebata Deníku nebyla jen o politice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení