Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jana Šplíchalová: Někteří pamětníci dokázali mluvit o holocaustu až s vnoučaty

Praha /ROZHOVOR/ - I v dnešní době se objevují nové příběhy a fakta týkající se hrůz holocaustu. S kurátorkou Židovského muzea Janou Šplíchalovou jsme si připomněli například méně známé transporty Židů do Pobaltí.

27.1.2017
SDÍLEJ:

Jana Šplíchalová. Foto: DENÍK

Mizí téma holocaustu spolu s pamětníky, kteří pomalu umírají? Zapomínáme?

Nemyslím si. Zabývá se jím mnoho historiků a jiných odborníků z dalších vědních oborů, jako jsou psychologové nebo sociologové. Těžko se dá nějaká doba zapomenout a holocaust určitě ne. Bude to téma, o kterém se bude mluvit a bude se stále připomínat. Je v učebnicích, knihách a je o něm natočeno mnoho skvělých dokumentárních i hraných filmů.

Vynořují se ještě nové příběhy lidí?

Samozřejmě. Objevují se nejen nové příběhy, ale i nové materiály a tím i nové faktografické skutečnosti. Řada lidí, kteří přežili holocaust, měli po válce pocit, že musí zapomenout na to, co bylo, a dohnat, co ztratili. Chtěli začít nový život. O holocaustu se odmítali bavit. Teprve ve stáří, kdy téměř každý člověk vzpomíná na mládí, překonalo mnoho z nich tuto bariéru. Někteří pamětníci nemluvili o holocaustu se svými dětmi, ale až s vnoučaty.

Vyznívají s odstupem času jejich vzpomínky jinak?

Možná. Zcela jistě své vzpomínky zjemnili. S odstupem času se navíc člověku vynořuje jen zlomek toho, co zažil.

Nedávno jsme si připomněli 75. výročí, kdy odjely první transporty do Pobaltí. Proč o nich víme tak málo?

Z prostého důvodů. Z těchto transportů se dožilo konce války tak málo lidí, že bylo velmi složité se o nich dozvědět víc. Také o cílech transportů se příliš nevědělo. Badatelé o nich získávali informace často ze zprostředkovaných zdrojů, mnohdy se zkomolenými názvy, jmény a nepřesnými údaji. Bylo obtížné pokusit se o rekonstrukci toho, co se stalo.

Existují další takové transporty?

Například transporty, které byly vypraveny na konci března a v průběhu dubna až června 1942 na území obsazeného Polska, takzvaného generálního gouvernementu. Během půlroku tam odjelo asi třicet transportů. Bylo v nich téměř padesát procent všech lidí pocházejících z území protektorátu, kteří byli deportováni na východ. Za poměrně krátkou dobu tak zmizela z našeho území téměř polovina všeho obyvatelstva židovského původu. A nesmím zapomenout ani na transporty do Běloruska.

Proč Němci vozili protektorátní Židy do tak vzdálených táborů?

Obsazená východní území, především Polska a bývalého Sovětského svazu, totiž poskytovala ideální možnost, jak fyzicky zlikvidovat velké množství lidí z protektorátu a dalších okupovaných států Evropy téměř bez důkazů nebo přinejmenším bez toho, aniž by se o jejich vraždě dozvěděli jejich blízcí.

Věděli obyvatelé těchto zemí, co se nedaleko nich děje?

Na obsazených východních územích byli místní obyvatelé bezprostředně konfrontováni se zločiny, které páchala postupující německá armáda. Většina zločinů se dotkla i jejich rodin buď přímo nebo nepřímo, jejich sousedů, známých, přátel.

Méně známým transportům se věnoval režisér Lukáš Přibyl, který o nich natočil čtyřdílnou sérii dokumentárních filmů Zapomenuté transporty. Získal za ně několik ocenění. V čem tkví jejich největší přínos?

Lukášovi Přibylovi se podařilo naprosto bravurně a s citem vystihnout, co v těchto ghettech a táborech na východě lidé zažívali. Přispělo k tomu určitě i to, že se s nimi stýkal dlouho před tím, než svolili k rozhovoru na kameru. Přitom zpočátku o tom, co prožili, většinou nechtěli mluvit. A už vůbec o svých prožitcích nechtěli mluvit s cizím člověkem. Lukáš Přibyl si získal jejich důvěru především svým empatickým chováním, ale také svými znalostmi. Prostudoval totiž velké množství archivů i soudních spisů z procesů. Znal proto velmi dobře i řadu konkrétních faktografických okolností, jmen, příběhů. Lidé pak byli ochotni se s ním podělit o svoji vzpomínku.

Hrůznou dobu přibližují v jeho filmech také autentické dobové fotografie. Je s podivem, kolik jich bylo, protože z Osvětimi nemáme téměř žádné. Kdo jsou jejich autoři?

Některé z fotografií byly nafoceny jako propagační materiály. Pak jsou fotografie, které byly nafoceny tajně přímo vězni. Některé z fotografií pochází také od příslušníků okupačních jednotek. Jsou na nich mnohdy zobrazeny i velmi drastické záběry masových poprav, masových hrobů nebo oběšených lidí. Zvláštní sérií tvoří fotografie, jejichž autory byli příslušníci wehrmachtu a SS, kteří jako nadšení fotografové zachycovali vše, co viděli.

V jednom z dílu Zapomenutých transportů hovoří pamětníci také o potřebě blízkého lidského kontaktu a o tom, že v táborech vznikaly milostné vztahy. Znáte případy, kdy si člověk v táboře našel životního partnera?

Znám spoustu případů, kdy se lidé seznámili v Terezíně, pak byli odděleni a odešli do jiných transportů, ale po válce se znova našli a vzali se. Spojovaly je zážitky z Terezína, dalších koncentračních táborů, ale i strasti, které museli řešit po návratu domů. Někteří z nich přišli o celou rodinu, o své příbuzné a známé a ocitli se sami. Tuto situaci pak řešili společně.

Bylo vůbec možné vrátit se do normálního života?

To si netroufám hodnotit. Vzpomínám si na moji bývalou kolegyni, která přežila Terezín a Osvětim. Spolu s maminkou se dožila osvobození. Valná část jejích příbuzných ale zahynula. Vyprávěla o své tetě, jejíž synové zahynuli v Osvětimi. Teta nedokázala pochopit, proč se její synové nevrátili, zatímco ona jejich sestřenice se vrátila. Měla jí to tehdy za zlé. Až o mnoho let později se dokázala do pocitů své tety vcítit. Mladý člověk, který má touhu žít, je pro své okolí možná trochu krutější. Snaží se jít za životem. Tenkrát to těm lidem ale pomáhalo a motivovalo je to. Pro starší generaci, která ve válce přišla o své děti a nejbližší, byl návrat a začátek nového života těžší.

Čtěte také: Za války jsme schovávali Američany. Dostávali jsme od nich čokoládu

Autor: Andrea Karlíková

27.1.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Deskové hry si můžete v Tyršově domě zahrát až do neděle.
15

Největší festival deskových her zavítal do Tyršova domu. Koná se už po sedmnácté

Finančník Petr Kellner.
25

Kellnerova nadace odmítá Babišova slova, že nejde o charitu

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Startuje soutěž Chance být hvězdou. Točte a posílejte videa

Parádičky, skvostné góly. Bláznivý maskot, hluční fanoušci (a sličné fanynky). To všechno přináší fotbal. A právě dnes startuje soutěž, jež určí, kde najdete ty nejzajímavější borce.

Nový šéfdirigent České filharmonie Byčkov má smlouvu na pět let

Ředitel České filharmonie (ČF) David Mareček dnes v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) podepsal pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Čtyřiašedesátiletý Američan ruského původu filharmonii povede po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Semjon Byčkov byl jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie od sezony 2018/2019. Orchestru se současně ujmou dva hlavní hostující dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

Soud zaslal lobbistovi Dalíkovi výzvu k nástupu pětiletého trestu

Městský soud v Praze zaslal v pátek lobbistovi Marku Dalíkovi výzvu k nástupu pětiletého trestu. ČTK to řekla mluvčí soudu Markéta Puci. Kdy musí Dalík nastoupit do vězení, sdělí mluvčí až poté, co si lobbista zásilku vyzvedne.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení