Jan Pospíšil: Žiji přesčas a snažím se to splácet

Chodíte do nemocnice trávit čas s lidmi, kteří bojují s rakovinou. Sám máte stejnou zkušenost.

Pomáhal jste jako dobrovolník už dříve?

Až na základě mé nemoci. Před sedmi lety jsem onemocněl rakovinou krve. Do té doby jsem běhal maratony. Svému zdraví jsem nevěnoval velkou pozornost. Nemoc se ovšem rozjela. Tenkrát mi šlo o život. Podstoupil jsem osm chemoterapií. Mé tělo bylo tak rozbourané, že jsem musel na operaci páteře. Nebylo vůbec jisté, zda budu chodit. Tyto peripetie mi daly jiný náhled na život.

Jak jste přijal zprávu, že ze dne na den musíte změnit svůj život a místo běhání chodit na chemoterapie?

To, že se musím léčit, nebylo ani tak hrozné. I když jsem nikdy předtím v nemocnici neležel. Mnohem horší pro mě bylo, že jsem byl kousíček od smrti. Přijal jsem to ale jako sportovec. Řekl jsem si, že život mi dal spoustu krásných věcí, a chtěl je nějak splatit.

V té době jste se rozhodl, že začnete pomáhat ostatním?

Rok jsem nechodil do práce a léčil se. Nejprve jsem zkoušel různě pomáhat na vlastní pěst. Cítil jsem to hluboce v sobě. Pak jsem si řekl, že bude lepší začít spolupracovat s nějakou organizací, dostat na svoji činnost papír. V té době jsem se dozvěděl o Amélii. Měl jsem štěstí, že mě vyškolili.

Co potřebuje znát člověk, který chce ve svém volnu dobrovolně pomáhat?

Dobrovolníka nelze dělat jen tak z ulice. Člověk potřebuje psychologické a etické školení. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se jako dobrovolník dostal na stejné oddělení, kde jsem sám jako pacient ležel.

To byla náhoda?

Naprostá náhoda. Nemocnic a oddělení, kde přijímají dobrovolníky, nebylo ještě před pěti lety tolik. Dnes už je to jinak. Dříve se na člověka dívali jako na nějakého podivína. Personál navíc nevěřil, že je člověk schopný neublížit, že si jenom nehřeje ego.

Jak jste své první návštěvy prožíval?

Cítil jsem satisfakci, když mi někdo říkal, že nevím, jaké to je, když jsem zdravý. Nikdy jsem tím nezačínal rozhovor, ale mohl jsem říct, že to vím.

Snažíte se v takovém okamžiku pacienty nějak uklidnit, nebo jim dávat rady?

To ne. Oni tam nejsou pro mě, ale já pro ně. Vím, jak je dlouhé tam ležet. Nosím jim časopisy, křížovky. Většinou se ptám, jestli si chtějí promluvit. Povídáme si o všem možném, což je na mé práci nejkrásnější. Lidé mě velmi obohacují.

Kam docházíte dnes a jak to tam funguje?

Teď jsem dostal na starosti onkologicko-dermatolo-gickou kliniku. Je to úplně jiná sorta lidí a onemocnění. Rozhovory jsou takové veselejší, možná povrchnější. Lidé zde nemají takovou potřebu se otevírat. Já je nenutím. Od toho tam nejsem. Jsem tam proto, abych jim zkrátil čas v nemocnici.

Co vám vaše dobrovolnictví přináší?

Cítím potřebu něco životu vrátit. Žiji přesčas. Splácím to a navíc mě to nabíjí. Člověk k tomu ovšem musí přistupovat s velkou pokorou. Jako starý chlap, který chodí na oddělení, jsem asi výjimka. Většinou jsou to studentky medicíny. Je krásné vidět, že spousta mladých lidí o to má zájem.

Oceňoval jste, když jste sám ležel v nemocnici, že za vámi chodili dobrovolníci na návštěvu?

Před sedmi lety tato služba ještě nefungovala. Chodila za mnou rodina. Moje nemoc je nevyléčitelná. Je to konečná. Pouze ji oddalujeme chemoterapiemi. Loni jsem byl na další transplantaci kostní dřeně. Nastaly komplikace, takže mi vyřízli i chlopeň v srdci. Určitě bych to teď ocenil.

Nepřekvapí pacienty, když si s nimi přijde někdo cizí povídat?

Většinou překvapí. Dobrovolník z toho někdy může být trochu frustrovaný. Prošel školením, už se těší a trochu i bojí, když má vlézt do pokoje a začít si povídat. Lidem rozdáváme letáčky s informacemi.

Našel jste si mezi pacienty i přátele?

Nedá se říct úplně přátele, ale potkal jsem mnoho sympatických lidí. Setkání s nimi mě velice obohatila. Pětaosmdesátiletá paní, o které si člověk může myslet, že už má Alzheimera, mi začala přeříkávat Šrámka od A do Z, jakoby stála na jevišti. Jiný člověk mi vyprávěl, jak si založil vinohrady, popisoval všechny odrůdy.

Zdroj: Archiv spolku Amélie

Jak se s vaší nemocí vyrovnala rodina?

Samozřejmě těžce. V dobách, kdy nemoc spala, jsem neměl žádná omezení. Chodil jsem na plný úvazek do práce. Když jsem už nemohl běhat, začal jsem chodit na pouti.

Kam jste všude šel?

Doletěl jsem si do Španělska a vyrazil pěšky tisíc kilometrů do Santiaga de Compostella. Loni jsem šel z Prahy do Říma přes Alpy. To bylo docela hezké. Teď už mám jako kardiak vyšší dušnost. Plánujeme už jen menší výlety, zhruba 200 kilometrů.

Kam plánujete vyrazit příště?

Vyrazíme z polského Křešova do Kutné Hory, na původní svatojakubskou pouť.

Doporučil byste dobrovolnictví i dalším lidem?

To závisí na osobním rozhodnutí. Nedá se do toho nutit. Stát a další instituce by mohly udělat nějakou osvětu. Slyšel jsem, že v Rakousku je dobrovolníků skoro stejně jako pacientů. Chodí lidi navštěvovat úplně běžně a nikdo se tomu nediví. Naše společnost k tomu také dospěje. Oddělení by se měla renomovaným dobrovolnickým organizacím více otevírat.

Čtěte také: Steve Gove: Češi a Skotové mají stejný smysl pro humor