Jan „Protheus" Macků je unikátní tvor. Část svého času je k vidění v zelené barvě. Pracuje totiž na Katedře lesnických technologií a staveb na lesnické fakultě České zemědělské univerzity. Druhou část svého času se převléká převážně do černé, nasazuje masku a bere do ruky mikrofon. O víkendech se z něj totiž stává frontman psycorové kapely DYMYTRY.

Žijete dvojí život?

Stoprocentně, spíš trojí, řekl bych. Dělám dvě zaměstnání, která obě považuji za poměrně vyčerpávající, zejména psychicky. Neskládám sice cihly, ale pracovat na univerzitě, předávat něco studentům a zároveň něco sám tvořit, je těžké. To samé platí pro kapelu. To jsou dva životy. Třetí žiju doma jako táta od rodiny.

Oddělujete ty životy, nebo se mezi sebou prolínají?

Nikdy jsem nic cíleně neodděloval ani neprolínal. Přijde mi, že to člověk nemusí řešit. Snažím se dělat všechno poctivě na sto procent. Někdy musím samozřejmě něco upřednostnit, ale tak to prostě je, to se nedá nic dělat.

Poznávají vás studenti?

Jasně. Tím, že hrajeme v maskách, tak to není tak zásadní, ale vědí to, občas se pochechtávají. Jen jednou se mi stalo, že přišla slečna na zkoušku, já jsem ji bohužel do indexu nic nenapsal. A ona řekla, že když už jsem se jí nepodepsal do indexu, tak jestli jí podepíšu alespoň plakát. Chodí studenti na koncerty? Stává se docela pravidelně, že se se studenty vidíme na koncertě. Dokonce vedu jednomu bakalářku. Ten má od DYMYTRY naprosto všechno. Dokonce věci, o kterých ani nevím, že je máme. Je to hezký.

KAPELA má množství fanoušků, říkají si DYMYTRY rodina. Podle Jana Macků čítá fanklub momentálně i několik tisíc lidí.

Jak jste se dostal k hudbě?

Mám oba dva rodiče profesionální hudebníky. Moje matka je špičková operetní zpěvačka. Kdo má rád operetu, tak jméno Galla Macků musí znát. Svého času byla persona numero uno v operetě. Učí teď na konzervatoři.

Co váš otec?

Můj otec je profesionální bubeník, učí také na konzervatoři. Takže je to jednoduché. Začal jsem jako bubeník, připravoval jsem se na státní konzervatoř. Bylo to ale zrovna ve věku, kdy jsem si jako puberťák se svým otcem nerozuměl. Na konzervatoř jsem nešel, abych mu předvedl, že se jím nenechám ovlivnit. Vybral jsem si gymnázium.

Nedostal jste se někdy s rodiči do sporu kvůli hudbě?

Přeci jenom děláte naprosto odlišný žánr, než je opereta… To je pravda, navíc matka je původně vystudovaná operní zpěvačka. Takže my jsme pro ni na úplně druhém konci spektra. Ale ona má velmi mladistvý způsob přemýšlení i náhled na svět. Od počátků nám fandila. Táta byl trošku odměřenější, pro něj tohle skoro není muzika. Ale po čase, když viděl, že máme úspěch, tak taky poznal, že i metalem se dají bavit lidé.

Učila vás matka zpívat?

Učí mě dodnes, nedává mi už základy, ale pomáhá mi. Mamka mi hlas oprašuje, abych ve čtyřiceti nebyl bez něj.

Nemáte strach, že byste mohl o hlas přijít?

Jasně, že mám. Mám velký strach, že bych o něj mohl přijít. Ale už na tom nejsem jako před lety, mám praxi. Dobře vycítím, když je nějaký problém, ať už nastydnu nebo cokoliv. Vím už docela, co s tím. Ale jsou situace, kdy si říkám, že bych si během koncertu potřeboval dát pauzu a jít za maminkou. Říct jí, co se mi děje.

Kapelu DYMYTRY jste zakládal?

Ne, do DYMYTRY jsem se dostal na základě konkurzu. Už předtím působili, myslím, asi dva roky. Trvalo ale dlouhá léta, než jsme se nějak prosadili. V podstatě něco, čemu se říká profesio-nální kapela, jsme dva, možná tři roky. Předtím to bylo deset let objíždění klubů za pivo a párek.

Proč hrajete v maskách?

Dobře si pamatuju chvíli, kdy jsme to vymysleli. Odehráli jsme s DYMYTRY dva koncerty bez masek, jeden v Praze a jeden v Krumlově. Tam tehdy dali šanci začínajícím kapelám, hrálo jich tam asi 20. Pak jsme jeli do Prahy a říkali si, že to asi nemá smysl, že všechny kapely hrály dobře a poměrně podobně. Nevěděli jsme, co máme dělat. Plácnul jsem, tak co kdybychom hráli v maskách?

Mají masky nějaký význam?

Chtěli jsme se tenkrát odlišit, čili jde o image. Jejich podobu dělal maskér Národního divadla, je to jeho tvorba. On je velký fanda do hmyzu. Tak si myslím, že se inspiroval tím. Někdo zase říká, že vypadáme jako predátoři. Já tam ale vidím prvky hmyzu.

Je pro vás hudba ventil, u které se odreagujete?

Poslouchání určitě. Ale kdo přešel z amatérského hraní do profesionální scény, tak ví, jak se to změní. Muzika je naše práce. Když člověk musí přinést každý měsíc peníze domů, tak se na hudbu začne dívat jinak.

Jak jste se dostal k lesnictví?

Můj děda byl lesák, učil na lesní škole pro hajné a byl velikým srdcařem. Ten mě k tomu přivedl. Když jsem vybíral školu po gymnáziu, rodiče ze mě chtěli mít právníka. Myslel jsem si, že tam mě nevezmou, ale oni mě vzali. Já na práva ale nakonec nechtěl, tak jsem šel na lesárnu po dědovi. Táta se mnou tehdy nemluvil asi půl roku. Jsem šťastný lesák a musím říct, že kromě zkoušky z chemie v prvním ročníku jsem ani jednou nezalitoval, že jsem šel právě tam. Navíc tu máme výborné zázemí.

Co přesně na fakultě děláte?

Udělal jsem si doktorát z lesnické mechanizace. Zabývám se tedy lesnickými stroji. Jednak učím a jednak se věnuju aplikovanému výzkumu. Před nedávnem jsme například dali dohromady kombinovaný stroj.

O co jde?

Je to kombinace stroje, který umí kácet stromy, a stroje, který je umí z lesa dostat. Navrhoval jsem lesnický naviják. Chystáme se, že bychom vyvíjeli nový stroj pro zalesňování, pro obnovu lesa. Na fakultě máme skvělé možnosti. Odpočinete si někdy? Občas si připadám jako blázen. Nezastavím se, pořád přemýšlím. Hlavně obdivuju svojí manželku.

Jan Mackůpochází z Prahy, bydlí v Horoměřicích
má doktorát z oboru Lesní mechanizace
pracuje na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity
současně je zpěvákem a textařem psy-core skupiny DYMYTRY
jeho matka je známá operetní zpěvačka Galla Macků

Čtěte také: František Kolman: V sedmnácti letech jsem musel narukovat do wehrmachtu