Helena Medková: Poznala jsem, co je to být uprchlík a začínat úplně znova

Helena Medková, roz. Cinybulková se narodila 10. února 1946. Prožila krásné dětství a odmalička byla vedena k hudbě a hře na klavír. Na základní školu chodila v padesátých letech, což byla politicky a společensky velice složitá doba. Už jako dítě si uvědomovala, že to, co se říká doma, se neříká ve škole. „Já si pamatuju, že doma se spousta věcí říkala šeptem. V předškolním věku jsem si například myslela, že Moskva je sprosté slovo, protože se to jenom šeptalo.“ 

Studenti letos zpracovali 75 příběhů pamětníků 20. století

Natoupila na AMU 

Po šesti letech na konzervatoři se paní Medková rozhodovala, jestli bude hudbu studovat dál, nebo půjde učit. Protože si nebyla jistá, jestli má dostatečný talent, šla se ukázat významnému českému pianistovi Ivanu Moravcovi. „Byla jsem mu zahrát a on řekl, že by to se mnou zkusil. On totiž začínal od toho roku učit na vysoké škole.“

 Nastoupila tedy na Akademii múzických umění (AMU) do jeho třídy. Byl to právě Ivan Moravec, který ji seznámil se svým kamarádem Ivanem Medkem, oba byli o generaci starší než ona. Studium klavíru je osamělé a mladá Helena měla radost, že našla přátele, od kterých se mohla učit, vážila si jich a vzhlížela k nim. V roce 1968 ovšem Ivan Moravec nečekaně emigroval. Do ČSR alespoň vzkázal Ivanu Medkovi, ať se postará „o to děvče, které zůstalo v Čechách samo“.

Změna místa připomínající listopad 89 některým pamětníkům vadí

V pětadvaceti se nechala pokřtít

 Ivana Medka obklopovala zajímavá a inspirativní společnost a Helena Medková si v ní našla spoustu přátel. V tomto převážně křesťanském prostředí se cítila tak šťastná, že se v pětadvace- ti letech nechala pokřtít.

Po roce 1968 nastalo období normalizace. Neznamenalo to ovšem návrat k normálu, ale k pokrytectví, lhaní a udávání. S tím se nechtěla smířit skupina lidí, která vydala prohlášení později nazvané Charta 77. Ty, kteří podepsali Chartu 77 v první vlně, režim krutě postihl. Byl mezi nimi i Ivan Medek, jehož ihned propustili ze zaměstnání. Signatáři byli neustále kontrolováni, předvoláváni k výslechům, a nabízeli jim dokonce vystěhování. Rakouský ministerský předseda Bruno Kreisky tehdy nabídl všem signatářům Charty 77 azyl.

Pamětník Jaromír: Děda jako poslanec jezdil s Masarykem do vídeňského parlamentu

Nevěděli jsme, jestli se ještě někdy uvidíme 

Jednou odpoledne si zavolali Ivana Medka opět k výslechu. Když se připozdilo, nabídli mu, že ho odvezou domů. Naložili ho do auta, odvezli do lesa a tam ho surově zbili a nechali ležet. To byla poslední kapka a Ivan se rozhodl pro emigraci. „Byli jsme velmi dobří přátelé, ale když řekl, že odjede, tak jsme nevěděli, jestli se ještě někdy uvidíme.“ Než Ivan Medek emigroval, zeptal se Heleny, jestli by také nezkusila vycestovat na Západ. Řekla, že ano. „To je tak všechno, co jsem mohla slíbit. Protože vyjet v sedmdesátých letech na Západ bylo prakticky nemožné.“ Heleně Medkové se to ale podařilo díky kamarádce, japonské houslistce, která tou dobou koncertovala v Německu a poslala jí pozvání. Helena Medková nikomu nic neřekla, rodiče si mysleli, že se vrátí na Silvestra domů. Nevrátila se.

Když Helena Medková překročila hranice, neměla doklady, musela si zažádat o azyl, ale jako důvod nemohla uvést pronásledování. Učila na střední škole a nemohla doložit, že by ji komunisté ničili, vyslýchali nebo zavírali. Azyl dostala díky tomu, že se přihlásila jako žena Ivana Medka. „Já jsem poznala, co to je být uprchlík, co to je žít z podpory, co to je být neza-městnaný… najednou začínáte úplně znova. Ale bylo na tom také krásné, že jsme začínali znova spolu. S Ivanem.“

Besedy přiblíží projekt Národní kronika se vzpomínkami pamětníků

V Rakousku si našla práci v hudební škole 

Ve Vídni se Ivan Medek přihlásil do Hlasu Ameriky. „Hlas Ameriky jako oficiální americká vysílačka měl za úkol informovat svět o dění ve Spojených státech amerických. Takže zprávy o tom, co se děje v Československu, byly spíše výjimkou, a bylo třeba je tam protlačit.“ Ivan Medek díky kontaktům, které měl, přinášel aktuální zprávy o dění v Československu, že existuje odpor, že jsou lidé, kteří se snaží bojovat proti režimu, a jak se k nim režim chová. Helena Medková si našla práci v hudební škole a později na konzervatoři města Vídně. Kromě toho, že učila, pomáhala svému muži s šířením informací. „To znamená, že jsme texty, které jsme dostávali, večer po práci přepisovali, rozmnožovali, překládali, strkali do obálek a posílali do různých redakcí a institucí.“ 

Po revoluci v roce 1989 se manželé Medkovi do Československa vrátili alespoň na vánoční svátky. V Rakousku měli práci a domov, v Praze nic. „Takže všechno zůstalo při starém až do roku 1993, kdy zavolal do našeho vídeňského bytu pan prezident Havel, jestli by Ivan nenastoupil u něho na Pražském hradě v kanceláři prezidenta. Nastoupil tam a byl tam celých šest let jako kancléř.“

Miroslav Stibr: Havel k nám Na zábradlí tajně utíkal z Hradu na dvojku vína

On bydlel na Hradě, ona zůstala ve Vídni

Helena Medková zůstala ve Vídni, kde měla svou práci. „Na mě tady nikdo nečekal. Začínat potřetí v životě znovu od nuly taky není legrace.“ Ivan Medek bydlel na Hradě, paní Helena ve Vídni a jezdili se navštěvovat. „Umíte si představit, jak to bylo krásné? Já jsem se pořád těšila. Do Prahy jsem se těšila za ním a z Prahy jsem se těšila do své milované Vídně. A ve vlaku, co já jsem toho přečetla!“

Na Silvestra 1998 skončila práce Ivana Medka na Pražském hradě. Oba ale stále žili odděleně. Teprve když manžel v roce 2003 onemocněl tak, že potřeboval její pomoc, přestěhovala se na trvalo do Prahy, kde žije dodnes. „Zaplať pánbůh, co jsem se v životě naučila, to mohu použít. Jsem za všecko moc vděčná. Protože jsem toho dostala, ani nevím jak. Zaplať pánbůh. Hodné rodiče, hodného muže, zdraví i krásnou práci.“

Pro Paměť národa s pamětnicí natáčel Vít Pokorný.

 V příštím díle seriálu představíme pamětnici bombardování Kralup nad Vltavou Danuši Hanauerovou.

Pamětník: Tebe soudruhu zajímá tak akorát pivo a přečíst si kousek Rudého práva