Svou kariéru jste zasvětila onkologii. Proč jste si vybrala právě tento obor medicíny?

V našich podmínkách státní medicíny je slovo kariéra trochu troufalé. Onkologii jsem si opravdu vybrala hned na začátku, protože jsem věděla, že to je těžký, v polovině osmdesátých let, díky limitovaným léčebným možnostem, také značně outsiderovský obor, ale s obrovskou perspektivou do budoucnosti. Můj odhad se myslím, zcela naplnil.

Jak jste se dostala až ke specializaci na karcinom prsu?

Karcinom prsu je nejčastější ženský nádor a kromě medicínského rozměru, má řadu dalších konsekvencí. Prs je významný ženský atribut související s mateřstvím, sexualitou, sebevědomím.

Na rozdíl od některých jiných solidních nádorů to je systémová nemoc, která má spoustu přesahů do oblasti psychických, rodinných a sociálních problémů. Léčba vyžaduje dotknout se všech těchto stránek nemoci a tento komplexní přístup, pokud možno, ušít na míru každé jednotlivé pacientky. Je to velká výzva. Pořád se učím.

Ke studiu medicíny vás prý přivedl spasitelský komplex. „Trpíte" jím stále?

Ano, vždycky jsem věděla, že se chci věnovat nějaké pomáhající profesi, ale dlouho jsem neměla jasnou představu jaké. Jsem ráda, že mě rodiče nasměrovali k medicíně a mně se jí, i přes velmi pokaňkaný kádrový profil, podařilo vystudovat. Když přemýšlím, co všechno přispívá k tomu, že jsem v životě šťastná, tak je to určitě moje šťastné manželství, moje tři skvělé děti a potom právě povolání, které mě teď ke stáru sice dost fyzicky ničí, ale jinak moc naplňuje. Asi bych ani teď nevolila jinak.

Medicínu jste vystudovala s červeným diplomem. Nadchlo Vás studium lékařství od začátku?

Ano, studentská léta na medicíně byla báječná, potkala jsem řadu skvělých učitelů i spolužáků. Samé jedničky, to byla jistě určitá forma psychické úchylky, taková obsesivní neuróza. Rodiče se mě už na gymnáziu, kde jsem měla stejný problém, snažili přesvědčit, že to zbytečně přeháním. Dnes můžu učit mediky ve věku mých dětí na stejné lékařské fakultě, kde jsem studovala.

Onkologie je psychicky náročná disciplína, medicína stále neumí vyléčit všechny druhy rakoviny. Jak k tomu jako lékařka přistupujete?

Onkologie je obor, kde je třeba úzce spolupracovat s řadou kolegů z jiných disciplin, protože zhoubný nádor se může objevit kdekoliv. To vede k trvalému vědomí, že sám člověk mnoho nezmůže. Léčebné možnosti jsou stále omezené a zvláště v případě rozsáhlých nebo agresivních nádorů pacienty vyléčit neumíme.

To je druhý zdroj onkologické pokory denně si uvědomujeme, jak jsou naše možnosti limitované. Na druhé straně jsem mohla zažít obrovský rozvoj oboru a vidět, jak dosud nevyléčitelné malignity umíme najednou vyléčit a jiným nemocným zásadně prodloužit život v dobré kvalitě. Snažím se o osobní vztah k pacientům, a tak se mě i osobně dotýká nepříznivý vývoj jejich nemoci. Snažím se pro ně udělat všechno, co je v současné době možné.

Naplňuje Vás Vaše práce a co Vás na ni nejvíce baví?

Přes všechny obtíže spojené s oborem jako takovým i podmínkami v českém státním zdravotnictví mě moje práce pořád moc baví. Znova a znova se pokoušet obelstít rakovinu, toho velmi záludného protivníka, je dobrodružné a vzrušující.

Dlouhodobě se věnujete osvětě, vystupujete v médiích, podporujete různé kampaně. Jaké mýty o rakovině prsu mezi lidmi stále přežívají?

Myslím, že k tomu, aby byl vztah mezi lékařem a zdravotníkem rovnoprávnější, pomůže lepší porozumění vlastní nemoci pacienta. Z toho důvodu se snažím systematicky pracovat na edukaci a osvětě v rámci jednotlivých onkologických diagnóz. Nedělám si iluze, že by si zdravý člověk studoval informace o nádorech, ale v době kdy onemocní, potřebuje velmi rychle dost přesných informací o své situaci, aby se mohl správně rozhodnout. Onkologie je totiž v tomto smyslu akutní obor. Léčba musí proběhnout včas, aby byla zachovaná naděje na uzdravení anebo dlouhodobé přežití.

Začínají se o sebe lidé více starat, dbají na preventivní kontroly, dělají si samovyšetření?

U karcinomu prsu znamenal obrovský posun v záchytu časných stádií screening , který u nás velmi dobře funguje, i když stále nezahrnuje celou vhodnou ženskou populaci. Zcela se změnil profil stádií nemoci v době diagnózy, dnes převažují velmi časná stádia s dobrou nadějí na úplné uzdravení.

Screening ale vůbec nezměnil počet nemocných žen, které přicházejí pozdě, ve fázi metastáz. Ty na vyšetření nepřišly včas před dvaceti lety a nepřijdou ani dnes. Nová generace, narozená v osmdesátých letech, je velmi zodpovědná, rozumí tomu, že musí o své zdraví pečovat a rizikové orgány kontrolovat. To je velká naděje do budoucna.

Jaké šance na přežití má dnes žena či méně pravděpodobně muž, kterým diagnostikují rakovinu prsu?

Přesto, že se celkové přežití, díky novým léčebným možnostem významně zvýšilo, úspěch závisí na pokročilosti nemoci v době záchytu i agresivitě onemocnění. Obecně lze ale říci, že nemocná s malým časným nádorem, bez postižení uzlin, má naději na úplné uzdravení, které se začíná u některých typů karcinomu prsu limitně blížit 100 procentům pravděpodobnosti, že se uzdraví.

Naopak naděje na uzdravení pacientky, která přijde s pokročilým onemocnění, které kromě prsu, uzlin v podpaží postoupilo ještě do některého z dalších orgánů, je stále mizivá. Život takové nemocné, ale umíme významně prodloužit.

Jak rychle jde v tomto ohledu medicína kupředu?

Naštěstí velmi rychle. Do výzkumu nových léků se na celém světě investují nepředstavitelné částky a každý rok se objeví řada nadějných léčebných metod.

Od května se podílíte na kampani Nejsem na odpis, která se věnuje onkologickým pacientkám. Co je cílem kampaně?

Název kampaně, kterou spustila pacientská organizace Onkounie, mě nejdříve trochu vyděsil. Smyslem je, takovýmto trochu drsným způsobem, upozornit na nově vznikající významnou skupinu žen, které jsou sice v nevyléčitelné fázi karcinomu prsu, ale díky moderním možnostem léčby žijí dlouhé měsíce a roky s velmi dobrou kvalitou života. Pracují, starají se o rodinu, nikdo by nepoznal, že jsou nemocné, vypadají báječně, ale stále nad nimi visí Damoklův meč nejistoty, jak dlouho stabilizovaná fáze nemoci vydrží.

Jaký život mají pacientky s metastatickou rakovinou prsu?

Určitě složitý. Nemocné potřebují, kromě dobré lékařské péče, také psychologickou pomoc, často rodinou terapii, sociální pomoc. V povědomí mnoha laiků, ale bohužel i odborníků, stále přetrvává představa, že pokud je nádor ve fázi metastáz, je to terminální úsek nemoci, který už nemá smysl léčit, nebo do jehož terapie není třeba investovat.

Jak je to doopravdy?

Realita je zcela odlišná. Onkologická paliativní léčba nemocné život efektivně prodlužuje, a velké části nemocných zajistí život, který se neliší od toho, který vedou zdravé stejně staré ženy. Věřím, že jednou, a snad to bude ještě v horizontu mého života, bude i rakovina prsu s metastatickým rozsevem zcela vyléčitelná.

Do té doby bychom se ale měli snažit pro tyto nemocné zajistit komplexní péči, která jim život nejen prodlouží, ale i zkvalitní. Velká část pacientek jsou matky. Je zcela zásadní rozdíl, jestli budou muset opustit dvouleté nebo desetileté nebo osmnáctileté dítě.

Petra Tesařová- vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze
- věnuje se klinické onkologii
- působí na Onkologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK
- věnuje se osvětě na poli rakoviny prsu

Čtěte také: Kateřina Vacková: Saháním proti rakovině. Kampaní oslovila i mladé