Podruhé se vdala v 70 letech a svatbu by doporučila každému i v pozdějším věku. Božena Vacíková neztrácí ani ve stáří energii. Svůj čas dělí mezi manžela, počítač a početnou rodinu. Pro Pražský deník zavzpomínala na své dvě svatby i konec války v motolské nemocnici, kde byla nasazená. Střelba před nemocnicí, ranění na chodbách a výpomoc na operačním sále. Takový byl začátek května roku 1945. Podruhé jste se vdávala v 70 letech.

S manželem jste se znali z mládí, nebo jste se dali dohromady až později?

Byla to taková náhoda. Manžel se poprvé ženil v roce 1950 na Staroměstské radnici a já také. On v únoru, já v červenci. Samozřejmě jsme se neznali. Šli jsme ale po stejném schodišti a možná nás oddával i stejný člověk. Život zkrátka běžel. Jemu se narodil syn, mně dva synové. Pak nastoupil osud. Manželovi zemřela v 81. roce žena a já se v roce 1980 rozváděla.

Jak jste se seznámili?

Měli jsme společné známé, Fialovi. Vzali si nás, osamělé, pod svá křídla. Chodili jsme společně za kulturou, jezdili na výlety. Pak jsme se spolu začali scházet sólově, začali jsme spolu chodit a trvalo nám 14 let, než jsme se vzali. Synové se mě tehdy stále ptali, jestli už se Kája vyjádřil. Nakonec se opravdu vyjádřil. Jaká byla svatba? Měli jsme ji v Jinonicích na statku, který majitelé zrenovovali a udělali zde obřadní síň. Bylo to takové zvláštní. Měli jsme menší svatbu, jen my a svědci.

SVATEBNÍ FOTOGRAFIE Boženy Vacíkové a Karla Kabeše. Brali se v sedmdesáti letech v Jinonicích.

Doporučila byste i ostatním vdávat se v 70 letech?

Klidně. I později. Máme dohromady šest vnoučat, sedm pravnoučat a tři syny. Jsme jako v pohádce.

Před důchodem jste pracovala v motolské nemocnici. Jak jste se tam dostala?

Pracovala jsem tam nadvakrát. Když jsem byla mladá, zavřeli nám Němci školy a nastrkali nás do továren. Rodiče o mě měli strach. Ve 42. roce se otevírala nemocnice v Motole. Někteří si mysleli, že to byl lazaret, ale tak to nebylo. Byla to běžná pobočka vinohradské nemocnice. Tam původně pracoval můj tatínek a následně mu nabídli místo v Motole.

Kolik vám tehdy bylo?

To mi bylo 14 let. V mých 18 letech zavřeli školy a tatínek mi zařídil práci v Motole. Ulili tam takto pět totálně nasazených děvčat. Říkali nám totální sazenice. Byly jsme vedené jako pomocnice. Pracovaly jsme v kanceláři. Po válce se kolegyně vrátily do školy. To už se mi nechtělo. Zůstala jsem v nemocnici až do té doby, než jsem čekala rodinu.

Chtěla jste jít studovat, než vám Němci zavřeli školy?

Studium jsem plánovala. Říkala jsem si, že by nebyla špatná zdravotní škola. Později můj manžel nechtěl, abych chodila do práce. Zůstala jsem dlouho doma s dětmi. V Motole jsem měla stále známé, a když se jim uvolnilo místo v přijímací kanceláři, kde jsem původně pracovala, nastoupila jsem zpátky.

Naplňovalo vás to?

Práce v nemocnici mě moc bavila. Když můj táta nastoupil do Motola, prováděl mě nemocnicí. Dnes už je ta budova zbouraná. Zažila jsem prázdnou louku i stav-bu Motola. Zajímalo by mě, jak to tam teď vypadá, když je tam metro.

Jak vypadala stará nemocnice v Motole?

Měli to krásně vymyšlené. Byla tam dlouhá chodba a z ní šly další chodbičky do pavilonů. Na internu, onkologii, chirurgii. Chodilo se krátkým tunelem pod silnicí. Nemocnice stála v kopci. Nemuselo se výtahem ani do schodů. Všechno bylo v přízemí.

Do Motola jste nastoupila za války. Jaká to pro vás byla doba?

Pamatuji si, jak jsme šli 5. května 1945 s kolegyní z oběda a v dlouhé nemocniční chodbě jsme potkaly doktora z gynekologie. Volal na nás, ať jdeme domů, že válka skončila.

Co jste udělaly?

Sebraly jsme se a odešly. Tramvaj nás ještě odvezla na Zámečnici. Dál to nešlo, tam už se střílelo. Všude se sundávaly německé nápisy. Od dětství jsem bydlela u prarodičů na Vinohradech u Riegrových sadů. Už jsem se tam nedostala. Musela jsem se vrátit a přes celou revoluci konce války jsem zůstala u tatínka v Motole.

Jak to v té době vypadalo v nemocnici?

Na chodbě leželi ranění. Bylo málo personálu, tak nás povolávali na operační sály, abychom zapisovali. Poprvé v životě jsem viděla mrtvého. Nikdy nezapomenu, jak to vypadalo.

Konec války jste tedy strávila na operačních sálech…

Z okna nemocnice jsem viděla, jak nějaký chlapec s puškou honil Němce. Zastřelil ho. Všude to bylo nebezpečné. Situace se zklidnila až 9. května. Tramvaje nejezdily, všude byly barikády. Šla jsem z Motola pěšky na Vinohrady. A za dva dny zase pěšky do práce. Tam, kde je teď metro a silnice na Petřiny, tam nic nebylo. Stál tam statek. Nahoru na Petřiny jsme museli cestičkou. Vrátnice k nemocnici byla dole. Na tramvaj jsme chodili dolu na Plzeňskou.

Na jaké období svého života nejraději vzpomínáte?

Nejkrásnější bylo, když byly děti malé a já s nimi byla doma. Mohla jsem se jim věnovat. Nemusela jsem je dávat ani do jeslí, ani do školky. Mladé ženy dnes pospíchají z mateřské, aby rychle nastoupily do práce. Někdy musí, kvůli penězům. Hrozně se ale šidí o ty nejkrásnější chvilky s dětmi. Ráda také vzpomínám, jak jsme s manželem trochu jezdili po světě. Byli jsme v Tunisku, Itálii, dřívější Jugoslávii nebo také v Řecku.

Co vás teď ve stáří nejvíce baví?

Notebook. Dostala jsem ho před lety k osmdesátinám. Vnoučata mi často říkají, že jsem babička jednadvacátého století.

Božena Vacíkovánarodila se 13. června 1928
celý život prožila v Praze
pracovala v provozu motolské nemocnice
v 70 letech se podruhé vdávala, má dva syny

Domov pro seniory Krčdomov byl postaven v roce 1963, v současnosti prochází postupnou rekonstrukcí a modernizací
kapacita domova je 152 lůžek, z nichž pouze 8 pokojů je dvoulůžkových, ostatní jsou jednolůžkové
v rámci volnočasových aktivit můžou klienti pracovat v keramické a výtvarné dílně, trénovat si paměť či se zúčastnit bohatého programu kulturních akcí

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.
Logo Praha 

Čtěte také: Jarmila Sýkorová: Velká čínská zeď ve mně zanechala dojem na celý život