Být dobrým hrnčířem a dělat dobré nádobí není jednoduchá věc, chce to zkušenost a praxi,“ říká pan Štěpánek. Je tak představitelem již šesté generace keramiků Štěpánků. „Začátek podnikání byl docela dobrý, i přestože restituce majetku, tak jak ho zhodnotily předcházející generace Štěpánků, dopadla příšerně. Někdy je to naprosto nepochopitelné. Dokážete původ majetku se vším všudy a dostanete zpět torzo. Ještě že se toho děda nedožil. Navázat na hrnčířskou a tvůrčí tradici byla moje povinnost, takže nezbylo než zatnout zuby a jet,“ kritizuje stav krátce po roce 1989 podnikatel Štěpánek.

Počátkem roku 1991 si otevřel pan Štěpánek vlastní ateliér KERAT v Dejvicích ve Stavitelské ulici. „Můj děda říkával, že řemeslo a jeho umění se má předávat nejen z otce na syna, ale i na další zájemce. Proto jsem v roce 1993 začal spolupracovat se Středním odborným učilištěm Prófum a přijal první učně,“ pokračuje podnikatel. Řemeslo tak bude mít nástupce, příliv mladé krve je nezbytný. Druhá dílna funguje pod vedením tatínka ve Staropramenné ulici na Smíchově. Současný stav trhu a obecné podnikatelské klima hodnotí pan Štěpánek velmi kriticky. „Velmi těžce snáším denní boj s odběrateli, kteřímidluží peníze.

Z pohledu logistiky tady není zavedená distribuce zboží takové povahy, jako je keramika. Část roku tak strávím za volantem, když s plným autem objíždím republiku. Prodávám s minimální možnou marží, ale nemůžujít s cenou na úroveň brakové keramiky, která zapleveluje obchody a obchůdky. Bohužel je tahle živnost volná, takže každý, kdo prošel keramickým kroužkem, se považuje za hrnčíře a keramika, to se ale hrozně podepíše na špatné kvalitě. Nám to pak škodí,“ stěžuje si podnikatel. „Vytrácí se úcta k řemeslu a tradici. Mnohokrát už jsem stál před rozhodováním, zda ještě podnikat,nebo tradici přerušit a počkat na vhodnější dobu,“ říká s hořkostí. Od státu nic nečeká. „Stát nezajímáme, nechce chápat naše problémy. A přitom by stačilo, aby se snížila hranice zlodějny třeba na 500 korun, aby ubyli neplatiči,“ uzavírá panŠtěpánek.