Pražská paroplavební společnost letos slaví 150 let od vzniku. Můžete stručně přiblížit její historii?

Ano, ale neslavili bychom nyní, kdyby v letech 1833 až 1862 nevybudoval Vojtěch Lanna plavební dráhu pro nákladní lodě z Týna nad Vltavou až do Prahy a kdyby od roku 1855 nevyráběla Rustonova strojírna parníky pro Saskou paroplavbu. Tyto lodě však jezdily k odběrateli pouze dolů po řece pod Prahou musely překonat sedm kamenných jezů, přes které proplouvaly vorovými propustmi, a zdolávaly peřeje na dolním toku Vltavy poblíž Hořína každá plavba nového parníku k odběrateli byla dobrodružstvím, o němž psal denní tisk. V roce 1863 musela být do Prahy prodloužena Buštěhradská dráha, která zaručila zásobování parníků kamenným uhlím z Kladenské pánve. Málo se ví, že založení Pražské paroplavební společnosti bylo v roce 1865 dokonale načasovaný podnikatelským záměrem propojujícím výstavbu vodní cesty, dostupnost energetických zdrojů, disponibilní kapitál a poptávku. Společnost byla ustavena v březnu 1865, kdy si rovněž objednala první loď, čtyřicetimetrový parník Praha. Ten poprvé vyplul na hladinu Vltavy 26. srpna 2015 v 9 hodin ráno od Doubkovy cihelny na Zderaze.

Kdo společnost založil?

U zrodu společnosti stál František Dittrich, který patřil mezi přední osobnosti českého politického života v Praze a mezi výtečné znalce Vltavy. Paroplavba od něj do své firemní kultury získala národní a společenský rozměr podnikání. Smyslem fungování firmy nebylo a dodnes není jen zhodnocení majetkových podílů akcionářů. Společnost prosperovala za Rakousko-Uherské monarchie, přežila obě světové války, období budování socialismu i normalizace. Od roku 1961 byla převedena pod pražský dopravní podnik jako závod Osobní lodní dopravy. Nový impulz rozvoji firmy přinesla privatizace v 90. letech minulého století. Od roku 1991 je Pražská paroplavební společnost součástí sítě firem Evropské vodní dopravy.

Jaká je v Praze tradice plavby po Vltavě?

Lodě známe již z nejstarších vyobrazení Vltavy v Praze. Do Prahy připlouvaly po proudu vory, nákladní šinágly se zbožím na trhy i cestujícími. Proti proudu byly lodě vlečeny koňmi. Ale rozvoj osobní lodní dopravy na dolní Vltavě byl neodmyslitelně spjat s budováním splavné vodní cesty. Zásadními mezníky bylo vybudování plavebního kanálu kolem Císařského ostrova a zdymadla v Podbabě postaveného v letech 1899 až 1902, dále stavba deset kilometrů dlouhého Hořínského laterálního kanálu obcházejícího peřeje na dolní Vltavě a umožňující pohodlnou plavbu z Prahy do Mělníka, který byl vybudován v letech 1897 až 1905. A klíčová byla dostavba Smíchovského zdymadla, které v roce 1921 umožnilo proplouvat Prahou Paroplavba v tomto roce svezla historicky nejvyšší počet cestujících. Díky prozřetelnosti našich předků, kterým se podařilo Vltavu v Praze splavnit, dnes nemáme z pohledu plavby žádná omezení. Parníky ze sousedních Drážďan při suchém létu, jaké zažila střední Evropa letos, velkou část prázdnin stály.

Kam všude se může člověk s vašimi loděmi projet? Pořádáte i delší plavby, než jenom po Praze?

S Paroplavbou poznáte dokonale celou Vltavu nejen v Praze, od Vyšehradu po pražskou ZOO, přes Vltavské zrcadlo pod Národním divadlem a Čertovku v okolí Kampy, Pražské Benátky, vodní tunel pod Juditiným mostem, ale i nádherné vltavské úseky od Slap až po Mělník. Naše parníky ale zaplouvají příležitostně i dále na Labe, například do Drážďan. Naše historická přístaviště v centru Prahy kopírují logická místa, kde se dříve vyvazovaly vory a překládal náklad z lodí. To nejstarší je na Rašínově nábřeží pod Tančícím domem, další pod Smetanovým nábřežím u Národního divadla. Vyplout můžete také od Čechova mostu z konce Pařížské třídy a od Karlova mostu na Kampě. Lodě s posádkami je možné si pronajmout i soukromě a trasu si bez omezení určit.

Máte ve flotile jenom historické lodě, nebo i nově postavené?

Historicky nejcennější jsou jednoznačně bočnokolesové parníky, které byly díky své výjimečné zachovalosti prohlášeny kulturními technickými památkami. Většina motorových lodí potom pochází ještě z předrevolučního období. Nově byly pro Prahu postaveny naše celodřevěné mahagonové hybridní lodě a elektrolodě a také nejmodernější české lodě Grand Bohemia a Bohemia Rhapsody. Poslední z nich jsme představili letos na jaře a požehnal ji arcibiskup pražský Dominik Duka.

Vaše parníky Vltava a Vyšehrad jsou opravdovými veterány. Jsou celé původní?

Původní jsou z převážné části mají původní trupy, dochovaly se na nich originální parní stroje, původní modřínové interiéry, charakteristická Morganova kolesa i nástavby v nezměněné podobě. Parník Vltava byl vrácen před několika lety do naprosto původního stavu. Parník Vyšehrad, postavený jako Antonín Švehla, tato zásadní renovace teprve čeká. V původní podobě bychom ho chtěli představit 1. května 2018.

Je údržba parníků náročná, i vzhledem k tomu, že jsou kulturními památkami?

Pokud o parník posádka správně pečuje, přežije několik generací. V sousedních Drážďanech jsou nejstarší parní stroje v provozu již téměř 175 let. Není proto důvod, proč bychom i pražské parníky nemohli obdivovat ještě za 100 let, pokud dokážeme zděděné tradice a bohatství našich předků správně předat dalším generacím.

Čím parníky topí, stále uhlím? A co ostatní lodě, projevuje se i ve vašem odvětví trend ekologické dopravy?

Hustá oblaka kouře z lodního parního stroje a kotel parníku „natápěný" uhlím zažila Praha naposledy v srpnu roku 1986. Byl to parník Labe. Od té doby používáme k natápění kotlů lehký topný olej. Provoz parníku tak dnes patří mezi nejekologičtější způsoby lodní dopravy. Zbytek naší flotily je opatřen moderními dieselovými motory, které splňují ty nejpřísnější evropské emisní limity platné například i pro plavbu na švýcarských jezerech. Nejnovějším trendem jsou ale hybridní lodě a elektrolodě a lodě se solárním pohonem. Jsou tiché a nekontaminují vzduch ani vodu. Těm patří budoucnost lodní dopravy nejen na Vltavě v Praze. Šetrnost k životnímu prostředí ale musí být zajištěna i ekologičností přístavišť. Loď musí vypouštět splaškové vody z toalet a lodních kuchyní pouze do kanalizace a používat vhodné čisticí prostředky.

Spousta malých kluků sní o povolání kapitána lodi. Co pro to musí člověk udělat?

K řízení lodi je potřeba oprávnění stejně, jako ho potřebujete k řízení auta nebo letadla. Složit zkoušky řízení malé lodě (do 20 m a 12 osob) je možné na Státní plavební správě. Řízení velkého plavidla ale vyžaduje dlouhodobější praxi. Plavčík, který nastoupí na parník, se stává lodníkem a musí se naučit vázat lana a zaplétat je, učí se palubní práce, lodní nátěry a zámečnické práce. Musí se naučit znát plavební zeměpis, plavební nauku a obsluhovat stroje a zařízení na palubě. Až získá tyto znalosti a dovednosti a naučí se pod vedením zkušenějšího kapitána řídit loď, přistávat s ní a zaplouvat do přístavu, může se přihlásit ke kapitánským zkouškám. Na námořního kapitána je možné studovat i na námořní akademii. Nejbližší akademie jsou v Polsku, Německu a Chorvatsku.

Jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se kapitáni v Praze setkávají? Co třeba populární šlapadla, nenarušují provoz na řece?

Jeden náš zkušený kapitán říká: když jedu na velkém kolesovém parníku, někdy mám sklony zahoukat na menší motorové lodě, když kormidluji menší, jako bych „měl navrch" nad malými sportovními loděmi a přívozy. Pak si sednu na nejmenší šlapadlo nebo rybářskou pramičku a trošku se zastydím, když zjistím, že je to vlastně celé nesmysl. Plavba na řece má svá pravidla. Patří všem, kteří je dodržují a i na hladině Vltavy platí zlaté pravidlo: Chovej se k ostatním tak, jak si přeješ, aby se chovali k tobě. A toto učíme i naše nové plavčíky.

Dříve byli lidé více zvyklí se dopravovat po řece, než je tomu dnes. Je řeka v Praze podle vás dostatečně využitá, například právě z hlediska osobní dopravy?

Osobní doprava po vodě vzkvétala na Vltavě historicky nejvíce od počátku 20. století až do hospodářské krize ve 30. letech. V roce 1921 přepravily parníky PPS během jediné sezóny 2 miliony cestujících. Celkový počet cestujících za dobu celé stopadesátileté existence již přesáhl 100 milionů. Dnes má plavba více poznávací, zážitkový, rekreační a společenský charakter, než pouze ryze dopravní. Na loď jdete se svými dětmi, se svými hosty ze zahraničí, zapůsobíte na obchodního partnera nebo si jednoduše chcete užít oslavu nebo společenskou událost s lidmi, které máte rádi. Za velmi praktické považuji přívozy, které mají řadu svých pravidelných cestujících i cyklistů s koly a maminek s kočárky na procházce. Ten poslední „P7" jsme otvírali letos v srpnu a propojil Holešovice s Karlínem přes Ostrov Štvanice. Rychle si našel oblibu a zájem 400 lidí denně, kteří ho využívají, nás příjemně překvapil.

Co je pro Vás největším kouzlem plavby po řece?

Plavba nám skýtá jedinečnou možnost cestování a poznávání. Vltava má nesmírně zajímavé a pestré okolí. Zvolna ubíhající krajina se Vám mění před očima. Pohled na krásy stověžaté Prahy z paluby parníku považuji za jeden z nejkrásnějších na světě. Miluji, když proplouváme trampskými písněmi opředený soutok Vltavy se Sázavou a nádherné bývalé Svatojánské proudy, stejně jako romantický příjezd do královského Mělníka po Hořínském kanálu. Přimhouřím oči a přenesu se na stejná místa před sty a více lety. Plavba po řece uklidňuje, nabíjí nás energií, obohatí nás a dokáže nás i přenést v čase.

Jsou „lidi od vody" hodně stmelená komunita?

Práce na vodě a kolem ní má nepopiratelné kouzlo, které dokáže člověka pohltit. Na lidi od vody se můžeme s jistou nadsázkou podívat jako na zmenšený model celé naší společnosti. Najdete ty, kteří si sympatizují, podporují se a jiné, kteří jsou ve střetu zájmů, občas řeší i ostré spory a do hospody by spolu na pivo nešli. U konkurenčních podniků je to přece běžné dodnes, a to v jiných oborech. V našem archívu se dochovala řada úsměvných záznamů z dobového tisku. Od zahájení Paroplavby to na řece občas zajiskřilo mezi posádkami parníků a voraři, kterým byla leckdy řeka malá. Konkurenční lodní společnosti bojovaly mezi sebou kalým i nekalým způsobem, místo aby udržely nadhled a vzájemně se dokázaly inspirovat.

Dá se v Praze najít „loďařská" hospoda?

Loďařských hospod a hospůdek, kam chodili kapitáni parníků, šífáci, převozníci, voraři, rybáři, mlynáři, ale po tréninku třeba i veslaři a cyklisti, kteří jezdí po vltavských březích, je v Praze spousty. Najdeme je často přímo v blízkosti Vltavy. Mají dobrou kuchyni, točí dobré pivo a z jejich stěn dýchá atmosféra a historie i dozvuky vltavského folkloru. Mezi nejznámější patří třeba restaurace Vltava. Sem chodí denně na oběd posádky parníků PPS. Hospůdka má výbornou rybí kuchyni, na pivo sem často chodíval i pan prezident Havel, který nahoře na Rašínově nábřeží bydlel. Plánujeme dokonce ještě letos vydat praktický slovník vltavského slangu. Mimochodem, více, co je čepajmr, šrek nebo landštek?

Mohl byste čtenářům doporučit zajímavé akce, které ve zbytku sezóny plánujete?

Mezi ty nejzajímavější patří bezesporu výstava Umění paroplavby po řece Vltavě 1865-2015 v Národním technickém muzeu. Představuje totiž fenomén v mnohém významnější, než si dnes dovedeme představit. Ojedinělé spojení historických dokumentů, autentických lodních součástí, plejády modelů slavných lodí, jejichž vzhled lze porovnat s podobou, jakou tato plavidla získala na obrazech vrcholných představitelů českého malířství 19. a počátku 20. století, představuje expozici v České republice dosud velmi neobvyklého typu. Oslovuje milovníky umění i techniky a ukazuje, že tyto zdánlivě odlišné zájmy lze dobře propojit. Výstavu je možné navštívit až do prvního listopadu, kdy „na dušičky" symbolicky končí. V ten den ale zároveň vychází nádherná kniha Umění paroplavby, která nám zůstane napořád.