Z ateliéru sochaře vyjde jen sádrový nebo hliněný model v měřítku jedna ku jedné (mluvíme o soše, která má být bronzová, nikoliv o soše ze dřeva nebo z kamene). Je nasnadě, že pokračovat v práci sochaře, tedy dotáhnout jeho umělecký záměr do finální podoby, vyžaduje určité výtvarné nadání, prostorovou představivost, znalost fyzikálních vlastností kovů a šikovné ruce.

Ne náhodou se kovolijecké a cizelérské řemeslo dědí z otce na syna. Syn má možnost pozorovat otce při práci, postupně se do ní zapojuje, aby řemeslo nakonec ovládnul sám. To je ideální cesta k mistrovství, k profesi, které si výtvarní umělci váží a bez které se neobejdou. Profese, která korunuje jejich dílo.

Partner sochaře

Jedním z mála pražských kovolijců a cizelérů, je Praze okolo deseti dílen, je Petr Světlík. Na odlévání používá tak zvanou metodu ztraceného vosku. Jak se k tomuto řemeslu dostal? V rodině totiž nikdo tuto profesi nevykonával, jak jsem se dozvěděl.

„Chtěl jsem být automechanikem,“ vzpomíná Světlík. „Maminka pracovala jako uklízečka v sochařských ateliérech, u mistrů Zdrůbeckého a Frýdeckého. Byli z party umělců, kteří chodili hrát fotbálek na Letenskou pláň a setkávají se dodnes. Zdrůbecký mámě řekl, že se otevírá obor cizelér. Věděl, že mě baví práce s různými materiály,“ řekl Světlík.

Součástí výuky oboru cizelér byla i výtvarná výchova, kreslení, byl to tedy obor, který otevíral dveře do světa umění. „Šel jsem se tedy vyučit cizelérem, i když jsem přesně nevěděl, co to obnáší,“ uvedl. Brzy to však dozajista pochopil a byl jistě mámě vděčný, za obor, který mu našla.

Vyučil se v létech 1970 až 1973 v Zukově, což byly závody umělecké kovovýroby. Ještě dříve však tato továrna patřila slavnému Františkovi Anýžovi, který pozvedl běžnou kovovýrobu na umělecké předměty každodenní potřeby. Však také po zásluze o svoji živnost po únoru 1948 přišel. Nicméně tradici, byť v okleštěné podobě, převzal podnik Zukov, který byl líhní všech, nebo skoro všech dnešních úspěšných lidí, kteří tak či tak pracují s kovem.

Co dělá slévač a co cizelér?

close zoom_in „Cizelér opracovává povrch kovového odlitku sochy. Socha se totiž z formy vyloupne v surovém stavu. Její povrch je hrubý, socha se odlije i s nalévacími a vzduchovými kanálky, kterými uniká při vlévání kovu vzduch. V tomto stavu má socha ke konečnému uměleckému dílu ještě hodně daleko,“ vysvětluje kovolijec a cizelér v jedné osobě Petr Světlík.

Přemýšlím, zda je složitější vznik sochy popsat nebo práce na soše samotná. Nicméně se o popis pokusím, neboť mým cílem je čtenáře s tímto procesem seznámit, přiblížit mu ho.

Tak tedy sochař dopraví do slévačovy dílny sádrovou podobu sochy. Ta může být vysoká pár centimetrů, ale i několik metrů.

Tvůrce sochy si se záludnostmi profese slévače a cizeléra hlavu neláme, jeho dílo je výsledkem tvůrčí fantazie, však právě tím se liší umělecká tvorba od sériové výroby, kde konstruktéři pracují tak, aby výroba byla co nejjednodušší a nejlevnější.

Slévač se nad každou zakázkou musí zamýšlet zvlášť, přizpůsobovat se tvůrčím způsobem požadavkům sochaře, a tak právě proto můžeme o této profesi mluvit jako o umělecké, stejně tak jako o cizelérovi.

Do dílny slévače dorazila sádrová podoba sochy a nyní je řada na něm. Jako první je třeba zhotovit voskový odlitek. K jeho vytvoření je zapotřebí lukoprenová (kaučuková) forma. Do lukoprenu se totiž otisknou i nejjemnější detaily povrchu sochy. Forma musí být ze dvou i více částí, abychom ji mohli rozevřít a vyjmout voskový odlitek.

Pokud je socha velmi členitá, je nutné ji nejprve citlivě rozřezat na jednotlivé části a zvláštní forma se pak sestaví pro každý její díl.

Nyní má slévač díly formy, v nichž je po spojení dutina s obrysy budoucí sochy. Představoval jsem si laicky, že nyní se do ní nalije kov, nechá vychladnout a socha se z formy vylíhne jako motýl z kukly. Zmýlil jsem se ovšem. Socha je v tomto okamžiku ještě v nedohlednu.

Vnitřek formy, otisk sochy, se nyní potře rozehřátým včelím voskem, aby se povrch zjemnil. Pak se obě půlky konečně spojí a dutý vnitřek se vyplní roztaveným včelím voskem. Nyní je třeba odhadnout okamžik, kdy je vosk u stěn formy již ztuhlý, ale jeho vnitřek stále ještě tekutý, aby se dal vylít.

„Je to ta chvíle, kdy okraj vosku v síle dvou až tří milimetrů zesvětlá,“ objasňuje alchymii tohoto řemesla Světlík. Po vylití tohoto přebytečného vosku tvoří skořepinu budoucí sochy slaboučká vrstva vosku.

Údiv laika je plně namístě. Jednak nad šikovností a zkušenostmi řemeslníka a jednak nad tím, kdo takto dokonalý, a přitom jednoduchý, postup vymyslel! Tloušťka stěny vosku je totiž budoucí tloušťka bronzové sochy. Bylo by jistě možné sochu odlít jako masivní bronzový odlitek, ale byla by pak mnohonásobně (a zbytečně) těžší i dražší.

Do voskové dutiny se nyní nalije směs antuky a sádry. Nechá se ztuhnout, a vznikne tak jádro. Sádrová forma se rozebere a světlo světa spatří vosková podoba budoucí sochy. K ní se nyní připojí licí kanálky a odspodu jsou odvzdušňovací kanálky, aby roztavený kov do formy vtékal plynule a zabránilo se tvorbě bublin a mezer.

V této fázi se to vloží do bednění a zalije, tentokráte zvenčí, opět směsí antuky a sádry. Nechá se opět zatuhnout, bednění se rozebere a sádroantukový hranol se zaveze do pece, kde se suší a jak se teplota zvyšuje, vosk vyhoří a zbude jen mezera mezi jádrem a vnějším pláštěm. Tato nepatrná mezera má tvar budoucí sochy.

Po vypálení na 500 stupňů je vše velmi křehké. Teprve nyní se roztaví bronz, směs 75 objemových procent mědi a 25 procent cínu, který se do škvíry nalije. Podle velikosti sochy pak vychládá zhruba jeden den.

Odklepe se vnější forma a konečně je socha na světě! Z její dutiny se vytluče křehká směs antuky a sádry a pak se vše opláchne tlakovou vodou.

Cizelér nastupuje

Ovšem v této podobě je odlitek stále ještě velmi vzdálený tomu, co budeme později obdivovat jako umělecké dílo. Jeho povrch je hrubý, místy může být i děravý a vystupují z něj různé podlouhlé kovové útvary, původně licí kanálky, vtoky, nyní vyplněné kovem.

Vtoky se ořežou a podle modelu se řez upraví, aby povrch odpovídal představě sochaře. Povrch se dále šábruje, čili hladí zaostřenou hranou trojúhelníkového pilníku a puncnou, tupým majzlíkem se upravují nerovnosti na povrchu. „Všechny tyhle speciální nástroje jsem si udělal ještě v učení,“ říká Světlík.

Povrch sochy se zušlechťuje centimetr po centimetru, uspěchat se nedá nic. Někdy se na postup prací přijde podívat i autor sochy. „Někdo rád zkoukne už voskový odlitek, na němž může ještě něco upravit, jiný přijde po odlití sochy,“ říká Světlík, jehož zákazníky jsou přední čeští sochaři.

Pro ilustraci – práce slévače a cizeléra na „hlavě“ v životní velikosti trvá 1,5 měsíce a spotřebuje se na ní pět až osm kilogramů bronzu. „Moje režijní náklady na takovou hlavu dosahují asi 5000 korun,“ vypočítává Světlík, který je na „volné noze“ už od roku 1985 jako člen Fondu výtvarných umělců. „Nebyl jsem na vojně, tak jsem mohl začít pracovat brzy,“ libuje si.

Mistrovy drobnosti

Bylo by asi divné, kdyby se tak výtvarně nadaný člověk, jakým je Petr Světlík, nepokoušel o vlastní tvorbu. Zatím tvoří svoje abstraktní sochy ze dřeva a z kamene, ale chystá se, že si také odlije někdy i vlastní. A jak to bývá, začínal na drobnostech.

close zoom_in Po vzoru Františka Anýže odlévá z kovu novoročenky, drobná umělecká díla, plakety, o rozměru sedm krát čtyři centimetry. Je nasnadě, že každý obdarovaný tímto dílkem se stává vlastníkem hodnotného uměleckého a řemeslného díla.

„Delší dobu jsem je už neodléval, ale letos se do toho opět pustím,“ uvedl Světlík. Ve svém ateliéru má několik takových novoročenek z dílny Františka Anýze, které ho inspirovaly.

Řemeslu vyučil i svého syna Petra, který mu v dílně pomáhá. Na poličkách jsou vystavena i jeho dílka, která vytvořil jako dítě a která mu otec pro radost a na památku odlil. Je až zarážející, jak jsou tato dětská díla podobná výrobkům lidových umělců. Tedy nikoliv co do formy ale do obsahu. Inu dítě vidí svět přirozeně a tím se podobá primitivním umělcům, kteří tvořili intuitivně bez vzdělání.

Ostatně se vzděláváním kovolijců a cizelérů jsme nyní na štíru. „Výuční obor tohoto typu už neexistuje, děti se ho učí jen v rodinných dílnách,“ postesknul si Světlík.

A není divu, vyučit se manažerem je jistě přitažlivější, než řemeslo tohoto typu. Nadaným je pak ovšem odměnou blízkost umění, tedy oblasti dotýkající se nesmrtelnosti a v níž smrtelník obcuje s múzami.

Cizelér Petr Světlík

- narodil se na Tři krále v roce 1955
- je vdovec a má syna Petra
- vyučil se v závodech umělecké kovovýroby Zukov
- čte zejména knihy o přírodě, o umění a vědecko-populární
- jeho koníčkem je práce se dřevem, modelování, malování a výroba šperků
- dívá se rád na vědecko-fantastické filmy, v poslední době se mu líbil film Avatar
- za dovolenou snů považuje pobyt na horách, v zimě i v létě