Zájem o místa určená k hrám dětí roste s jarním oteplením tradičně. Nyní o to víc, že v čele řady obcí, měst nebo městských částí stanuli po volbách noví lidé, kteří chtějí plnit předvolební sliby – a právě změny podoby dětských hřišť patří k těm poměrně častým. Zástupci samosprávy jsou tak nejběžnějšími zákazníky.

Někdy jsou to i developeři, s nimiž mají radnice dojednané vytvoření zázemí pro obyvatele jako podmínku nové výstavby. Občas se pak objevují třeba i požadavky společenství vlastníků, jež například plánuje umístit houpačku na zahradu. Nebo mateřské školy vytvářející malé hřiště.

Převažují ale zakázky od obcí a měst; zvláště tam, kde je nové vedení plné elánu a chce dělat vše jinak než předchůdci. Spíše než výstavbu nových hřišť plánují jejich představitelé rekonstrukce a proměny těch již existujících. Hledají prvky, které budou děti lákat, přičemž je dokážou zabavit dlouhodobě.

A v ideálním případě budou co nejlevnější jak při pořízení, tak i následně: budou potřebovat co nejmenší údržbu a pak opravy. Prostě: chtějí hřiště, které pobaví, zabaví – a také něco vydrží.

Na otázku Deníku, jestli se musí měnit konstrukce herních prvků třeba v závislosti na tom, jak děti tloustnou, vrtí Stašek hlavou: „Ty jsou z hlediska nosnosti předimenzované kvůli bezpečnostním normám natolik, že to zatím nebylo třeba.“

Přesto prý jde o trefu do černého: tloustnutí dětí je obecný problém; nedávné údaje Českého olympijského výboru ukázaly, že v některých disciplínách se výkonnost zhoršila zejména od covidu, kdy se děti nemohly věnovat skupinovým sportům.

„My se snažíme tohle komunikovat ve vztahu k městům a obcím, ale třeba i k ministerstvům,“ připomněl jednatel. Zdůraznil, že aktivní pohyb venku pomáhá předcházet například obezitě, cukrovce či kardiovaskulárním problémům, které se mohou projevit v budoucnu a jsou velmi nákladné z pohledu následné léčby.

Mají-li být děti motivovány k tomu, aby volný čas trávily venku (a ne doma u obrazovek nebo s telefony) musí být hřiště atraktivní a úplně jiná než dřív. Také se zkouší, na dětech, co uživatele opravdu baví a zajímá.

Zmiňoval jste, že spíše než projekty na budování nových hřišť převažují rekonstrukce. Jaký je stav těch původních?

Jsou málo nebo špatně udržovaná a bývají stará 20 až 25 let – v těch lepších případech. Někde hřiště pamatují i úplně jiné doby.

Kovové „zeměkoule“ tedy ještě někde nacházíte?

Pořád. Zeměkoule s obrovskými betonovými základy vyčnívajícími pod nimi je něco, co při rekonstrukcích hřišť opravdu stále vídáme.

I v Praze, nebo spíš na venkově?

Najdou se i po Praze – ale co si vybavuji z poslední doby, třeba v Brně nebo na menších městech je míst, která teprve teď dostávají prioritu, více.

Většinou mezi paneláky nebo vnitrobloky. Aby se to změnilo, ještě zbývá hodně práce.

Jak to při takových rekonstrukcích chodí?

V některých ohledech je to jednodušší postup než vznik nového hřiště s oplocením, zpevněnými plochami a nějakou výsadbou. Když opravujete stávající hřiště, stavební úřad se na to dívá jinak. Proces je to jednodušší a rychleji vede k realizaci.

Zmínil jste rychlost. Když má nyní starosta představu, že se stavem hřiště je třeba něco dělat, stihne to ještě letos – nebo alespoň v nynějším volebním období?

Ve volebním období určitě ano, ale s tím letoškem je to složitější.

Primárně je třeba zaměřit se na to, co říká stavební úřad, ale i jaký prostor se má rekonstruovat, jestli se budou řešit i navazující komunikace, osvětlení a podobně.

S jakými částkami peněz je třeba počítat?

Řada investorů má představu o cenách podle toho, jaké prvky – většinou věžová sestava se skluzavkou – se dají koupit v OBI, Hornbachu a podobně za pár tisíc. Ale co se umisťuje do veřejného prostoru, musí splňovat jiné standardy. Aby mělo smysl budovat hřiště s nějakou herní hodnotou, je třeba počítat s útratou minimálně tři čtvrtě milionu.

Předpokládám, že pak následuje chvíle ticha, hluboký nádech – a slova o tom, že projekt musí vyjít levněji…

Ano, není to jednoduché. Hodně zastupitelů má děti a objevují se spousty názorů. Proto v prvotní studii vytváříme spousty variant, abychom dokázali balancovat mezi tím, co si myslíme, že je podle našich poznatků pro dětské uživatele správně – a na druhé straně řešíme parametry, které nám dává investor. Diskusí, které se odehrávají mezi radními a zastupiteli, sice nejsme účastni, ale pak s výstupy musíme nějakým způsobem pracovat a vracet se v projektu zpátky.

Jaké proměny hřišť většinou navrhujete? Existuje nějaký aktuální hit, nebo spíš osvědčené stálice?

Máme tři základní prvky, které investorovi na počátku říkáme. I s ohledem na to, že v minulosti, před nějakými 15 lety, tu byl obrovský boom laciných hřišť z akátového dřeva – a dnes už patří těm, která rekonstruujeme.

Po zkušenostech s údržbou dřeva chce investor materiály, o které se nemusí starat.

Je to i o designové atraktivitě: udělat hřiště z odolných materiálů neznamená, že se dětem nebude líbit – a má to přidanou hodnotu v tom, že čas se na nich bude projevovat méně než na dřevu. Přírodní hřiště mají své místo, ale rozhodně nepatří do každého vnitrobloku.

V dnešní době hledání úspor se tedy nakonec nesetkáváte se s tím, že investoři žádají řešení, se kterým ušetří?

Hodně se řeší dopadové materiály i další souvislosti. Normy městu říkají, že musí pravidelně měnit písek, aby dodržoval hygienické standardy, pravidelně kypřit kačírek a štěrkové podklady, což jsou finance navíc, které na vstupu úplně nevidíte, ale musíte je zohledňovat v dlouhodobém horizontu. Vedle toho existují povrchy méně náročné na údržbu: různé pryžové granuláty nebo gumové rohože, které ale na vstupu stojí víc.

close Výrobní závod. info Zdroj: archiv společnosti Gartensta plusPraha zoom_in Výrobní závod.

Pro investora je pak důležité, aby si řekl, co je pro něj klíčové: může hrát roli údržba, cena, ale i to, zda se děti ušpiní, nebo ne. Někdy do toho vstupují třeba památkáři, kteří nebývají zastánci umělých povrchů a raději vidí na hřišti písek nebo kačírek.

Co další údržba? Dnešní materiály už se většinou nenatírají – nebo ano?

Určitě je celá škála přírodních materiálů, třeba akátové dřevo, kdy pokud nepřijmete jako investor fakt, že v průběhu času bude chytat šedavou patinu, natírat je třeba. U dětských hřišť musí barvy podléhat REACHi i zdravotním parametrům, musí být atestované, že neškodí a nezpůsobí újmu, i kdyby je děti třeba olizovaly.

Jaký bývá typický materiál moderních prvků?

Většinou je to nějaká forma ocelových stojen s práškovým lakováním, náš dodavatel z Dánska nám nabízí i „zelenou alternativu“ v podobě udržitelných hřišť z recyklovaných prvků vznikajících lisováním peletek z plastů a textilu. Vedle ocelových konstrukcí a tvrzených platů je to materiál, který používáme nejčastěji.

Zmínil je částku tři čtvrtě milionu. Lze přiblížit nějaké typické řešení, které za ni obec či město dostane?

Nechceme dělat hřiště, která vypadají všechna stejně: věžová sestava se skluzavkou a vedle kolotoč. To patří do minulého století. Dnes jsou trendy a to, co děti baví, úplně jinde. Náš katalog má asi čtyři sta stran – a možností, které se nabízejí, je opravdu spousta.

Co tedy při výběru hraje hlavní roli? Cena?

Ano, ta je důležitá. Většinou si ale investoři nechávají od nás poradit. Záleží na tom, pro jakou věkovou skupinu hřiště tvoříme.

To není „pro všechny děti“?

Musí mít nějaké věkové určení: v různém věku baví děti něco úplně jiného – a my to musíme reflektovat. Pro nejmenší děti jsou to herní panely zaměřené na jemnou motoriku, pro předškoláky už jde o jednoduché fyzické a sociální aktivity (například hraní rolí a podobně); u školáků pak responzivní herní vybavení, které s nimi „komunikuje“: zemní trampolíny, točicí prvky, dynamické prvky nebo šplhací prvky, po nichž se někam dostanou.

Doporučení, co mají děti rády, tedy od nás investoři slyší vždy. A pak záleží na prostoru, ceně, materiálu – a dotáhneme to k nějakému celku.

Co to může být za oněch tři čtvrtě milionu?

To jsem uváděl jako minimum. Za to při rekonstrukci může být repase oplocení, výměna některých herních prvků za pokročilejší, obnova povrchů, případně doplnění mobiliáře: například laviček, odpadkových košů; dnes se hodně řeší zastínění.

Ale opravdu nic velkého. V našem katalogu se investorům líbí řada věcí – a pak podle peněz už jen ubíráme. Vzhledem k nejistotě cen na trhu, kdy i náš obor postihla krize se skokovým zvýšením nákladů, je určitě rozumné rozhodnout se stavět dřív než později.

Každá stavební firma vám dnes dá ceny s platností měsíc, dva nebo tři – a tohle nejsou projekty realizovatelné v tomhle časovém horizontu: ty větší se táhnou rok, dva i tři.

Samotné hledání peněz také jistě není jednoduché…

Pomoci mohou dotace, přičemž v tomto ohledu záleží na tom, kdo je naším partnerem: jestli městská část v Praze, nebo malá vesnice, která si v rámci podpory slabších na dotace dokáže sáhnout snáz. Ale nyní jsou dotace do hřišť velmi limitované; de facto žádné.

Na rozdíl od Slovenska, kde také působíme: tam lze využít dotace z Evropské unie, program Zelená sídliska, podporu obnovy vnitrobloků, což by bylo potřeba i u nás: je jich tu spousta zastaralých a obce a města ze svých rozpočtů takové projekty nemohou utáhnout.

V tom bychom se u našich sousedů mohli a měli inspirovat. Před pár dny se objevilo dotační schéma, které má řešit něco obdobného jako Zelená sídliska, ale je to zaměřeno čistě na nakládání s vodou a nějaké výsadby. Ne na aktivní pohyb či něco pro děti nebo pro dospělé. Většina měst to tak platí ze svých rozpočtů, kdy na zastupitelstvech bývají složité diskuse.

Jaká je životnost nově upravených hřišť?

Systém záruk máme postavený podle materiálů, ze kterých jsou jednotlivé sestavy postaveny. Kratší jsou pro pohyblivé prvky, madýlka, jednoduché plastové součástky, které se dají utrhnout, zničit vandaly a podobně. Tady dáváme garanci, že náhradní díly jsou dostupné.

Co se týká životnosti ocelových konstrukcí nebo prvků z tvrzených plastů, dodavatel nám ji zaručuje standardně v horizontu dvaceti let; k tomu se i my přibližujeme. Pokud se bavíme o prvcích ze dřeva nebo jiných přírodních materiálů, životnost může být podobná – jen je s tím spojena údržba, která je nezbytným předpokladem pro to, aby hřiště po takovou dobu vydrželo.

Hřiště, která jsme postavili, nejméně jednou za půl roku kontroluje náš servisní technik. Prověří dotažení lanových prvků, zkontroluje, jestli nechybí nějaké krytky, jestli je povrch v pořádku… Drobné opravy nebo doplnění krytek zajišťujeme bez toho, že bychom to investorovi říkali: nechceme se stydět za to, co postavíme.