Kdo je Marcel Winter?
Narodil se v roce 1948 v Hradci Králové, absolvoval strojní průmyslovku.
V roce 1994 odletěl poprvé do Vietnamu a od té doby tam byl 48krát. Procestoval jako „vyslanec“ českých exportérů všechny tamní provincie. Přispěl k vývozu českého skla nebo traktorů do Vietnamu i k otevření továrny na biohnojiva v roce 2005.
Je nositelem tří vietnamských státních vyznamenání i 16 zlatých medailí z mezinárodního veletrhu v Hanoji.
V Česku úspěšně lobboval za uznání vietnamské komunity jako třinácté oficiální národnostní menšiny. Vedl také kampaň za zdravotní pojištění Vietnamců u VZP a proti vietnamské narkomafii. Je vdovec a má tři děti.

Dnes je Winter rád i za to, že Vietnamci v Praze netvoří žádná ghetta. „Neexistuje žádný panelák plný Vietnamců. Žijí mezi Čechy. Opakovaně též vyvracím rovnítko mezi Vietnamcem a trhovcem. Pestrost jejich profesí je dobře patrná v obchodním centru SAPA, kde najdete řadu restaurací, kadeřnictví, prodejny letenek, autoservis atd.,“ poznamenal. Nesmírnou radost má prý i z toho, „jak dokázala zdravá a chutná vietnamská kuchyně obohatit jídelníček Čechů. Na polévku pho na náměstí Jiřího z Poděbrad dnes chodí bankovní úředníci v oblecích. A to je správná cesta – doplňovat se a vzájemně obohatit,“ zdůraznil Marcel Winter

V celém Česku žije kolem 70 tisíc lidí s vietnamským občanstvím nebo původem. Kolik jich je v Praze?
V Praze a okolí jich bydlí kolem deseti tisíc. Metropole je tak spolu se Středočeským krajem sídlem nejpočetnější komunity. Příklady česko-vietnamských manželství znám z celé České republiky. Odhaduji, že v Praze a středních Čechách jich je mezi stovkou a dvěma stovkami. Tím tento region nevybočuje z celostátního průměru. Když si Vietnamec bere Češku nebo obráceně, tak je běžné, že mají na svatbě devět set hostů. Proto se mnoho takových svateb koná v tržnici SAPA, kde je v jedné restauraci dostatečně velký sál. A podle mých informací jsou ta manželství úspěšná.

Mají vietnamské a smíšené páry oproti průměru víc dětí?
Ano, nejčastěji od dvou do čtyř. Celkově se ročně vietnamské komunitě narodí v celé zemi přes osm set dětí, což je výkon jedné okresní porodnice. Vietnamci tedy mají děti a ty se výborně učí. Bez nultých ročníků a státem placených poradců. Průměrný prospěch na základních školách mají 1,3, na středních 1,7 a přes sedm stovek jich studuje české vysoké školy – v Praze je to často VŠE, ČVUT nebo policejní akademie. Mnozí končí s červeným diplomem. Vietnamci se stávají velice platnými a potřebnými lidmi v naší společnosti. To mi pochopitelně dělá radost.

Čím se dnes běžně živí Vietnamci v oblasti hlavního města?
U starších je to jasné – pořád tam převládají obchody a restaurace. U mladších je to různé a závisí to zase na konkrétním vzdělání. Někteří mají realitní nebo marketingové firmy, jiní prodávají letenky, vymýšlejí softwarové programy, spolupracují s globálními výrobci IT techniky, kterou se u nás snaží prodávat. Zejména mladé studentky teď hodně zakládají různá módní studia, pořádají módní přehlídky atd. Dělají zkrátka to, co je baví a na co mají talent. Často ke zklamání rodičů nepřebírají jejich večerky, za které jsem ale pořád vděčný. Díky nim mimochodem zůstal aspoň jeden obchod ve víc než pěti stovkách malých obcí. A to se samozřejmě týká i okolí Prahy.

Prapůvodně přišli Vietnamci k nám dělat dělnické profese. Vyskytují se ještě dnes v metropoli vietnamští dělníci?
Ano, pochopitelně. Znám je osobně. Dělají s výučním listem nebo střední průmyslovkou ve strojírenských firmách, někteří i jako mistři. Hodně jich je v mladoboleslavské Škodovce. Závisí to hodně na tom, k čemu byli mladí vedení doma. Když se tatínek vyučil v ČKD, tak logicky směroval potomka také ke „strojařině“. Vietnamci si váží řemesla a dělnické práce strašně moc. Zažil jsem vietnamského ředitele velkého podniku, který měl v kanceláři vystavený vysokoškolský diplom. Na nejčelnějším místě ale visel jeho výuční list v oboru soustružník.

Vláda by podle vás měla otevřít pracovní trh pro vietnamské vyučené dělníky a techniky. Kde by se mohli uplatnit v rámci pražské ekonomiky?
Pražské firmy potřebují to, co chybí v celé zemi. Určitě by využily vietnamské svářeče, zedníky, elektrikáře, montéry ocelových konstrukcí na stavbu mostů nebo výškových budov… Ti všichni ve Vietnamu jsou. A české firmy Vietnamce chtějí, protože jsou pracovití a nejsou s nimi žádné problémy. Bohužel v posledním usnesení vlády z konce srpna o přijímání kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí Vietnam mezi osmi vyvolenými zeměmi nefiguruje. Přitom se úplně nabízí situace, kdy si česká firma objedná například skupinu vietnamských svářečů nebo elektrikářů s jedním vysokoškolákem, který vystudoval ČVUT a celý profesní život strávil ve strojírenství. Mohl by na ně dohlížet, v začátcích jim tlumočit a o víkendech je učit češtinu. Já recept mám, ale stát o něj zatím nestojí.

Vracejí se k nám Vietnamci s vazbami na Česko jako turisté?
Pokud dostanou vízum, tak hodně a rádi. Vzhledem k nedostatečné kapacitě našeho konzulátu v Hanoji jsem v červnu oficiálně požádal českou vládu o jeho personální posílení. A zároveň o založení generálního konzulátu v Ho Či Minově městě, které je od Hanoje vzdálené šestnáct set kilometrů. Pokud má vzniknout přímá letecká linka Praha – Hanoj, kterou plánuje společnost Bamboo Airways, tak musí mít každý zájemce o letenku jistotu, že dostane včas turistické vízum. Bez této jistoty postrádá ta linka ekonomický smysl. Nikdo neotevře linku s obsazeností padesát procent. Připraveni bychom měli být i v souvislosti s dohodou o volném obchodu mezi EU a Vietnamem, která začne platit v lednu příštího roku. Měla by způsobit nárůst zájmu o obchodní cesty. A linku by samozřejmě využívali i případní dělníci, mířící k nám za prací. Do mateřské vlasti pochopitelně cestují na prázdniny a dovolené také Vietnamci z Česka, hlavně mladší generace. Někteří dospělí si to mohou dovolit jen jednou za několik let, ale posílají třeba každý rok své děti. Vše je tedy provázané. Vietnamci jsou připraveni leteckou linku otevřít, premiéři obou zemí jsou na tom dohodnutí, ale nejdřív je třeba vyřešit vydávání víz.

Dlouhé roky se snažíte o posílení obchodních vazeb mezi Českem a Vietnamem. Co teď nejvíc řešíte?
Snažím se vysvětlovat, jak velký potenciál pro naše firmy představuje zmíněná dohoda o volném obchodu. Byla by strašná škoda, pokud zaspíme a předhoní nás Němci, Francouzi, Italové a další. Chtěl bych jako praktik všemi zbývajícími silami podpořit český export, protože upřímně řečeno ministerští úředníci jsou většinou teoretici, kteří o Vietnamu mnoho nevědí. Jedinou cestou je kvalitní teritoriální marketing. Žádné hledání odběratelů po internetu nebo shánění prostředníků, kteří český výrobek prodraží o tři sta procent. Je třeba využít toho, že je ve Vietnamu přes tisíc absolventů českých vysokých škol a 206 tisíc lidí hovořících česky nebo slovensky. To nemá žádná jiná země EU.

Vy jste před lety vyhlásil boj vietnamské narkomafii s cílem, aby její pověst nedopadala na celou komunitu. A váš třináctibodový program přinesl ovoce v podobě anonymního hlášení výroben drog atd. Je dnes situace lepší?
Jestliže například v tržnici SAPA podniká tři tisíce Vietnamců, tak se mezi nimi logicky najdou tací, kteří tuto trestnou činnost stále páchají. Vždy jde ale o malé skupiny jednotlivců. A není možné to paušalizovat na celou komunitu. Jako každý Čech není zloděj ani pedofil ani sériový vrah, tak ani každý Vietnamec není výrobce nebo prodejce drog. Mediální reflexe tohoto problému je dnes každopádně lepší. V letech 2014 a 15 referovaly televize minimálně jednou týdně o nějaké objevené varně nebo pěstírně. Pokud se to týkalo vietnamské komunity, tak to ve zprávách zmínili. Když šlo ale o jinou národnost, tak zkrátka jen řekli „cizinci“.

A to se mi nelíbilo. Taková stigmatizace už dnes není. A objektivně poklesla i míra této kriminality páchaná Vietnamci. Předloni bylo u nás pravomocně odsouzeno přes pět tisíc cizinců včetně 313 Vietnamců. To představuje půl procenta z celé skupiny, což je výrazně méně než u řady jiných národností. Podobný byl ostatně i počet odhalených nelegálních pracovníků vietnamského původu. To jsou fakta, nikoliv dojmy. V protidrogové kampani jsem se od roku 2013 snažil přesvědčit všechny Vietnamce, aby aktivně dali najevo drogovým dealerům, že je tu nechtějí. Občas mi někdo řekl, že se ho to netýká, protože má české občanství. Na to jsem mu řekl, že na čele to napsané nemá. Většina myslím můj vzkaz vzala za svůj. Samozřejmě se najdou i tací, kteří mě nemají rádi.

Přebíral jste řád od vietnamského prezidenta a setkal se s mnoha představiteli Vietnamu. Máte problém s jejich komunistickou ideologií nebo to neřešíte?
Česko-vietnamská společnost je nepolitické sdružení. Je to spolek přátel Vietnamu a Vietnamců. Nevměšujeme se do vnitřních záležitostí. Pokud Vietnamcům režim nevyhovuje, musí si ho změnit sami. Často odpovídám na tyto otázky počtem členů vietnamské komunistické strany. Je jich necelých pět milionů, přičemž Vietnam má bezmála sto milionů obyvatel. A navíc ve Vietnamu jsou dnes mnozí světoví výrobci, kteří nejsou ani u nás. Investoři se o Vietnam doslova perou. A Vietnam je dnes největší vývozce kávy robusta na světě i přední vývozce rýže nebo krevet. Přitom po konci války tento národ hladověl. Urazili velký kus cesty, ve srovnání s námi ohromný. Proto si myslím, že je třeba mít k Vietnamu a Vietnamcům úctu. Navíc i s tou ideologií je to relativní. Motto vietnamských komunistů a současně prezidenta zní: Jsme přátelé všech zemí. A právě dnes slaví Vietnamci 74. výročí vyhlášení deklarace nezávislosti. Ta začíná slovy – všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní. To bych si přál, aby si uvědomili lidé na celém světě.