Je tam i pohlednice s podpisy všech fotbalistů ze stříbrného mistrovství světa v roce 1962, kterou mu z Chile poslal Josef Masopust.

Fator znal hrdiny OH 1952 v Helsinkách manžele Zátopkovy, další slavný pár Věru Čáslavskou a Josefa Odložila, diskaře Ludvíka Daňka, v cizině se potkal s Jaroslavem Drobným. Sportem žil.

Když mu bylo deset let, viděl poprvé na Strahově běžet fenomenálního Zátopka. „Emil byl pro mě bůh,“ říká. Stal se jeho obdivovatelem a později i přítelem. Jeho neméně slavná žena Dana byla až do helsinské olympiády sparťankou.

Až jako vítězka her přešla do ATK dnešní Dukly.

Byli mu na svatbě 

„Ještě před Helsinkami polykal Emil na malé štvanické dráze kilometry a s kamarádem jsme mu měřili časy. Dana v té době pracovala ve sportovním časopisu Ruch a místo oběda tam trénovala. Takhle se tehdy rodily zlaté olympijské medaile. Na Štvanici jsem si s oběma poprvé potřásl pravicí a po letech mi byli na svatbě,“ líčí čtyřiaosmdesátník a dodává, že jeho svědkyní byla Věra Čáslavská.

S neslavnější českou sportovkyní a famózní gymnastkou se znal výborně. Později se zármutkem sledoval tragický rozvrat jejího manželství s Josefem Odložilem.

„Věrka a Pepík byli bezvadní lidé a velké osobnosti. Tvrdím, že jim život zničili komunisti. Kvůli podepsání manifestu 2000 slov ji vyloučili z ČSTV, a když jeho vyhodili z Dukly, sehnal jsem mu místo trenéra ve Spartě. Od roku 1974 tam směla trénovat i Věra,“ vzpomíná na trudné období normalizace.

Zdeněk Fator měl velkou zásluhu na tom, že jeden z nejlepších diskařů světa Ludvík Daněk přešel z Brna do Sparty. „Do té doby měl olympijské stříbro a bronz, ale nic velkého nevyhrál. Když k nám ale přestoupil, stal se diskařským králem. Nejdřív získal titul mistra Evropy a pak vyhrál i olympiádu,“ usmívá se.

Smutné setkání

Už v mládí začal sbírat podpisy sportovců. Bylo mu jen čtrnáct let! Zajímavých jmen přibývalo. A co především, může se pochlubit pohledem, který je unikátem. „Režimem zlikvidovaný tým československých hokejistů byl v roce 1950 před šampionátem na soustředění. Venca Roziňák mi z něj poslal pohled s podpisy všech hráčů. Do Londýna pak už neodjeli a většina skončila v komunistických lágrech.“

Pro zločince tehdejší vládní činitele a jejich pochopy nemá jediné vlídné slovo. Sportovní nadšenec vzpomíná třeba i na to, jak začátkem roku 1989 potkal Bohumila Váňu, někdejší velkou hvězdou stolního tenisu, který získal na mistrovství světa třicet medailí a z toho třináct zlatých.

Když v hospodě viděl zbědovanou legendu, zhrozil se. „Vyprávěl, že po skončení kariéry vystřídal víc zaměstnání, rok pracoval i při hloubení Letenského tunelu. Říkal, že dostal nabídku dělat trenéra, ale musel by do školy. Odmítl to s tím, co by ho tak jako šampiona asi mohli naučit. Pomstili se a dožíval v bídě. Pamatuju si, že neměl peníze. Koupil jsem mu dvě piva a buřty s cibulí. Takhle skončili někteří šampioni…“

Z košatých vzpomínek vyčnívá i jedna prvomájová. „Mým úkolem bývalo sehnat do průvodu kolem čtyřiceti sportovců. To mi nedělalo problém a scénář byl pokaždé stejný. Každý se snažil z Letenské pláně co nejdřív zdrhnout. Všichni jsme se scházeli v našem bytě a svátek práce oslavovali po svém. Vždycky jsme pak se ženou odnášeli do popelnic kvanta flašek,“ směje se.

Mimochodem, při Memoriálu Josefa Odložila (tradičním mítinku na Julisce) má i Zdeněk Fator svou chvilku. Jde se s kamarády poklonit zesnulé legendě.