Znamená to, že všechno klapalo na sto procent?

To se při takových akcích nestává nikdy, ale myslím, že minimálně na 97 procent jsme fungovali. Zbytek jsme řešili operativně: třeba autobus, který první den dojel na špatné stanoviště a ucpal nám jeden vchod do haly. Ale nakonec i ta doprava byla bezchybná.

Osobní otázka: jak fungovala vaše hlava?

Nervy jsem měl hlavně předtím s přípravou, všechno jsem chtěl mít nachystané včas a neřešit to až na místě. Když jsme začali, najednou jsem cítil, že to jde a právě tohle mě obrovsky nabíjelo a dalo mi to sílu, abych vydržel až do konce. Tím, že všechno proběhlo zdárně, jsme svoji práci pravděpodobně udělali dobře.

Nebylo vám líto, že si tři dny všechno sedalo, začalo do sebe zapadat a pak byl konec?

To je úděl všech těchto akcí. Je to hlavně o srdci a vzpomínkách. O tom, že všichni budou vědět, že v Praze to bylo úžasné. Třeba fenomenální tyčkař Lavillenie prohlásil, že takovou atmosféru nikde nezažil. Ani doma v Paříži, kde je bohem. To je pro mě ukazatel, že jsme byli úspěšní, a teď se dáme do účtování.

Jak to může dopadnout?

Doufám, že si s tím poradíme během měsíce a půl. Už teď můžu s čistým srdcem říct, že zcela určitě nebudeme mít žádný dluh vůči komukoliv. Naší hlavní prioritou byl vyrovnaný rozpočet. S tím, že když něco zbyde, investuje se to zpátky do atletiky.

Myslíte, že se může podobně velká akce v Česku brzy zopakovat?

Těžko teď věštit, ale snaha asi bude. Všichni pochopili, že nejsme amatéři: atletiku známe léta a víme, co je potřeba pro ni udělat. Za dva roky nás v Ostravě čeká Kontinentální pohár, což je další obrovská výzva, na kterou jsme už teď nějakým způsobem připraveni.

Martin Mls