Začátky byly náročné, říká svorně hokejový pár

Jak jste se seznámili?
Marcel: Potkali jsme se na Růžičkově přípravném kempu na Slavii. Já byl žáček a Lucka lektorka. V té době jsem se samozřejmě zajímal jen o hokej. Čas běžel, i já se stal asistentem u dětí, znovu jsem na kempu uviděl Lucku a 4. července 2013 mezi námi přeskočila jiskra.
Lucie: Všechno potvrzuji, takto k seznámení došlo. (směje se)

Čím vás Marcel zaujal?
L: Byl vtipný, zábavný, poznala jsem, že se chce bavit hlavně se mnou.

Muži vidí napoprvé krásu?
M: Přesně tak. (směje se) Brzy jsem ale poznal, že je Lucka nejen krásná, ale má humor jako já. Padli jsme si do noty. Jsem mladší o pět let, nenapadlo mě, že bychom spolu mohli chodit. Naštěstí to ale vyšlo.

Řešila jste věkový rozdíl?
L: Samozřejmě, třeba s mámou. Marcel má většinou starší kamarády, chová se jako oni. Věk je číslem v občance. Máma občas říká, že se chová vyzráleji než já.

Nenašel se nějaký moralista?
L: O nikom takovém nevím.
M: Ani žádné vtípky o stařenách jsem neslyšel, jenom je někdy používám já. Všichni si na nás brzy zvykli. Věk nikdo neřeší.

Před dvěma roky zmizela původem slávistická útočnice do dalekého Krasnojarsku. Jak jste reagoval?
M: Ve všem Lucku podporuji, byl jsem proto šťastný, že se zúročila její dřina. Je skvělé, že bere za hokej peníze. Kolik českých holek to dokáže? Samozřejmě jsem byl i trochu smutný.

Nenapadlo vás, že upřednostníte vztah před hokejem?
L: Sportovní kariéra netrvá věčně. Do Ruska jsem chtěla odejít dlouho, jde o prakticky jedinou zemi, kde si hokejem mohu vydělávat. Když se rodil náš vztah, řekla jsem Marcelovi, že tam chci zkusit hrát. Psychicky jsem ho na vše připravila. I mně se stýskalo, to je přeci jasné.

Apropo ženský hokej. S ním jste se nejspíš seznámil kvůli Lucii?
M: Dá se to tak říci, i když jsme jako žáci s holkama hráli a nikdy pohlaví neřešili. Jedna moje spoluhráčka se dokonce v osmnácti dostala do Ruska a vydělávala si peníze, o kterých jsme tady my kluci ani nesnili. Fandit ženám jsem začal kvůli Lucce a musím říci, že jde vážně o zábavu.

V čem konkrétně? Jakou nadstavbu přinášejí ženy hokeji?
M: Zaprvé musím ocenit, jak dřou. Pokud bychom si my muži měli něco vzít od hokejistek, pak jejich přístup. Nehraje se do těla, je více prostoru pro kombinaci a bruslení. Každý fanda by měl ženský hokej vidět, je krásný.
L: Víc u hokeje přemýšlíme. Což je často na škodu, někdy tak dlouho kombinujeme, až nevystřelíme. (směje se)

Co spojí ženu a hokej?
L: Mám staršího bratra, kterému jsem se chtěla vyrovnat. Když mu nasadili brusle, musela jsem je dostat také. Hrála jsem hokej a byla nadšená.

Nelákaly vás stuha či prostná?
L: Maminka můj přestup mezi hokejisty oplakala, jelikož jsem předtím tančila, baletila nebo malovala. Až na ledě se ale našla.

Jaké byly první dny v Krasnojarsku?
L: Náročné. Musela jsem si zvyknout na spoustu odlišností. Holky v Česku moc nechodí do posilovny, tam do ní zajdou každý den. Tréninky na ledě jsou hodinu a půl, občas dokonce dvě, doma hodinku. Fyzicky jsem nebyla na profesionální soutěž rozhodně připravena.

Kdy přišel první telefonát – sedni do letadla a rychle si pro mě přijeď?
M: Toho jsem se ještě nedočkal. (směje se) Odloučení jsme zvládali, je strašně těžké, chvílemi jsem se bál, že ho nevydržíme, ale my ho ustáli. Opakujeme si, že jsme jen na služebních cestách a jednou budeme spolu.

Je o hokejistky v Rusku dobře postaráno?
L: V zabezpečení není sebemenší problém, Rusové nám zajistili všechno od ubytování přes stravu v restauracích, dobré zázemí pro sport i regeneraci.

Vyhovuje vám tamní život?
L: Upřímně, je dost stereotypní. Ráno vstanu, nasnídám se, jdu na stadion na trénink, přijde oběd, regenerace, večeře a spánek…

Chodí fanoušci?
L: Myslela jsem si, že budou. V podstatě v ochozech najdete partnery, rodiče, kamarády nebo rolbaře.

Máte v Krasnojarsku krásné rolbaře?
L: Ani ne. (směje se)

Žárlíte?
M: Jsem žárlivý. Už jsem se zklidnil. Dobře vím, že nemám důvod, Lucka nikde s nikým neflirtuje, je to jiná holka. Je v Rusku za prací, a tak vše beru.

Na zkušenou jste v létě vyrazil do Kanady. Nedalo se odjet do Ruska?
M: Ptal jsem se, na kemp se ale dalo jet pouze do Kanady, USA nebo Švédska. Vybral jsem si asi dobře, když jsem se po něm posunul do Kingsville Kings.

Jak jste reagovala na Marcelův přestup?
L: Co se vztahu týče, jsme na tom pořád stejně. Je jedno, jestli si píšeme mezi Ruskem a Českem nebo Kanadou. Co se hokeje týče, podobná šance by se nemusela opakovat.

Kdy přišel první hysterický telefonát z Kanady?
L: Marcel se držel asi měsíc, říkal, jak je všechno skvělé, líbí se mu město, klub… Po něm ale přiznal, jak se těší domů.

Jaké byly začátky v Kanadě?
M: Náročné. Musel jsem si zvyknout na menší kluziště, docela jiný styl hokeje, naprosto odlišný přístup trenérů. Všichni mluví jen o vítězství a jdou za ním, i kdyby měli hodinu po zápase vyhodit půlku týmu. Tvrdou práci mám rád, nevyhýbám se jí, naopak mě dodala vyšší motivaci v hokeji něco dosáhnout.

Připadá si junior v kolébce hokeje jako v oné bavlnce?
M: Přesně tak, sice jsme junioři, ale chovají se k nám jako k profesionálům. Okolo týmu se točí spousta lidí, trenérů, kustod, masér… Jakýkoli problém se okamžitě řeší. Jelikož jsme junioři, nebydlíme sami, ale v rodinách. V nich se o nás skvěle starají a nabízejí veškerý servis.

Zajímá Kanaďany juniorský hokej?
M: V průměru na nás chodí 500 fanoušků. Ve městě se pomalu rozkřikuje, že hrajeme dobrý hokej a útočíme na přední příčky. Přístup lidí při zápasech je pozitivnější než v Česku, když se dá gól, radost je obrovská.

Posouváte se v Rusku hokejově?
L: Výkonnost holek se nejvíce rozvíjí od osmnácti do dvaceti let. Poté už se spíše udržují.

Loni jste skončily v nejvyšší soutěži páté. Blýská se letos na medailové časy?
L: Rády bychom, aby tomu tak bylo. První dvě příčky jsou jasné, titul získá Ufa nebo Tornado. My se chceme poprat s Petrohradem o třetí místo.

V Rusku najdeme čtyři české hokejistky. Jste v kontaktu?
L: Nejvíce se vidím s Pájou Horálkovou, která se mnou hraje v jednom týmu. S Alenou Polenskou a Anetou Tejralovou z Petrohradu se potkáme pouze při vzájemných zápasech. Žádná rivalita mezi námi nepanuje. To, že bojujeme o bronz, není rozhodující, daleko více nás spojuje národní tým.

Neměla by dívka možnost následovat svého muže a hrát v Kanadě?
L: Teoreticky měla. Holky mají možnost jít do USA nebo Kanady studovat na univerzitu. Chce to ale absolvovat v zámoří už střední školu, jinak nedosáhnou na stipendium ani na hokejový dres. Nyní se zkušebně vytvořila ženská obdoba NHL, mezi pět týmů se ale dostanete jen těžko. Místa v nich mají členky kanadské a americké reprezentace. Snad se šance někdy zvýší.

Kladete si jistě nejvyšší cíle. Jak daleko je z GMHL do NHL?
M: Juniorské soutěže jsou branou do profesionálních. Je jich pět, poslední je farmou NHL. Ještě dva roky mohu být, kde jsem. Navíc jsem obránce, kteří dozrávají později. Přeji si ale, abych se už za rok pohyboval mezi profesionály. Pak bych měl velkou šanci na farmu… Teď se vše láme, jde pro mě o nejdůležitější hokejové roky.

Hovoří se o tom, že čeští hokejisté míří příliš brzy do zámoří. Co na váš odchod do Kingsville Kings říkala Slavia?
M: Trochu jsem všechny překvapil. Navíc se mluvilo o šanci nakouknout do WSM ligy, Slavia chtěla letos stavět na mladých. Což mě ohromně lákalo, zároveň jsem chtěl zkusit jiný hokej i život, osamostatnit se. V Kanadě přišla nová hra, nový život a nová motivace.

Jak reagovala rodina?
M: Maminka můj odjezd oplakala. Chtěla by, abych se za rok vrátil zpět. V tom bych ji ale rád 'zklamal' a v Kanadě něčeho dosáhl.

Co vám říká česká reprezentace?
M: Odmalička jsem hrál na postu útočníka a do žádných výběrů se nedostal. V osmé třídě mě trenér František Pomahač předělal na obránce. Šlo o zásadní zlom. Zlepšil jsem se a přišla nabídka kempu české devatenáctky. Hlavním koučem byl Jakub Petr, který teď vede dvacítku. Dozvěděl jsem se, že jsou se mnou spokojeni, musím na sobě ale dále makat a rozvíjet se. Můj čas teprve přijde.

Sledujete dvacítku na mistrovství světa?
M: Samozřejmě sleduji a fandím jí. I když si občas říkám, že jsem už mohl být v týmu. Doufám, že se v něm v budoucnu objevím.

Zlepšilo se v Česku za dobu, co hrajete, postavení ženského hokeje?
L: Spíše se zhoršilo. Byla zde liga, která už se rozpadla. Teď v Česku najdete několik týmů, které si hrají vlastně pro sebe a neustále opakují přátelské zápasy mezi sebou.

Kolik času chcete ještě spojit s hokejem?
L: Příští rok nás čeká s reprezentací kvalifikace na olympiádu. Pokud postoupíme, vydržím do Pchjongčchangu, jinak skončím. A pak se tak nebo tak přesunu za Marcelem.

Jak dlouho může přežít vztah na dálku?
M: Rozhodně není jednoduché udržet takový vztah. Velmi brzy se ukáže, jak moc je pevný. Společné plány máme, za nos se vážně nevodíme. I já věřím, že se Lucce podaří dostat na olympiádu a po ní už budeme pořád spolu.