„Kluby se mají věnovat mládeži, jinak jim něco chybí. Kdyby to neznělo zvláštně, řekl bych srdce,“ vypravuje 62letý jachtař Pavel Schwarz.
„Jsem učitelka. Děti mám vzdělávat a vychovávat z nich charakterní lidi,“ líčí 46letá trenérka z lužinského klubu Lvi Praha Eva Drešerová. „Ve skupině máme některé ze sociálně slabších rodin, kde zoufale scházejí vzory. Snažíme se jim je předvést alespoň na volejbale.“
Daniela Viktorýnová zase kope – pardon, hází a odpaluje – za softbal. „Přijdou k nám desetileté holky a já mám úkoly: aby se za dalších deset let objevily v extralize žen, aby softbal milovaly a bavil je,“ vypočítává 44letá členka pražských Eagles. A pak se zamyslí a doplní: Udržet je u sportu, to je můj hlavní cíl.“
Já to tedy beru, šéfe
Ani jeden z nich se nepovažuje za exhibicionistu. Když přišel dotaz, zda se chtějí zúčastnit akce Díky, trenére, na pár minut zaváhali. Pak si ale řekli, že nemohou zklamat toho, kdo je nominoval.
Asi nejemotivnější chvilky zažila Viktorýnová. Považte, vzpomněla si na ni dcera a svěřenkyně v jedné osobě. „Pro mámu nemůže být větší vyznamenání,“ přiznává. „Navíc to mají děti trenérů vždycky těžší, jsme na ně přísnější, schytávají to ze všech stran, musejí být nejlepší. I když ji drtím, tak si mě považuje a chtěla mi poděkovat. Byla jsem na to hrozně hrdá.“
Drešerová jméno člověka, který ji přihlásil, nezná. „On ho ale jednou někdo vyklopí,“ směje se. Moc ji potěšila reakce jejích Lvic. „Holky byly nadšené. Povzbuzovaly mě. Hned říkaly, že půjdeme minimálně do finále,“ popisuje.
„Mě nominovala jedna z trenérek našeho oddílu Eva Skořepová,“ přidává přesnou informaci muž, jenž dýchá pro Yacht Klubu Praha. „Chlapi emoce příliš často neprojevují. Já ale nebudu lhát: udělala mi tím obrovskou radost,“ neskrývá Schwarz. A hned ozřejmí další motivaci, kterou potvrdí celý trojlístek. „Bylo by krásné zpropagovat jachting. Takový krásný sport,“ pronese nadšeně. „Rozvíjí osobnost, schopnost rozhodování. Když vidíte sedmileté dítě, jak jezdí úplně samo na lodi, je to naprostá pecka.“
Obě dámy rovněž disponují spoustou argumentů, proč hrát právě softbal, respektive volejbal. Jejich cesta za úspěchy je však rozdílná. „Jsem hodně přísná, až mě někdy napadne, že až moc. Některé děti na to nejsou od rodičů zvyklé. V našem trenérském týmu dělám zlého policajta,“ říká s nadsázkou Viktorýnová. Nebojte, všechno má své meze. „Bez vzájemného respektu nikam nedojdete. Snažím se, aby se holky cítily dobře, byly brány vážně, nebagatelizovaly se jejich problémy,“ vyzdvihuje.
„Mé okolí říká, že jsem moc hodná a měkká,“ míní Drešerová. „Je to tím, že jsem vedla víc malých dětí. Teď mě čeká výzva, dámy přicházejí do puberty, musím tedy změnit přístup. Chci být kámoš, ale důsledný.“
Výhra? Pro ocenění to neděláme
Tak hovoří pražští adepti titulu Trenér mládeže 2020. Zda ho v listopadu na Podvinném mlýnu získají, nikdo příliš neřeší. „Pro ocenění to neděláme,“ nebojí se promluvit i za obě dámy Schwarz. „Ovšem finále bych se rád zúčastnil. Už jen proto, abych mohl s kolegy konzultovat své zkušenosti.“
Ve Viktorýnové se rovněž probouzí zvědavost. „Neumím si představit, jak budou soupeřit trenéři z různých sportů. V čem se asi parametry ukážou?“ klade si otázku.
„Lvice o mně nepochybují. S věkem se mi asi někam ztratila sebedůvěra. Budu se tedy snažit uspět, ale žádné konkrétní cíle si nekladu,“ dodává Drešerová.
Inspirativní lidi s příběhem si klade za cíl objevit projekt Díky, trenére. Zdá se, že alespoň v metropoli ukázal na ty pravé.
