„První dva skoky jsem pokazil, běžel jsem moc rychle, asi ve mně začaly pochodovat nervíčky. Pak jsem se musel zrežírovat a ten poslední pokus skoro vyšel,“ líčil Ton po sobotním startu na pražském Strahově.

Kdybyste laťku přeskočil, vedl byste světové tabulky…

Ani nevím, kolik kdo zatím ve světě naskákal. Tak jsem nad tím ani nepřemýšlel. Malinko jsem byl na hrušce, opravdu jsem vůbec netušil, jestli skočím 210 nebo 230.

Nakonec padla lepší varianta – 230 centimetrů.

Jsem hrozně moc spokojený. Makali jsme čtyři týdny na technice rozběhu a teď se mi fakt dařilo. Jen lituju posledního pokusu na 235, protože tam jsem se cítil opravdu strašně vysoko. Musím se v tom trochu vychodit, byly to první závody. Ale skočit hned na úvod 235, to by asi bylo trochu drzé, ne?

České výšce ještě nedávno vládl Bába, loni a v zimě Janků. Teď budete kralovat vy?

Takhle vůbec nepřemýšlím. Soustředím se jen na sebe a na laťku. Snažím se veškeré emoce, co se týkají soupeřů, úplně odstranit z hlavy. Možná, že to zní sobecky, v civilním životě mám úplně opačnou povahu. Ale životní cyklus sportovce je strašně krátký a je potřeba využít ho, neohlížet se doprava ani doleva. I když našim klukům moc přeju, hlavně Jardovi, aby se po operaci vrátil, kde už byl.

Vy asi o psychice závodů hodně přemýšlíte, že?

Samozřejmě. Výška je psycho. A když nad ní začnete přemýšlet nezdravě, tak vás sejme. To není stovka, kde klečí na startu osm kluků vedle sebe a bojujou jeden proti druhému. Výška je souboj chlapa a laťky a pokud vám tam ta laťka zůstane, tak jste vyhrál. I Honza Železný mi pořád hučí do hlavy: Šampiona nedělá to, jak člověk dokáže trénovat a připravit se, ale jak dovede závodit. Což spousta lidí neumí a já pořád taky ne.

Železný vám dělá mentora?

On ho dělá všem, co mají zájem, protože Honza prostě mentor je. Jsme kamarádi a on je pro mě obrovskou studnicí vědomostí.