Kdo je Stanislav Vachoušek?
Narodil se 11. listopadu 1987 v severočeském Duchcově.
Jde o 191 cm vysokého smečaře.

Hráčská kariéra
2000-2004 SK Siad Bílina
2004-2007 VK Litvínov
2007-2010 Veros Chomutov
2010-2013 ČZU Praha
2013-? Aero Odolena Voda

Největší úspěchy
6. místo z Letní světové univerziády v ruské Kazani 2013.
Akademicky mistr republiky s týmem VŠE Praha v roce 2010.
5. místo na Mistrovství Evropy vysokých škol v Srbsku s týmem VŠE Praha v roce 2011.

Stanislave, co předcházelo vaší nominaci do Kazaně?
Po skončení extraligy jsem odjel na Beach volejbalový kemp do Itálie. Na něm mě zastihla zpráva, že jsem povolaný do reprezentace. Byla to pro mě hodně nečekaná informace. Původně trenéři oslovili jiné smečaře. Někteří z nich, jako Bartoš nebo Mauler, se ale dokázali probojovat do reprezentačního áčka a tím otevřeli vrátka pro mě.

Co na vás čekalo?
Dvě čtyřdenní soustředění ve Svitavách. Na ně jeli už pouze čtyři smečaři. Proto jsme se mohli v klidu soustředit na sehrávání se a nestresovat se nominací. Tak, jak tomu bylo například u blokařů.

Jaké bylo přijetí v Kazani?
Velkolepé. Univerziádu zajišťovalo patnáct tisíc dobrovolníků. Tedy prakticky jeden na každého sportovce. Hned po vstupu do letištní haly jsme byli vítáni potleskem a úsměvy.

Panovala tvrdá bezpečnostní opatření?
Ano, pokaždé, když jsme se vraceli do univerziádní vesničky, tak jsme museli projít rentgenem. Veškeré tekutiny jsme byli nuceni nechat na vrátnici. Dokonce i náš fyzioterapeut měl problémy s pronesením hřejivých mastí. Tyto kontroly probíhaly i při vstupu na sportoviště.

Užili jste si komfortu?
Ubytování odpovídalo lepším vysokoškolským kolejím. Celý objekt byl nově postavený. Nemohli jsme si na nic stěžovat. Stejně tak v halách. Všechny byly poměrně nové s vysokými stropy ideální k volejbalovým zápasům. Za zmínku stojí i jídelna ve vesnici, která byla neuvěřitelná. Každý jedlík si přišel na své. Speciality z evropské, asijské, italské a místní kuchyně, nechyběla pizzerie ani McDonald's. Rusové se opravdu předvedli a celou Kazaň vyzdobili kytičkami a reklamními transparenty. Takže se zdálo, že celé město žije jen univerziádou.

Česko mělo velmi příznivou skupinu s Kanadou, Mexikem, Chile a Spojeným arabskými emiráty.
To je pravda, v ní jsme měli pouze jeden papírově silnější tým, a to Kanadu. S tou jsme sice prohráli 3:1, ale Kanada klopýtla s Chile a tak jsme díky skóre skupinu vyhráli. Je třeba říci, že ani ostatní týmy nebyly outsidery, byť by se to mohlo podle názvů zdát. Všechny zápasy se musely odmakat na sto procent. Žádný tým nedal nikomu nic zadarmo.

Jaká byla návštěvnost na utkáních?
Na domácí chodila plná hala pro pět tisíc diváků. Na našich zápasech se pak sešlo okolo pěti set lidí.

Ve čtvrtfinále na vás čekalo přijatelné Japonsko. Proč přišla porážka 1:3?
Papírové předpoklady prostě vždycky nevyjdou. Japonsko nám nevyhovovalo nezvyklým stylem. Jejich středoví hráči nebyli na rozdíl od univerzála příliš velcí. Přesto jsme je nedokázali ubránit. Hráli docela nízko nad páskou, ale hrozně rychle. Klasické evropské týmy si dávají příjem vysoko na nahrávače, který si hru režíruje. Japonci ale ne, ti „stříleli" už příjmy a jejich nahrávač to hrál neuvěřitelně rychle.

Po výhře nad Brazílií jste prohráli s Kanadou i podruhé, a tak skončili šestí. Zavládla spokojenost?
Před univerziádou by šesté místo bral každý. Na druhou stranu po čtvrtfinále s Japonskem jsme byli zklamaní, protože bylo v našich silách soupeře porazit. Mohli jsme jít do čtyřky a zahrát si o medaile.

Kolik prostoru jste dostal na hřišti?
V prvních dvou duelech základní skupiny jsme hráli na tři smečaře a já byl s prostorem na hřišti spokojený. Cítil jsem se dobře. Od třetího utkání nás doplnil a posílil reprezentant Kuliha a já nastupoval už méně.

Jaký byl váš největší kazaňský zážitek?
Musím jmenovat zahájení. Něco podobného jsem viděl jen v televizi, kdy začínala olympiáda, a já bych se nebál srovnání. Jak do počtu sportovců, tak do režie zahájení i zájmu o něj. Pocity, kdy vstupujete na plochu, jsou nepopsatelné.

Obtěžovalo příliš čekání na ceremoniál?
Je pravda, že jsme stáli tři hodiny před stadionem. Všichni sportovci ale čas využili k seznamování, focením se a vyměňování si tradičních odznáčků. Dalo se to tedy vydržet.

Kolik máte odznáčků?
Okolo dvaceti.

Kolik fotek?
Ty se nedají spočítat. (směje se) Po každém utkání jsme se fotili s dobrovolnicemi, roztleskávačkami i fanynkami. Odhaduji, že jsme udělali okolo dvaceti snímků. To si člověk připadá jako hvězda. Některé holky nám dokonce daly vizitku s facebookovým profilem. Byla to docela změna oproti tomu, na co jsem zvyklý z české extraligy, kde za sezónu rozdám dva až tři autogramy.

Přetrvávají kontakty?
No tak s několika roztleskávačkami jsem si něco napsal, ale vše jen v přátelské rovině. (směje se)

Komu chodili fandit volejbalisté?
Já osobně podporoval asi nejvíc české volejbalistky. Krom toho jsme ale viděli i basketbalistky, tenistky, stolní tenistky, plavkyně a v neposlední řadě beachvolejbalistky. Za největší zážitek považuji mužské finále ve volejbale, po kterém naše libero Honza Václavík převzal cenu pro nejlépe přijímajícího hráče turnaje.

Co následovalo po návratu do Prahy?
V ČZU Praha mi po loňské sezóně skončila smlouva. Byl jsem už prakticky dohodnutý na podobě té nové. Vedení klubu ale na její podpis nikterak netlačilo. V tu chvíli se mi ozvala Odolena Voda, se kterou jsem jednal ještě před odjezdem na univerziádu. Ta mi nabídla lukrativnější smlouvu, kterou ještě podtrhl zájem trenéra Hadravy, jenž tým přebírá.

Loni skončilo ČZU šesté a do posledního zápasu bojovalo o semifinále Uniqa extraligy. Odolena Voda byla předposlední. Neberete přestup jako tzv. ústup ze slávy?
Je pravda, že Odolka dva roky nenakoukla do play-off a hrála na chvostu tabulky. Už na konci loňského roku její hra začala mít hlavu a patu. Chyběl ale zkušený univerzál. Ten nyní přichází z Havířova v osobě Filipa Kramára. Myslím si, že s ním budeme hrát ve vyřazovacích bojích. Aero je pro mě klubem se slavnou historií, možná nejslavnější na území Česka.

Kdo vás kontaktoval jako první?
Bývalý manažer Bednář. Po něm se ozval předseda klubu Pavel Horák.

Jak vidíte konkurenci na vašem postu v kádru Odoleny Vody?
Konkurence je obrovská. V týmu zůstal Brazilec Evandro, který loni ukázal, že patří k TOP smečařům české extraligy. K němu by měl přijít i jeden jeho krajan, o kterém sám Evandro říká, že je lepší než on.

Mluvili jste s trenérem Hadravou o vaší pozici v mužstvu?
S trenérem jsme to zatím neřešili. Při nabídce jít hrát za Odolku mi bylo řečeno, že budu druhý až třetí smečař. Rád bych se tedy prosadil do základní sestavy.

Čím se do ní chcete prosadit?
Myslím si, že každý trénink odjedu naplno, nic nevypustím, a to mi přináší ovoce. Většina mých vrstevníků v extralize prošla různými žákovskými, kadetskými a juniorskými reprezentacemi a já v té době hrál amatérské soutěže. Pokaždé, když přišla nabídka zahrát si lepší soutěž, tak jsem toho využil. Nyní přišla nabídka z Odolené Vody a já ji beru za krok vzhůru v mé volejbalové kariéře.

Považujete Odolenu Vodu za lepší celek než ČZU?
Neřekl bych, že přestupuji do lepšího, ale určitě do srovnatelně dobrého a perspektivního klubu, který se vydal tím správným směrem.

S jakými pocity odcházíte z ČZU?
Je mi to trošku líto. Na druhou stranu už jsem cítil, že by to chtělo nový impuls. V týmu byla super parta. Na všechny kluky budu proto vzpomínat jen v dobrém a věřím, že i naše kontakty přetrvají a shledáme se třeba u piva. Moc si vážím trenéra Maliny, na kterého nedám nikdy dopustit. Nechci na nikoho házet špínu. Co se ale týče finanční stránky, tak to v poslední době na ČZU moc neklapalo.