Kdo je Lucie Vinecká?Česká volejbalistka nastupující na postu univerzálky se narodila 18. srpna 1986 v Praze. Pod vysokou síť si poprvé stoupla v sedmi letech v ZŠ Pošepného. V kadetském věku přestoupila do Sokola Žižkov. Extraligu si zahrála v Liberci, kde dosáhla s tamním týmem na šesté místo a ve Slavii Praha, kde přes ambice nedosáhla na více než sedmou pozici. V loňské sezoně zazářila v nejvyšší rakouské soutěži. V dresu VBK Wörther-See-Löwen Klagenfurt si sice play-off nezahrála, ale stala se nejvíce bodující hráčkou a nejlepší smečařkou základní části. V Beachklubu Praha Pankrác se věnuje také trenéřině. Společně s ostatními kouči stála u zlata z Pražské junior beachligy. Vystudovala dvě vysoké školy, třetí navštěvovala v Klagenfurtu. Má titul systémové inženýrky informatiky.

Lucie, napadlo by vás tehdy, že se Slavií nedosáhnete ani na své liberecké maximum, šesté místo v extralize?
Ani v nejmenším, když jsem šla do Slavie, velice se jí dařilo, nastupovaly za ni výborné hráčky. Kvalitou jsme měly na medaili. Bohužel jsme v závěru nadstavby i play-off totálně selhaly, a to jak herně, tak psychicky. Ze třetího místa jsme se propadly až na sedmé.

Jak vzpomínáte na 'červenobílá léta'? Začala ambiciózně a skončila záchranářskými pracemi i zánikem ženské složky klubu.
Zkraje bylo příjemné hrát v týmu, který vás podrží, ve kterém výhry přicházejí snáz. Na Slavii panovala veliká očekávání. Byla škoda, že jsme je nedokázaly naplnit. Na holky vzpomínám ráda, samozřejmě se najdou i výjimky. To ale můžete říci o jakémkoli kolektivu. Chodíte do práce, ne si vytvářet kamarádství. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem hrála, tedy šlo o dobře strávený čas.

Přemýšlela jste nad tím, proč jste úspěchů nedosáhly?
Šlo o souhru nešťastných okolností, které v jeden okamžik vyplavaly na povrch. Ať už šlo o zranění, psychiku, v play-off jsme vždy narazily na silný tým, který uměl hrát o medaile, což se my teprve učily.

V cestě vám stál Olymp. Vyhrocená derby?
Jít s Olympem do play-off je stejné, jako vyrazit hlavou proti zdi. Disponuje maličko jinou kvalitou. I když si myslím, že nás holky vždycky přehrály hlavně proto, že měly větší systém ve hře, v klidu si jely své kombinace, zatímco my musely hrát na maximální riziko, abychom vůbec získaly nějaký bod.

Slavia je v Česku pojmem, má mimořádnou fanouškovskou základnu. Pocítila jste ji?
Chodilo na nás několik fanoušků. Mně osobně nebyl styl jejich povzbuzování příliš příjemný. Šlo o kluky, kteří fandili futsalu nebo fotbalu, volejbal si pletli s jiným sportem. Stále věřím, že je volejbal sport pro inteligentní lidi a kultivované by mělo být i prostředí na něm. Naši 'fanoušci' se ale chovali naopak. Ano, vytvořili atmosféru, nicméně občas udělali i pěknou ostudu. Nechtěla jsem se ztotožňovat s vulgaritami nebo dokonce agresemi.

Byla jste kapitánkou, řešila jste s těmito fanoušky jejich chování?
Snažila jsem se. Nedá se vysvětlovat někomu, že se nechová slušně, když je to pro něho naprosto standardní. Klukům se zdálo, že po nich chceme něco nenormálního. Ve finále přestali chodit, dva měsíce na to ženský volejbal na Slavii skončil.

V poslední sezoně jste se musela stát tahounem, Slavii zkušené hráčky došly.
V té době jsem žádným tahounem nebyla, jelikož jsem se musela přesunout na blok. Obětovala jsem se pro tým, blokařky prostě nebyly. Cítím se být univerzálkou, útočnicí. Kolik dá blokařka za zápas bodů? Tři? Pokud nepočítám podání.

Smutné období pro Slavii. Pomalu jste bojovaly o výhry nad SG Brno.
S SG Brno jsme nikdy nebojovaly, spíš s týmy typu Přerova, Šternberku, Frýdku-Místku nebo Ostravy. V té době jsme byly takovým pseudoprofesionálním týmem, hráčky buďto studovaly, nebo chodily do zaměstnání. Těžko se vyhrává, pokud sedíte osm hodit v práci a kvůli venkovnímu zápasu si berete dovolenou.

Extraligu Slavia v sezoně 2013-2014 zachránila. Počítala jste, že budete pokračovat?
Ano, jsem takový držák. Měla jsem novou práci a říkala si, že se opět pokusím oboje skloubit. Nakonec se vedení Slavie nepodařilo sehnat peníze na pokračování ženské složky.

Mrzí vás nastalá situace?
Určitě, sport vás baví, i pokud nevyhráváte každý zápas. Ve Slavii jsem měla dobré kamarádky, lidi okolo klubu jsem měla obecně ráda. Jinak by to ani nešlo, viděla jsem se s nimi častěji než s rodinou. Překvapilo mě, že zrovna Slavia, klub s takovým jménem, nedala dohromady peníze na extraligu.

Zvažovala jste konec volejbalové kariéry?
Přesně tak, říkala jsem si, že mám dvě vysoké školy, jsem zaměstnaná v nejlepší marketingové firmě na trhu, udělám pracovní kariéru. Od sedmi let jsem ale hrála volejbal, stále závislá na endorfinech, které se při něm vyplavují do těla. Sezení v kanceláři mně pocity ze sportu nenahrazovalo, i když také v ní nebyla nouze o adrenalin. Po půlroce jsem věděla, že potřebuji změnu.

Jak se semlel váš přestup do Klagenfurtu?
Už jsem věděla, že chci pokračovat s volejbalem, zeptala se proto kamarádek, jestli neví o nějaké možnosti. Jedna z nich mi dala kontakt na trenéra Klagenfurtu. S ním jsem se dohodla na zkoušce a po dvou trénincích se už pouze dohadovala na podmínkách smlouvy. Potřebovala jsem krátký čas na zařizování, musela jsem se dohodnout v práci, abych nemusela splnit dvouměsíční výpovědní lhůtu. A týden před začátkem soutěže dorazila do Rakouska.

Půl roku jste netrénovala s týmem a poté se zapojila do ligových zápasů. V Rakousku asi nebude soutěž příliš kvalitní?
Úroveň je srovnatelná s naší extraligou. Nahoře jsou dva celky, které nastupují v evropských pohárech CEV a MEVZA, jsou na úrovni Prostějova, základní část proto nehrají a jsou nasazeny až do play-off. I v dalších týmech najdete dobré volejbalistky, Američanky, Srbky, Slovinky, Slovenky… prostě všehochuť. Jádro ale pochopitelně tvoří Rakušanky.

Výpadek na vás nebyl znát? Jak dlouho jste se dostávala do formy?
Musela jsem se do ní dostat velice rychle. Pochopitelně jsem půlroku nelenošila, běhala čtyřikrát týdně. Pokud chodíte ještě na beach, cit pro balon neztratíte a výskok ještě posílíte. V Rakousku jsem dostala posilovací plán, navštěvovala jógu, beachfitness, každý den šest hodin sportovala. Během čtrnácti dnů jsem se dala do kupy a o Vánocích jsem zjistila, že jsem přibrala osm kilo svalové hmoty.

Život v Rakousku si představuji stejně jako v Česku. Je tomu tak?
Myslela jsem si, že mají Rakušané stejnou mentalitu jako my. Jsou ale trochu jiní. Tím, že je v zemi vyšší životní úroveň než v Česku, jsou v daleko větší pohodě. Nečelí takovému tlaku a stresu. Cítíte, že si žijí tak, jak chtějí. I ta nejnižší příjmová kategorie velice slušně. Například v neděli je všude zavřeno, lidé si mají čas odpočinout. Chodí hodně do kostela, jsou společenští, sdružují se.

A po návštěvě kostela jde celý Klagenfurt na volejbal?
Hrálo se v sobotu, v neděli by nikdo nepřišel. Podpora ale byla, diváků chodilo dost.

Jací jsou?
Z padesáti procent jde o rodinné příslušníky hráček, přátele a podobně. Druhou polovinu tvoří fanoušci a sponzoři. Byli kultivovaní, fandili, reagovali hodně na vývoj utkání, někdy byli bouřliví, jindy pasivní.

Na play-off Klagenfurt nedosáhl. Úspěch či zklamání?
Veliký úspěch, Klagenfurt rok před mým příchodem vyhrál druhou ligu a postoupil do nejvyšší soutěže. Cíl byl udržet se a my skončily sedmé, jedinou příčku od play-off. K šestému místu nám chybělo více hráček, schopných zaútočit. Měly jsme polařsky zaměřené družstvo, sestavené především z holek, které dělají beach. V útoku ale minimálně každou druhou nahrávkou hledaly mě. V pětisetovém zápase jsem měla až šedesát útoků, cítila se proto unaveně.

A šťastně. Ocenění nejvíce bodující hráčky i nejlepší smečařky základní části si musíte vážit?
Dobrá vizitka, především do životopisu. Nyní jsem ve fázi hledání nového angažmá, spolu s agentem posíláme video mé hry a životopis.

Klagenfurt do příštího ročníku nenastoupí. Píšete si do životopisu, že jste hrála ve třech týmech, které poté skončily?
Raději ne. (směje se) Časová prodleva mezi dobou, kdy jsem v týmu působila a on zkrachoval, se dostala na nulu. Teď už by moje působení v týmu mělo jeho životnost spíš prodlužovat.

Co když zkrachuje hned, jak do něj přestoupíte?
Nevypadá to. Mám dvě hlavní nabídky, jednu do Rakouska a druhou do Lucemburska. Obě do zajištěných klubů, ve kterých nemají nouzi o peníze.

Vystudovala jste dvě vysoké školy. Nebojíte se, že vám díky sportovní kariéře ujede profesní vlak?
Hledám tým, který mi najde i práci na poloviční úvazek. Jsem hyperaktivní člověk. Co dělat, když v sezoně trénujete jednou denně?

Zaznamenala jste v Česku ohlasy na vaše rakouské ocenění?
Žádné. Mám pocit, že se u nás sledují stále stejné hráčky. Jméno ale nedělají republice pouze reprezentantky. Řekněme, že jsem průměrná hráčka, svaz by měl i takovým volejbalistkám ukázat, že má smysl nastupovat v extralize a poté jít hrát do zahraničí, třeba do druhé nejvyšší soutěže. Signál je ale opačný, nikoho nezajímáme.

Další vaší aktivitou je trénování. Co jste při této činnosti zjistila?
Začínala jsem v Rakousku s dětmi a hobby hráči. Bylo to náročné, musela jsem mluvit rychle německy. Když jsem zvládla toto, věděla jsem, že dovedu cokoli. (směje se) Po návratu domů jsem proto kontaktovala Sašu Mráze z Beachklubu Praha Pankrác. Naše dlouhodobá jednička, oddíl s největší tradicí, který ale na druhou stranu sleduje moderní trendy, jež uvádí do praxe. To mi bylo sympatické, díky tomu jsem chtěla vstoupit do týmu.

Jaká je práce trenéra?
Psychicky, ale i fyzicky náročná. Občas začnete trénovat v 7 hodin, jindy skončíte ve 21. Věčně musíte opravovat klienty, ukazovat jim správné odbití, nahazovat jim míče, lobovat na ně, podávat… Po týdnu proto odcházíte z kurtu velice, velice unavený. Děti vás doslova vysají, vyžadují soustavnou pozornost. Odměnou je pro vás jejich zlepšení. U dospělých je to jinak, musí se na kurtech odreagovat po náročném dni.

Máte trenérské ambice?
Ano, až jednou pověsím hraní na hřebík, ráda bych také trénovala. Na jaké úrovni, ale neřeším. Zatím mám krátkodobé plány. Například v příští sezoně chceme v Beachklubu Pankrác začít s šestkovým volejbalem. Výzva. Zatím se nám v klubu daří, před nedávnem jsme vyhráli Pražskou junior beachligu. Ocenění, kterého si všichni moc vážíme.