Kdo je Adam Sebastian Helcelet?Narodil se 27. října 1991 v Olešnici u Turnova. Český vícebojař začínal s atletikou v Turnově, v šestnácti letech se přesunul do ASC Dukla Praha, před půlrokem do oddílu PSK Olymp Praha. Na jeho cestě ho vedli čtyři trenéři Věra Šrámková, Tomáš Dvořák, Rudolf Černý a Josef Karas. Osobní rekordy má Adam vysoké, v desetiboji 8252 bodů, v sedmiboji 6095 bodů. Obou dosáhl v roce 2013. Největším úspěchem závodníka je bronz z mistrovství Evropy 23letých z roku 2013. Na seniorském mistrovství Evropy startoval dvakrát, když skončil osmý (2012) a jedenáctý (2014). V roce 2012 se spekulovalo o jeho olympijské nominaci. Zraněný olympijský vítěz Roman Šebrle ale dostal přednost a desetiboj nedokončil.

Adame, jeden z vašich předků Jan Helcelet byl přítelem Boženy Němcové, lékařem, vysokoškolským profesorem, politikem a národním buditelem. Co byste chtěl vy budit v lidech?
Jsem také vlastenec. Každý Helcelet miloval naši republiku. Nyní se o historii začínám víc zajímat, navštěvuji humanitní studia, kde je jí hodně a zrovna teď mám zkoušku z období národního obrození. Proto jsem si přečetl několik knih o mém předkovi, nějakou jeho korespondenci a je pro mě velmi zajímavá. A co bych chtěl v lidech budit? Chtěl bych dále proslavit naše jméno.

Humanitní studia jsou pro sportovce neobvyklá, čekal bych vás spíše na Fakultě tělesné výchovy a sportu.
Fakulta tělesné výchovy a sportu mě nelákala. Sportovat ještě ve škole by mě nebavilo. Zajímám se o historii, filosofii, psychologii. Na středním stupni jsem vystudoval Zdravotnické lyceum. Tímto směrem jsem se chtěl dál ubírat.

Tedy pomáhat lidem?
Zdravotnické lyceum je takovou přípravkou pro medicínu. Od té jsem ale upustil, skloubit ji s vrcholovým sportem by snad ani nešlo. Občas není jednoduché zvládnout ani humanitní studia a trénink, přestože mám individuální plán. Pomáhat jsem nejspíš chtěl, nyní jsem se ale ubral trochu jiným směrem.

Pojďme k vašim sportovním začátkům, které jsou spojené s Turnovem, respektive s Olešnicí. Už víme, že jste vlastenec, a co krajový patriot?
Olešnice je malá vesnička deset kilometrů od Turnova, kde jsem vyrostl a máme tam dnes chalupu. Celý Český ráj je nádherný. Do Olešnice jezdím za našima a ohromně si tam odpočinu. Turnov je pro mě základka, místo sportovních a atletických začátků.

A před základkou vaše socha?
(směje se) Ta zase ne, ale ve škole visí na nástěnce nějaké moje rekordy. Pokud je tedy zatím někdo nepřekonal.

Jak vzpomínáte na atletické začátky pod trenérkou Věrou Šrámkovou?
Ta byla úžasná. Musím přiznat, že jsem měl vždycky štěstí na trenéry a vůbec na lidi okolo sebe. V mladém věku je potřeba mít trenéra, který vás něco naučí, ale zároveň nepředře. Paní Šrámková má přípravu dokonale propracovanou, trénovala i Michala Brože, který je dnes také český reprezentant na 400 metrů překážek. Už jenom to, že vychovala dva atlety pro národní tým, svědčí o její fundovanosti.

Naostro jste začínal v šesté třídě, což se zdá poměrně pozdě.
Do atletické přípravky jsem šel už v šesti letech, pak ale dělal basket, házenou, florbal a fotbal. Táta preferoval všestrannost, dítě má mít všeobecnou koordinaci. Za to mu musím poděkovat, ve víceboji věci moc důležité.

Proč jste se rozhodl pro atletiku? Jste individualista, kterému kolektiv nevyhovoval?
Právě že nejsem. Mám hrozně rád kolektivní sporty. Vždycky jsem byl kapitánem týmu, mám potřebu ho vést, hecovat. V Turnově byla ale na nejvyšší úrovni pouze atletika a já měl vždycky nejvyšší sportovní ambice. Mým strejdou je navíc Karel Kolář, který 33 let držel český rekord na čtyřstovce, než ho předběhl Pavel Maslák. Táta byl atlet, děda taky…

Jak to bylo dál? V Turnově jste vyhrál všechno a posunul se do Prahy?
(směje se) Nějak podobně. Paní Šrámková věděla, že už nemohu v Turnově zůstat, potřebuji mít zázemí, profesionální tým, domluvila se proto s Tomášem Dvořákem, který ve mně viděl talent a já se v 16 letech přesunul do Prahy na Duklu.

Bylo to jednoduché? Nepřepadal vás stesk?
Občas mi bylo smutno. Ale díky tomu, že jsme šli do Prahy s Michalem Brožem, tak jsme na všechno byli dva. Hrozně jsem se vždycky těšil domů, jezdil jsem tam každý týden. Byl jsem kluk z vesnice, Praha pro mě byla veliká.

Tomáš Dvořák je legendou. Vnímal jste ho stejně?
Ano, šlo pro mě o strašnou motivaci. Na jednu stranu jsem chtěl něco sám dokázat, na druhou ukázat jemu, že na to mám a budu přinejmenším stejně dobrý jako on. Bylo příjemné s ním trénovat. Komu se poštěstí připravovat se s trojnásobným mistrem světa?

Byl v tom také ostych?
Ani nevím, všichni kluci ze zahraničí z toho, že trénuji s tím Dvořákem, byli úplně hotoví. Mně to časem nepřišlo, věděl jsem, že je vedle titulů naprosto normální člověk.

Tomáš Dvořák vystupuje před novináři ochotně, uvolněně a pozitivně. Je takový i při tréninku?
Snaží se takový být. I ve chvílích, kdy se mi na tréninku nedařilo, tak z něj vyřazoval klid. Někdy jsem mu v určitých okamžicích nevěřil, s odstupem času ale vidím, že měl pravdu takřka stoprocentní.

Znamená to, že jste mu vzdoroval?
Občas ano.

Proto jste odešel k Rudolfovi Černému, což je další legenda, která stála u úspěchů Barbory Špotákové?
To ne, šel jsem výkonnostně nahoru a Tomáš vzal práci šéftrenéra atletické reprezentace. Neměl už tolik času a já věděl, že potřebuji někoho, kdo se bude starat hlavně o mě. U pana Černého jsem viděl příležitost zlepšit se v oštěpu a dalších silových disciplínách. On byl jiný typ trenéra, víceboj zvládal sice výborně, přesto se nestyděl poprosit ostatní trenéry o radu.

A vy už tolik neprosazoval svůj názor?
Spíš naopak, prosazoval jsem ho ještě víc. Tomáš je dominantní, maličko ješitný a já jsem podobné povahy jako on.

Čeho se spory týkaly?
Vzhledem k tomu, že jsem začínal profesionálně s desetibojem až u Tomáše, tak jsem jeho tréninkům věřil. U pana Černého jsem pak nabízel cestu, kterou jsem znal od Tomáše. Pokud vznikaly dohady už s Tomášem, tak se týkaly toho, jestli jet na určité závody.

Přečetl jsem si, že jste zásadní přestup svého života, fotbalovou terminologií na adrese Sparta Slavia, atletickou Dukla Olymp, udělal kvůli zdravotním problémům trenéra Černého. Šel byste na Olymp, i pokud by je neměl?
Na to se teď těžko odpovídá. Po půlroce ale vím, že šlo o dobrý krok. S Pepou Karasem jde o maličko jinou ligu. Má nejvíce propracované tréninky. Sám si prošel lecčím, dělal sparing Tomáši Dvořákovi, studoval v USA. Vyznává spíš americkou desetibojařskou školu.

To snad ani neříkejte nám, kteří jsme pyšní na českou školu.
Jde o takové americké hledisko, oni se snaží do detailů na všechno přijít, dá se říci vědecky. Pokud mluvíme o české desetibojařské škole, hovoříme vlastně o škole Váni a také tu Pepa absolvoval.

Rozumíte si s novým trenérem po lidské stránce?
Rozumím si s ním nejlépe, jak jsem si kdy s kterým trenérem rozuměl.

Jak byste definoval váš vztah?
Jde o trenérský a závodnický, ale také kamarádský vztah. Dělí nás třináct let, ještě jsme spolu závodili. Někteří členové skupiny Pepovi vykají, já mu tykám.

Berete to jako výhodu?
Ano, dokážeme spolu diskutovat. Respektuje, že už mám taky nějaké zkušenosti, něčím jsem si prošel. Mám už vyšší osobák, než měl on sám. Samozřejmě má rozhodující slovo, vysvětlí mi ale v čem se mýlím, není mu zatěžko objasnit jakýkoliv svůj krok.

Obraťme list. Našel byste nějaký závod, který byl klíčový pro vaši kariéru? Nějaký, od kterého jste si říkal, jsem vícebojař?
Zlomové pro mě bylo vítězství na dorosteneckém mistrovství republiky v době, kdy jsem přecházel do Prahy. Do té doby jsem neměl žádnou výhru na republice ani v jednotlivé disciplíně a najednou zvítězil ve víceboji podobným výkonem, jaký měl Tomáš Dvořák v mém věku. Tomáš mi vyprávěl, že trénoval více než já, proto jsem si říkal, že budu mít asi talent.

Na který závod nejraději vzpomínáte? Na bronzový z mistrovství Evropy 23letých v roce 2013?
Vážím si každého absolvovaného víceboje, ať ho vyhraji nebo ne. Ze všech si snažím vzít nějaké ponaučení. Jsem typ, který potřebuje prohrát, aby ho nezdar nakopl a mohl vítězit. Rád třeba vzpomínám na evropský šampionát do 22 let v Ostravě 2011, kde jsem byl nejmladší, a přesto skončil čtvrtý. Nejtěžší je přechod od juniorů k mužům a já se v té době dokázal zlepšit o 400 bodů, což je přinejmenším neobvyklé.

Pokud jsem dobře četl, tak se od vás čekala v Ostravě některá z medailí?
Možná se čekala, já byl ale spokojený. Kluci byli lepší, medaile by byla překvapením. Jel jsem si tam pro určitý výkon, který jsem ještě překonal.

Největším zklamáním byla jistě neúčast na olympiádě v Londýně?
Ano, olympiáda mě mohla posunout jinam. Jde o závod, který nenahradíte žádným jiným, ani mistrovství světa nebo Evropy tolik neznamená. Mohl jsem si vyzkoušet atmosféru, abych věděl v Riu, o co jde.

Roman Šebrle jel do Londýna zraněný, před skokem do dálky z desetiboje odstoupil. Bral jste to jako křivdu?
Od něj ne, Romanovi nic nevyčítám, měl jsem být prostě lepší než on a nemusel jsem nic řešit.

Rok 2015 je nabitý významnými atletickými akcemi. První je halové akademické mistrovství republiky, které startuje na Strahově už dnes. V jakých disciplínách se představíte?
Ve skoku o tyči a kouli. Půjdu je ale jenom tréninkově. Výsledky nejsou důležité, blíží se mezistátní závody v Holandsku, kde bych se chtěl kvalifikovat dobrým výsledkem na halové mistrovství Evropy.

Zajímat vás bude jistě i únorový domácí halový šampionát. Nebo se mýlím?
Byl bych rád, pokud bych mohl mistrovství republiky jít uvolněně. K tomu ale musím udělat dobrý výkon na mezistátních závodech v Holandsku. Honit limit na poslední chvíli by se mi vůbec nechtělo.

K březnu a domácímu halovému mistrovství Evropy jistě vzhlížíte. Ostrava 2011 pro vás skončila bez medaile. Cítíte se psychicky zralý na pražský úspěch?
Ano, v sezoně 2014 jsem si přestal trochu věřit, moc jsem nezávodil, stále mě něco bolelo. Nyní teprve navazuji na dobré pocity z tréninku a cítím se dobře.

Zranění už vás nesužují?
Naštěstí ne. Na sklonku sezony 2013 jsem si při tyči přetrhl vazy v kotníku, navíc na odrazové noze. To bylo těžké období, málokdo se z toho dokáže vyhrabat, ale podařilo se.

Halový evropský šampionát proběhne v Praze, venkovní mistrovství světa v Pekingu. Vzhledem k místům, je pro vás světový šampionát stále víc?
Samozřejmě se více přihlíží k venkovní sezoně. Desetiboj je prestižnější než sedmiboj. Já ale nyní myslím na Prahu a na to se do ní kvalifikovat. Ukázat se doma, to je zkrátka super. A až potom začne příprava na Peking.

Z jaké pozice byste chtěl do ní jít?
Z co možná nejlepší, jako mistr Evropy.

Je to reálné?
Proč by nebylo? Dávám si vždycky o něco vyšší cíle.

To už musíte myslet na Rio?
Občas ano. Musím mít výkonnost okolo 8000 bodů.

Pro držitele 8252 bodů by to měla být hračka. Máte nějaké bodové cíle pro rok 2015?
Dobře vím, že bych se měl zlepšit úplně ve všem, zrychlit se, doskočit dál… Parádní disciplínou Pepy Karase byl disk, dokázal hodit 50 metrů. Já v disku v minulosti hodně chyboval. Pokud ho zlepším, nebudu mít výraznou slabinu. Pokud se ptáte na body? Po sezoně by měly moje rekordy mít hodnotu 8400 a 6250.

Na co by měly stačit?
Na medaili z haly a na umístění do šesté příčky venku.

Akademické halové mistrovství republiky v atletice – (pondělí 5. ledna, přetlaková hala Strahov)12.00 – 60 metrů překážek ženy, dálka muži, tyč ženy a muži, koule ženy a muži. 12.15 – 60 metrů překážek muži. 12.30 – 60 metrů ženy. 12.50 – 60 metrů muži, dálka ženy. 13.35 – 400 metrů ženy. 13.45 – 400 metrů muži, výška ženy a muži, trojskok muži. 14.00 – 800 metrů ženy. 14.10 – 800 metrů muži. 14.20 – 1500 metrů ženy, trojskok ženy. 14.30 – 1500 metrů muži. 14.40 – 4 x 200 metrů ženy. 14.50 – 4 x 200 metrů muži.