Trenére, zavzpomínejme ještě na přípravu. Co vám napověděla?
To, že jsme kvalitně připraveni. Opět jsme ji strávili v areálu České zemědělské univerzity v Suchdole. Tam máme výborné podmínky, ať už halu, posilovnu, atletickou dráhu. Všechno proběhlo dle plánů. Samozřejmě se objevilo i pár komplikací, například zranění. Nebyl ale žádný důvod nezačít hrát dobrý volejbal.

Pak přišla na řadu základní část, kterou lze rozdělit na dvě části. Na období před příchodem smečaře Marela a po jeho příchodu. Souhlasíte?
Ano, ale ještě na část bez Böhma a s ním. Martin nám totiž pro zranění v úvodu sezony chyběl a s ním i jistá útočná síla. Takže jsme trochu tápali. I tak jsme ale klíčové zápasy uhráli. Mluvím o duelech se Starým Městem a Ústím nad Labem. Po jeho příchodu jsme už dokázali vyhrát zápasy s lepšími celky, anebo je alespoň dovést k bodu.

Byl nějaký klíčový zápas základní části?
Nesmírně nás nakoplo vítězství v Českých Budějovicích 3:0, i když tam paradoxně Martin Böhm ani Míla Marel ještě nehráli.

Po nečekaném triumfu na jihu Čech jste se nadechli k nevídané sérii pěti pětisetových zápasů. Jak jste ji vnímal?
Z odstupu času za ně viním naše polevení v koncentraci, ať už v úvodech nebo koncovkách střetnutí. Někdy to ale bylo i o něčem jiném. Nad Ostravou jsme vedli sice 2:0, ale pak nás jasně přejela, když byla lepší ve všech směrech.

Zastavili jste se v té době a hovořili o problémech, anebo chtěli na nezdary raději rychle zapomenout?
Jsem zastáncem první cesty. Po zápase v Příbrami jsme si všechno důkladně probrali. Kluci jsou naštěstí vnímaví. Myslím si, že si z rozhovorů něco vzali. Pak jsme ale už přivítali Mílu Marela, vysokého hráče, který dokáže smečovat z výšky 3,5 metru, což je vždycky znát.

Měli jste mladý tým. Tréninková část se skládá z mnoha částí. Kolik času jste věnovali mentální?
Procentuálně to říct nedovedu, nebylo ho ale málo. S klukama se musí mluvit prakticky stále, a to jak individuálně, tak skupinově. Nejde samozřejmě o žádné soukromé věci, maximálně o pomoc při studiu. Víme ale, kdo je v pohodě a kdo není.

Základní část Uniqa extraligy jste zakončili na šestém místě. Vládla spokojenost?
Ano, de facto jsme tak potvrdili loňské páté místo. Jak je všeobecně známo, tak je potvrzení pozic vždy těžší, než je získat. Navíc jsme se v play-off vyhnuli nejsilnějším týmům soutěže Liberci a Českým Budějovicím.

Tuto touhu jste proklamovali i v tisku. Stejně tak dodávali, jak moc si v play-off na Příbram věříte. Nebylo to až příliš sebevědomé?
Samozřejmě se to může zdát, když si vezmete, že skončila Příbram v tabulce o tři místa výš než my. Na druhou stranu jsme proti tomuto celku měli v sezoně pozitivní bilanci. Na středočeskou porážku 2:3 jsme doma odpověděli v poměru 3:0.

Do série jste vstoupili porážkou 2:3. Pomohla vám nebo spíš uškodila?
Sice jsme v Příbrami vedli 2:1 na sety a mohli zvítězit. Pro nás to ale znamenalo spíše pozitiva. Potvrdili jsme si, že s favoritem můžeme hrát.

To se potvrdilo den poté, kdy jste zvítězili 3:1.
To bylo asi naše nejlepší vystoupení v sérii, v zápase jsme s výjimkou třetí sady stále vedli a zvládli vyrovnat.

V mých očích šlo o první velké vítězství ČZU. Souhlasíte?
Ne tak docela, já si minimálně stejně cením výhry v Českých Budějovicích. Máte ale pravdu, že šlo o naše první historické vítězství v play-off.

Před sérií panovaly dvě obavy. Jak zvládnou bouřlivé příbramské prostředí vaši hráči, a jak rozhodčí. Bylo vše v pořádku?
Ano, v naprostém. V Příbrami chodí asi nejbouřlivější tuzemské publikum. Nějaký ten rok už tam ale kluci hrají, a tak kulisu ustáli. Ani proti rozhodčím nemohu říct křivého slova, byli přesní a hlavně nechali oba celky hrát.

Věřil jste před odvetami, že je zvládnete?
Ano, ještě víc po vítězství v prvním domácím zápase 3:2. To bylo doslova vybojované, prohrávali jsme v něm už 0:2, a přesto se díky dobré obraně zvedli. Ve čtvrtém utkání jsme sahali po možná klíčovém bodu. V tiebreaku se ale od nás za stavu 13:11 odvrátilo štěstí.

Co je to štěstí?
To by se mohlo v tomto případě jmenovat Sládeček, který přišel na hřiště a dělovým servisem rozhodl o osudu utkání.

Kvůli prohře přišel v následujícím duelu v Příbrami propadák?
Možná trochu ano. Soupeři se po vyrovnání série na 2:2 zklidnili a na nás maličko padla deka.

Čím si ji vysvětlujete?
Ve volejbale rozhodují maličkosti. Osud zápasu může klidně určit jeden míč. Tentokrát o něm rozhodl abnormálně dobrý výkon univerzála Příbrami Adriana Patuchy, a to především na podání.

V šestém střetnutí jste na domácí palubovce prohrávali 0:2 na sety a vypadalo to na konec série. Ta ale ještě nepřišla…
Sice jsme prohrávali 0:2, ale ani v jedné sadě nepropadli a byli stále ve hře. Kluci na mě působili uvolněným dojmem a já cítil, že utkáním žijí. Uklidnili se na servisu, dokázali zablokovat a bylo to.

V závěrečném utkání změnila Příbram společně s nahrávačem i způsob hry. Najednou útočila více středem. Překvapilo vás to?
Ano, Pekárek vnesl do hry úplně jiný typ nahrávky, se kterým jsme se nedokázali vyrovnat. Naše klíčová zbraň, tedy blok, se najednou úplně vytratila.

Trenér Příbrami Brom točil na nahrávce Pekárka se Sládečkem. Vy jste měl za Bartůňkem k dispozici „jen" mladého Celerýna. Jak moc veliká to byla výhoda?
Na to se těžko odpovídá. Na jednu stranu musím říct, že Luboš Bartůněk odehrál sérii velmi dobře, na druhou ale musím uznat, že můj kolega jinakosti nahrávačů dokonale využil.

Proč ČZU prohrálo čtvrtfinále?
Asi to bylo o zkušenosti, ty nejklíčovější balony vyhrála Příbram. Pomohli jim k tomu ale i diváci, kteří byli soupeři oním povoleným dopingem.

Kdo byl největší osobností série?
Stoprocentně Patucha, který rozhodl pro Příbram tři ze čtyř vítězných utkání. Má vynikající servis, prakticky nekazil, a to ze všech pozic. Kdyby nebyl na hřišti, tak by se série vyvíjela úplně jinak. V posledním zápase se mi moc líbil blokař Laikep. Takovým nenápadným hrdinou je pak v mých očích zkušený smečař Čížek.

Vyzvedl byste někoho z kádru ČZU?
Ano, libero Daniela Pfeffera, nahrávače Luboše Bartůňka a mladého univerzála Michala Fingera, který přes svůj věk a výpadek v pátém utkání sérii ustál.

Mluvíte o talentovaném Fingerovi. Dá se vůbec vyhrát těžká série play-off s devatenáctiletým univerzálem?
Dá, musíte mu věřit a my mu věříme. Michal letos zvládl bravurně celou základní část a nebyl důvod si myslet, že to nedokáže i v play-off.

Jak moc jste řešili jeho výpadek?
Detailně jsme si vše probrali. Michalovi to pomohlo a pak už zase táhl náš tým.

Našel byste zklamání série?
Ne, vyložené zklamání bych nenalezl. Každému se chvíli dařilo a měl i chvilku, kdy se mu dařilo méně.

Nečekal jste víc od nejzkušenějších hráčů, například kapitána Böhma, který především v sedmém utkání hře ČZU příliš nepomohl?
Souhlasím s tím, že Martinu Böhmovi nevyšel poslední zápas. Předtím si ale své uhrál, i když se střídavými úspěchy. Chvíli se mu dařilo na útoku a chvíli v obraně. Trochu se na něm projevilo, že pracuje a trénuje a má trochu horší fyzičku. Za prohru bych ho ale nevinil.

A co od Marela, jehož podání bylo po celou dobu doslova tragické?
Míla věděl, že pokud bude dávat servis na jistotu, tak proti skvěle přijímající i nahrávající Příbrami neuspěje. Proto se snažil na podání tlačit, to se mu ale nedařilo. Riziko tentokrát nevyšlo. Je to všechno o opakování, o tom, že musíte na tréninku dát spousty a spousty servisů. Což si Míla, vzhledem k pracovnímu vytížení i rodině už nemůže dovolit.

Loni jste prohráli čtvrtfinále s Příbramí 0:3 a letos 3:4. Co udělat proto, abyste se za rok radovali?
Když jsme s asistentem Michalem Hořejším převzali tým, řekli jsme si, že chceme do tří let útočit na semifinále. Ten čas nastane za rok. Potřebujeme k tomu pouze dvě věci. Udržet kádr ve stávající podobě a ještě sezonu tvrdě pracovat. Tak uvidíme.