„Kromě fyzických parametrů (210 centimetrů) ho předurčují pro velký basketbal technické předpoklady a mentální stránka,“ líčí manažer USK Praha, kde tento „diamant“ obrušují, a uznávaný mládežnický kouč Petr Jachan. „Zájem o něj je ve světě veliký. Jeho inteligence mu naštěstí nedovolí podlehnout první nabídce,“ pochvaluje si.

Kocábova cesta pod bezedné koše nebyla cílená. V rodném Brně začínal vlastně omylem. „Rodiče mě vedli k fotbalu, který mě vůbec nebavil,“ popisuje. „S kamarádem jsme hledali nějakou zábavnější sportovní alternativu. A přišli jsme do Žabovřesk.“

Basketbal mladíkovi, jenž rostl jako z vody, okamžitě učaroval. A dostavila se touha vyniknout. K jejímu splnění bylo nutné změnit vzduch. „Na tréninky jsem jezdíval třikrát týdně. Byl to koníček. Věci chci dělat buď pořádně, nebo vůbec,“ zdůrazňuje Kocáb.

Do hlavního města se přesunul v patnácti. „Lepší adresa než USK v mládežnickém basketu není,“ říká. Požehnání od rodiny dostal. „Žádné poznámky o zrádci jsem neslyšel. Jen kamarádi si mě občas dobírají. Hlavně proto, že už nemluvím brněnsky,“ vypravuje bez známky přízvuku.

Do kolektivu zapadl okamžitě. A ani bezesné noci s pocity osamělosti nepřišly. „No, na řízek bych si domů zašel,“ směje se. „Jinak vše zvládám v pohodě. Za to, že jsem se osamostatnil, jsem spíš rád. Na Folimance bydlíme po třech. Vyhovíme si a nic nám nechybí.“ Kocáb má v hlavě místo pro dva úkoly.  „Myslím na basket a někdy taky na školu,“ podotýká student obchodní akademie. „Učení zvládám. Mám dvojky a trojky.“

Na stáži v Bayernu Mnichov

To podstatnější se však odehrává okolo palubovky. Tak třeba v lednu se mu rozezvučel telefon. Zástupci Bayernu Mnichov jej pozvali do svých řad. „Zajímavá zkušenost, čekal jsem od ní ale více,“ povídá Kocáb. „Bylo příjemné setkat se s novými lidmi a trenéry. Poznal jsem ale jediné: přístup v USK je profesionálnější než v Bayernu.“

Touto cestou se opěvovaný mladík zkrátka nepustí. „Chci se dostat na úplný vrchol,“ neskrývá Kocáb. „Poctivě trénuji a snažím se vymyslet, jestli mě na něj lépe dovede česká, evropská, nebo americká cesta.“ Kladů a záporů nachází všude více. „V Česku by mě určitě prospělo hrát mezi muži,“ líčí pivot. Tu zkušenost by měl dávno za sebou, kdyby ho nezastavila operace slepého střeva. „Co vás nezabije, to vás posílí,“ ušklíbne se.

Nejpřitažlivější je cesta za oceán. „Ale až budu mít věk na to, abych mohl jít na univerzitu. V době střední školy, by to nemělo smysl,“ míní. A co tedy vyrazit do vysněné NBA oklikou přes starý kontinent? „Euroligové kluby mají vynikající mládež. Hráči v nich jsou ale až příliš individualističtí. Přestože jde o týmový sport, každý kope jen za sebe,“ argumentuje Kocáb, kolem nějž kroužili i agenti z Barcelony.

Týmu, z nějž se odrazil do zámoří hvězdný Tomáš Satoranský. „Mým vzorem je Honza Veselý. Chtěl bych hrát jako on: driblink a smeč,“ rozzáří se Kocáb. „Satyho ale taky moc uznávám. Obdivuji, že se v NBA prosadil evropským stylem basketbalu. V tom je unikátní.“

A samozřejmě sledoval i cestu reprezentace k pátému místu na mistrovství světa. „Se spoluhráči jsme se o ní bavili. Snad i naše generace dosáhne na podobný úspěch,“ přeje si největší český basketbalový talent.