„Táta ukončil kariéru v roce 1997. To mi byly dva roky a jako příklad jsem ho mít nemohl. Ale protože začal hned trénovat, u kanálu v Troji jsem vyrůstal a trávil tam velkou část dětství. Měli jsme partu, hodně času jsem pobýval s Jířou Prskavcem a dalšími dětmi, jejich rodiče tam pracovali,“ říká Lukáš.
Jeho otec Jiří Rohan je dvojnásobným olympionikem. S parťákem Miroslavem Šimkem dokonce vybojovali na C2 dvě stříbra. Lukáš se letos na hry kvalifikoval, ale motivaci, že by ho mohl tátu napodobit, neměl. Šlo o vlastní cíl.
„Chtěl jsem ho splnit, věnoval jsem tomu hodně času a jsem rád, že to vyšlo. Táta na tom má ale svůj podíl. Po sezoně 2018 jsem odešel z tréninkové skupiny Jiřího Prskavce staršího a od té doby mě připravuje. Jenom slalom ale spolu neprobíráme. Bavíme se o něm jen na tréninku,“ usmívá se pokračovatel rodinné tradice.
Olympijské hry jsou pro vodní slalomáře něco mimořádného. Kdo získal medaile pod pěti kruhy, toho zná širší veřejnost. Naproti tomu mistry světa registruje prakticky jen kanoistická komunita.
„Na to jsou různé úhly pohledu. Já si naopak cením titulu mistra světa a šesti vítězství ve světovém poháru. To už ale dneska nikdo neví,“ pokyvuje hlavou držitel medailí na OH v Barceloně a Atlantě.
Nejvyšší meta
„Olympiáda je v našem sportu nejvyšší meta a jsem rád, že na ni Lukáš dosáhl. Malinkým kousíčkem to považuju za svůj úspěch, ale stojí za ním i bývalí trenéři a celá řada odborníků, s nimiž spolupracuje,“ vypráví.
Lukášovy začátky byly trochu opatrné. „Nejdřív se mi jezdit nechtělo. Spíš jsem to začal dělat až kvůli kamarádům. Zkraje mě to ani moc nebavilo a divoké vody jsem se bál,“ přiznává pětadvacetiletý závodník, jehož první trenérkou byla maminka.
„Časem jsem poznal několik trenérů, a to byla výhoda. Víc jsem se projevil, až když se mě ujal Michal Makovský. Začal jsem trénovat v uzavřené skupině a tam se to zlomilo. Spolu s Adamem Svobodou jsme jezdili na deblu, fungovala parta, začalo mě to bavit a strach z vody se podařilo překonat.“
Slovo si bere otec, jinak též vedoucí slalomové sekce Vysokoškolského sportovního centra. „Neměl jsem v hlavě, že můj syn bude dělat vodní slalom, ale protože jsem trénoval, bylo částečně dáno, že se k tomu taky dostane. Není to ale pravidlem. O tři roky mladší sestra Kateřina byla ve stejné pozici, ale vydala se jiným směrem a dneska dělá akrobatický rokenrol,“ porovnává sportovní osudy sourozenců.
Také Lukáš měl možnost poznat jiné sporty. Zkoušel fotbal, atletiku a florbal, ale asi ve čtrnácti se přiklonil k vodě. „Pendlovat mezi hřištěm a Trojou už dál nešlo. Musel jsem si vybrat. Sice mě mrzelo, že florbalu nechám, ale když jsem se rozhodl pro slalom, věděl jsem, že je potřeba víc trénovat. Jednalo se ale čistě o moji volbu, s rodiči jsem to moc neřešil,“ vzpomíná na rozhodnutí.
Nejasná budoucnost
Ti ho do lodě nenutili, ale snažili se pomoci, protože v začátcích měl z divoké vody respekt. „Chtěli jsme, aby se naučil eskymácký obrat, ale nějak se k tomu na dětské trati v Benátkách nad Jizerou nemohl odhodlat. Měli jsme pak takový divný pocit, jací jsme hrozní rodiče, když kluka tlačíme do něčeho, co nechce. Nakonec ho ježdění chytlo díky bezvadné partě a trenérovi než na popud maminky a tatínka,“ přemítá Jiří Rohan.
Jeho syn začínal jako většina dětí na kajaku. Pak se přesunul na deblkanoi a s Adamem Svobodou to dotáhli až k medaili na juniorském mistrovství světa. Později – když se s parťákem začali názorově rozcházet – se zaměřil na singl.
Lukáš s tátou věci kolem vody pochopitelně mnohokrát probírali. „On je známý tím, že do všeho kecá. Po každém závodě, i když to bylo v době, kdy ještě nebyl mým trenérem, mě vždycky na něco upozorňoval. Až když jsem se dostal do sportovního centra a byl mým šéfem a později i koučem, měla jeho slova větší váhu,“ míní olympionik.
Na Tokio ale v současnosti moc nemyslí. „Je teď zvláštní doba. Nevím, co budu dělat za týden natož za nějakých deset měsíců,“ krčí rameny.