Docela odvážný počin od někoho, kdo se bojí i na parníku, pomyslím si, když mi český skifař Ondřej Synek názorně ukazuje, jak mám nasednout do dvojskifu.

„To sedátko si musíš posunout dozadu,“ směje se.

Vesla se snažím držet přesně podle instrukcí, pravou nohu položím na vyznačenou modrou značku, udělám na ní dřep a levou posunu na držák, kde jsou připevněné boty.

Stříbrný medailista z olympiády v Pekingu jen upozorňuje: „Hlavně nestoupej dolů do lodi, prošlápla bys ji.“ Vážnost situace na mě dolehne až v momentě, kdy prohlásí: „Ta loď stojí 350 tisíc.“

Dřep na jedné noze ve vratkém dvacetikilovém dvojskifu je v tu chvíli stokrát těžší než v mnohem příjemnějším nevědomí. Jen si to zkuste! Teď bych brala i ten parník..

„Odplouváme.“ Jsme už pár metrů od břehu a Synek mě svými hláškami rozhodně nešetří. „Jediné, co nás drží na vodě, jsou ta vesla,“ říká.

Jak to? Vždyť loď je dost dlouhá a zatím to vypadá, že nás oba unese. Načež Synek na důkaz pravdivosti svých slov skif rozhoupe.

Dobře, dobře. Položím vesla na plocho a nechám se kousek popovézt. Pak se učím, jak s nimi „profesionálně“ zacházet. Jak je držet, jak a kdy otočit, ponořit do vody a zabrat.

Nic jednoduchého, zkoordinovat veškeré pohyby chce čas. „No vidíš, už trochu jedeme,“ povzbuzuje mě parťák a dál trpělivě vysvětluje co a jak.

Společně otočíme uprostřed Vltavy loď a míříme zpátky. Synek, který dosud spíše držel balanc, abychom se nepřevrátili, najednou zabere.

Skif sviští po hladině, nemám sebemenší šanci cokoliv s mými vesly udělat, natož správně. Nohy mi vyletí z bot.

Musím se smát a český reprezentant povídá: „Dej si ty boty víc napevno.“

To určitě, říkám si. Ještě si dobře vzpomínám, jak vyprávěl historku, kdy se překlopil a nemohl se z bot ve vodě dostat. Za chvilku jsem ale bezpečně „v přístavu“.

A víte co? Na parník už nechci…